Copak může takhle s člověkem zacvičit rozchod? Může, když jste s tím člověkem žila dvacet let a ani ve snu vás nenapadlo, že by se na tom mělo něco změnit. Jedno, druhé, třetí dítě, všechno zalité sluncem, jak jen manželství může být. Znamená to někdy samé pusinkování, někdy třísknutí dveřmi, ale vždycky s budoucností: nás nějaká hádka nerozhází. To jsem si vždycky myslela a tomu jsem věřila. Spolu jsme dokonce založili malý obchod s dětskými botami a vedlo se nám hezky.
Míjel rok za rokem, žili jsme bez velkého plánování, jednoduše den za dnem a já měla pocit, že takhle to má být, že netoužíme po nějakých vzdušných zámcích. Jak jsem se ale mýlila!
„Já už takhle nechci žít dál,“ oznámil mi manžel jednoho krásného dne. Nebylo to po žádné hádce, ale po snídani. Seděl za stolem, díval se, jak myju nádobí, děti spaly u babičky, tak jsme byli doma sami. „Promiň, co jsi říkal, já jsem tě špatně slyšela,“ ptala jsem se naivně, protože se mi zdálo, že to, co jsem slyšela, jsem slyšet nemohla. „Můžeš si sednout?! Chci ti říct, že už takhle žít nechci,“ pokračoval a já jsem ho slyšela líp, ale nechápala nic. Utřela jsem si ruce do utěrky a sedla si k němu: „Nechápu, jak to myslíš. Chceš se přestěhovat?“ Opravdu jsem mu nerozuměla. Ale on byl rozhodnutý už dávno předtím, než si dodal odvahu promluvit. „Chci ti říct, že se odstěhuju já. Požádám o rozvod. Vím to jistě, nemá smysl o tom mluvit.“ Jenom ten, kdo něco podobného zažil, může pochopit podivný stav, do kterého jsem se propadla. Nějaký kus ve mně věděl, že slyší dobře a rozumí tomu, co manžel říká, ale většina nesouhlasila, protože je to nesmysl. Asi jsem dlouho mlčela, protože manžel nervózně pokračoval: „Jo, mám někoho jinýho. Už dlouho. Nechci se tady zahrabat jak dědek, chci začít znovu. Jestli tobě nevadí, že jenom směřujem k důchodu, mně teda jo.“
Měl to všechno promyšlené. Bylo jasné, že odchod promýšlí už dlouho, a já o tom neměla tušení. Řekl, že se bude stěhovat pryč z města, děti že zůstanou u mě, a protože mi nechá celý byt, jemu připadne obchod. Ani jsem proti tomu nehlesla a ani později, když jsme se opravdu rozváděli a dělil se majetek. Snažila jsem se hlavně podpořit děti, které nechápaly, co se děje. Deset, dvanáct, patnáct let, v tom věku nerozumíte tomu, proč se vám svět rozpadl na kousky. Kdyby jich nebylo, opravdu bych asi skončila pod vlakem. Byla jsem s nimi veselá, jak jen to šlo předstírat. Místo prodávání v našem krámku jsem začala pracovat v supermarketu a naučila se i tam profesionální úsměv. „Vy se tváříte jak boží umučení,“ vyčetla mi jednou manažerka a já věděla, že má pravdu. Doma jsem si to pak trénovala před zrcadlem a přesvědčovala se, že jsou pravdivé ty články v novinách, co píšou, že i úsměv z přinucení vyvolává v mozku pocit radosti. Moc to nefungovalo, ale byla jsem nakonec jak letušky, po konci směny mě bolel obličej od samého usmívání. Ale srdce mě pořád bolelo víc, nedá se lehce pochopit, jak se může muž, kterého jste milovala, odstřihnout od všeho, co jste zažili. Ani děti k němu nechtěly na návštěvy a jeho to snad ani nemrzelo. Byly dny, kdy jsem se cítila přesně tak, jak popisoval on, jako osoba, která směřuje dnem za dnem jenom ke svému konci. Těšilo mě naštěstí, že vidím děti, a věřila jsem, že uvidím vyrůstat i jejich děti a to všechno bude dávat mému životu smysl. Snad to tak muži nemají, snad v tomhle koloběhu smysl nevidí, kdo ví. Nebo to byla ta druhá míza, co se v něm probudilo? Zakazovala jsem si se k tomu všemu vracet.
„Tohle jsem vám přinesl za ten váš úsměv,“ podával mi nějaký muž zabalenou čokoládovou figurku s mašlí. Takovou jsme neprodávali, tu měli v cukrárně na náměstí, viděla jsem ji tam. Rázem jsem se v myšlenkách vrátila na místo, kde jsem seděla, což bylo v našem supermarketu na otáčecí židli za pokladnou. „Jako pro mě?“ ujišťovala jsem se. „Vy se vždycky tak krásně usmíváte a mně to dělá radost, tak jsem vám to chtěl oplatit,“ říkal ten muž a já měla zase pocit, že špatně slyším. Ale opravdu, podal mi figurku, a protože měl zaplaceno a nákup sbalený, řekl už jen na shledanou a zmizel. Znala jsem ho, nakupoval u nás skoro každý den, většinou čtvrtku chleba, pár brambor, nějaké paštiky. Taky tentokrát měl jenom ten chleba. Že by přišel hlavně kvůli tomu, aby mi mohl dát tu čokoládu? „Nefantazíruj,“ okřikla jsem se. Naštěstí nebyl na řadě žádný další zákazník, a tak si toho celého nikdo nevšiml. Figurku jsem si vzala domů a chtěla ji dát dětem, ať se rozdělí, ale pak jsem se lekla, jestli třeba není otrávená, člověk v televizi slyší o lecjakých bláznech. A tak jsem ji radši vyhodila.
Za dva dny se ale ten člověk objevil zas a přinesl mi květináč s kytkou. „Říkal jsem si, že třeba sladké nejíte, ale kytka prý vždycky udělá radost,“ podával mi ji přes pult, zaplatil kilo jablek a odešel. „Holky, nějakej cvok,“ říkala jsem kolegyním, ale ony tvrdily, že to je romantický ctitel. „Jo, to jo, obdivovatel rozvedený matky od tří dětí,“ nesouhlasila jsem, ale ony mi to vymlouvaly. Prý vypadám luxusně, jako víla, jak jsem zhubla po rozvodu patnáct kilo. Nezdálo se mi to, ale měla jsem o čem přemýšlet. „Já jsem vám zase něco přinesl,“ řekl mi ten chlapík příště a podával mi balíček. Konečně jsem si ho víc prohlédla. Starý asi jako já, žádný krasavec, normální chlap. „Čím jsem si to zasloužila?“ Prý mi už říkal, že to mám za usmívání. To bys koukal, jak jsem to cvičila před zrcadlem, řekla jsem si v duchu. A zas zaplatil a šel. Vydržela jsem ten balíček nevybalit až domů. Uvařila jsem si čaj, chvíli na něj koukala a pak jsem se podívala dovnitř. Byl to atlas kytek! Moc hezký, kreslený, a v něm cedulka: „Abyste se měla proč těšit na jaro.“
Jestli tohle není romantický dárek, tak už nic. To mi bylo jasné. Vlastně je to od něj hezké. To by byla legrace, kdybych mu taky něco dala. Atlas hub? To půjde. A tak jsem koupila atlas hub, přidala vzkaz „Abyste měl podle čeho sbírat“, zabalila ho a čekala, až se můj zákazník objeví. Objevil. Doma si dárek vybalil a příště mi přinesl zas čokoládu s cedulkou: „Půjdete na houby se mnou?“ Šli jsme spolu mnohem dřív, než houby vyrostly. Do parku, do kina, na kávu. Zamilovala jsem se a děti mi to schválily. Většinu času ten můj úsměv pod rouškou vidět nemohl, ale už žijeme spolu jako rodina. „Víš, že se podle nařízení nemáš stýkat s nikým cizím,“ řekl mi a smál se. A tak jsem i v tom zvláštním covidovém roce prožila nový začátek.
ZDROJ: časopis Vlasta
