Prababička Fanynka pocházela z velmi nábožensky založené rodiny, ve které se za nemravnost trestalo, a když jí bylo deset, jako v nějakém románu ji poslali do školy, kterou vedly jeptišky. Měla je upřímně ráda a vzpomínala na ně s láskou, ale na reálný život ji tedy moc nepřipravily. Vlastně vůbec. Když ze školy odcházela, měla životní zkušenosti a znalosti spíš na to, aby sama vstoupila do řádu, než aby si našla manžela a vdala se, jak se od ní očekávalo.
"Veselé podniky" na denním pořádku
Není se co divit, že už jí bylo dávno přes dvacet a nikdo z městečka se o ni jako o možnou manželku nezajímal. Jejím rodičům to dělalo starosti, ale Fany ne. „Naprosto souhlasím s tím, že je možné žít šťastný život i bez muže. Vždyť ho k ničemu nepotřebuji, abych mohla pracovat a konat dobré věci,“ nechala se prý slyšet. Což o to, měla pravdu, ale jejím rodičům teprve teď docházelo, že to možná s tou mravní výchovou přehnali. Zvali tedy k sobě na návštěvu všechny aspoň trochu vhodné muže z městečka. Oni sice zdvořile přišli, ale chladná a odtažitá Fany v nich žádný zájem nevzbudila, natož aby se s ní chtěli oženit. A tak Fanynka věnovala volný čas dobročinnosti. Při jedné takové příležitosti, kdy bylo zapotřebí vybírat peníze na podporu potřebných, se dostala i do rodiny z úplně jiného prostředí. Byli proslulí hýřivým životem a lehkomyslností. Zvlášť mladý pan Ota, který býval víc ve veselých podnicích než doma, aspoň tak se to o něm povídalo. Na druhou stranu to ale byla rodina velmi štědrá a dobročinná, a tak Fany od nich odcházela po téhle stránce spokojená, ačkoli jinak pobouřená.
Dobrodružství jí změnilo život
„On snad byl opilý už teď odpoledne,“ vyprávěla doma zděšeně. „Dělal si ze mě legraci, že prý mě už příští rok jistě vytesají jako sochu na most!“ Mladý pán si opravdu servítky nebral a Fany doufala, že už s ním nebude muset mluvit. „Slyšela jsem, že se do něj zamilovala spousta dívek. A on že prý žádné neodolal,“ líčila matce, která si při tom tajně povzdechla. Ráda by, aby někomu neodolala také Fany, ale ta na nic takového asi neměla pomyšlení a cítila, že tak je to správné. Netušila, že ji brzy čeká právě s tímhle člověkem dobrodružství, které jí změní život.
V nedalekém městě bydleli příbuzní, které o jedné sobotě jela navštívit. Bryčkou. Měla u nich spát do neděle, a tak kočího poslala hned domů. Jenže co čert nechtěl, dítě těch příbuzných náhle onemocnělo horečkou a ona u nich nechtěla překážet, takže když se ukázalo, že domů do městečka pojede v ten den ještě jedna bryčka, poprosila příbuzné, aby jí domluvili odvoz. Všechno bylo tedy zařízeno a v šest večer před domem zastavil vůz. Když ovšem Fany zjistila, kdo kočíruje, zamračila se. Byl to onen nenapravitelný sukničkář a pijan, jistě i násilník Ota. Fany se doopravdy bála s ním jet o samotě, byla v ní malá dušička, ale rozhodla se být statečná. Koneckonců za dvě hodiny budou doma, a kdyby ji obtěžoval, ubrání se. O tom, že by se na ni rád vrhl jako na svou kořist, byla upřímně přesvědčená.
V lese sama s cizím mužem
„Slečna Svatá, to se podívejme! Vás svezu obzvlášť rád! Nepřipijete si se mnou na šťastnou cestu? Mám tady lahvinku.“ Fany zbledla a sedla si, co nejdál dokázala. Mladý pán se rozezpíval a vyjeli. Z městečka jeli do pole a z pole do lesa, stmívalo se, ale cesta ubíhala. Fany mlčela jak zařezaná a přemýšlela, jak by ho praštila do hlavy, kdyby se o něco pokusil. A tak jeli a jeli a najednou rána a bryčka se na jedné straně skácela. Fany z ní vypadla, on stihnul vyskočit a vrhnul se k ní, aby jí pomohl. Fany teprve teď zaječela, ale naštěstí se jí nic nestalo. „To jsem rád, že jste v pořádku, slečno. Jak já to vidím, budeme spát dneska tady a ráno dojdu pro pomoc.“
Fany zbledla jako sníh. V noci v lese sama s cizím mužem? A ještě s tím prostopášníkem? Byla si jistá, že ji bude chtít znásilnit, ať už to znamená, co chce. Zvlášť proto, že si pořád lokal z té své lahve, ze které jí taky nabízel. Odmítla a jenom se modlila, aby on brzo usnul a ona naopak neusnula vůbec. Blízko ruky si připravila klacek a byla nachystaná, že ho praští přes hlavu, pokud by se k ní jakkoli přiblížil. On za chvíli skutečně usnul a ona bděla, až pak usnula taky.
Pradědeček o tom nic nevěděl
Vzbudila se šokem, když jí s ranní rosou došlo, kde je. Seděla na vyvrácené bryčce a zdálky uslyšela hlasy a nějaké hrkání. Než se stačila vyděsit ještě víc, došlo jí, že to je jiná bryčka a její otec s tím mladíkem. Ukázalo se, že se vzbudil už dávno, a protože byl přesvědčený, že se jí takhle zrána nemůže o samotě nic stát, vydal se pro pomoc. Fany mu byla vděčná a zvlášť jí nešlo na rozum, jak to, že zůstala počestná, když měl takovou příležitost. Usoudila, že to byla z jeho strany nesmírná oběť a okamžitě o něm změnila mínění. Odjela s otcem domů a po cestě ho rovnou poprosila, aby Otu pozval na oběd jako poděkování za záchranu. „To už jsem udělal, i když si nejsem jistý, jestli se vůbec umí chovat u stolu,“ bručel otec, ale i on už při cestě poznal, že možná část Otovy pověsti byly jen pomluvy.
Ota k nim opravdu přišel a chovat u stolu se uměl. Fany se v dalších dnech přistihla, že na něj myslí víc, než by čekala. A když se při příštím pozvání zmínil, že pomáhá organizovat v městečku ples, dodala si kuráž a nabídla se s pomocí. Samozřejmě jen v kruhu přátel a za doprovodu matky. Přesto se jim povedlo se sblížit a zjistili, že se nějakým pozoruhodným způsobem o sebe zajímají. „Bylo od něj tak šlechetné, že se o nic nepokusil, když jsme byli sami v nočním lese,“ svěřovala se Fany svým tetičkám tehdy a vyprávěla to pak dojatá i celý život. Pradědeček, protože jak jste jistě pochopili, to byl on, o tom vůbec nic nevěděl. Ale zjistil, že tahle bláznivá dívka, tak jiná než ostatní, se mu líbí, a že hledal mezi všemi koketami právě takovouhle cudnou nevěstu. Po svatbě, když pak vyšlo najevo, čím Fanynku zaujal, se k té noční záležitosti před ní nikdy nevyjadřoval. Ale mnohem později, když už byli staří, se svým bratrům svěřil: „Houbeles že bych byl tak počestný, že bych si nic nezkusil. Jenže ona se mi prostě vůbec nelíbila. Seděla tam v pláštíku a vypadala jak zmoklá slepice, tak co s ní. Ale hlavně jí to neříkejte, já ji mám moc rád.“
ZDROJ: časopis Vlasta
