Kdybych byla o generaci starší, asi bych to nedokázala. Určitě bych to nedokázala.

Nebylo to zvykem, byla by to ostuda. A kromě toho, co se mi dělo tak strašného? Nic, řekla by možná většina žen i z téhle generace. Jenže můj vlastní syn jenom podotkl: „Divím se, žes to neudělala dávno.“ Neudělala jsem to už dávno kvůli němu a jeho dvěma sestrám, čekala jsem, až budou dospělí. To jim říkat nebudu, aby neměli pocit, že jsem roky trpěla jen kvůli nim. „Mami, je mi to líto, ale já tě chápu,“ řekla starší z nich, když jsem jí o svém rozhodnutí před rokem řekla. „Je mi táty fakt líto, ale může si za to sám. Škoda, že se ani trošku nezměnil,“ řekla ta mladší. Obě už žijí jinde a mají vlastní vztahy, a tak začaly mít představu, že s někým žít je náročné a chce to snahu z obou stran. A ta ze strany mého manžela úplně chyběla. Dlouho jsem o tom přemýšlela, o tom, že od něj odejdu. Děti byly úplně malé a ta nejmladší ani nebyla na světě, když jsem získala pocit, že žiju spíš s ledovou sochou než s živým člověkem.

Čtěte také

Alkohol je někdy těžké ukočírovat

Čtěte také

Žila jsem s alkoholikem. Vše jsem mu odpustila, ale pak o rozvod požádal on

Když jsem se do manžela zamilovala, bylo to jako vzplanutí. Pracovali jsme spolu, ale nebyl tam sám, na našem šestém patře bylo mužů v jeho manažerském postavení nejmíň šest. Já byla asistentka, tehdy se ještě na rovnoprávnost moc nehledělo, takže asistentky byly jenom ženy, a ti, kdo rozhodovali, jenom muži. On byl mezi nimi nejlepší. Vždycky věděl, co se má udělat. Skoro nikdy se neusmíval a mně to připadalo velmi, velmi sexy. Měla jsem štěstí, že jsem se mu líbila stejně jako on mně. Aspoň to na mě dělalo ten dojem. Šli jsme spolu na dvě večerní schůzky a po té druhé skončili u něj v posteli. Od té chvíle mě zahrnul pozorností a já se vznášela na obláčku, ovšem jen do doby, než mi oznámil, že odjede na půl roku na stáž do Ameriky. „Přileť za mnou,“ řekl mi jednoduše a já o tom nepřemýšlela, a řekla, že ano. Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohl třeba zaplatit letenku, která tehdy výrazně přesahovala moje možnosti, ale opravdu jsem za ním na dva týdny přiletěla. Zamilování mi vydrželo, nebo spíš okouzlení cizím světem a mužem s dobrým postavením. Víte, bylo mi málo přes dvacet a neměla jsem moc zkušeností ani s muži, ani s tím, jak to na světě chodí.

Čtěte také

Charles a Camilla

Čtěte také

Příběh lásky prince Charlese a Camilly? Takového prince máme v rodině

Když se vrátil, požádal mě o ruku a já souhlasila. Připadalo mi, že nemůže existovat šťastnější žena, když jsem ho viděla, jak mluví do telefonu plynně anglicky a vede v práci mítinky prošpikované těmi anglickými výrazy. Uměl se rozhodovat velice rychle a s chladnou hlavou a to se vedení líbilo, takže postoupil o stupeň výš. Lidem kolem něj se to ale líbilo výrazně míň, protože se s chladnou hlavou pouštěl i do sporů s bývalými kolegy, co se teď stali jeho podřízenými. Nedělalo mu žádné potíže někoho z nich vyhodit, když podle něj neodváděl dobrou práci.

Stala jsem se šťastnou a hrdou maminkou a nic než děti mě nezajímalo. Ani jsem si při tom nevšimla, že se Ota v některých chvílích chová spíš jako robot než manžel a táta. Někdy ne, ono se to těžko popisuje. Jako by to byli dva muži v jednom, byly chvíle, kdy by se něhou rozdal a já nedělala nic raději, než že jsem se dívala, jak si s dětmi hraje. Ale v okamžení se z něj stala ta ledová socha, kterou jsem znala z práce, když jsem někdy měla o něčem jiné mínění než on. „Já se starám o to, abychom měli zabezpečení, tak očekávám, že budeš respektovat můj názor,“ byla jeho obvyklá mantra.

Čtěte také

Láska na jevišti

Čtěte také

Láska na prknech divadla: Vzepřeli jsme se Shakespearovi a byly z toho 4 děti

Ono by na tom nebylo nic tak hrozného, kdyby se s ním dalo mluvit a vysvětlit si, že mít jiný názor není nic špatného. Já snad ani nedokážu vysvětlit, proč přesně to bylo tak hrozné. On to prostě říkal opravdu jako robot, chladně a bez emocí. Jak když je někdo vzteky bez sebe a přitom ledově klidný. V těch chvílích jsem se mu snažila vysvětlit, že ho miluju, jen mám prostě jiný pohled na to, jakou koupit pro děti postýlku nebo jaké jim dávat léky. Argument, že s nimi trávím desetkrát víc času, takže líp znám jejich potřeby, byl jako červený hadr na býka. Nechápala jsem proč a snažila se být milá a ještě milejší. Otěhotněla jsem potřetí a už nebyla tak blažená jako předtím. Na třetí dítě jsem se samozřejmě těšila, ale Ota jako by si vůbec nevšiml, že jsem těhotná. Zatímco předtím mě hladíval a pořád se ptal, jak se cítím, teď mu to bylo jedno. Jako by žil jenom prací, občas si přehodil v hlavě nějaké směrovky a soustředil se na děti, a v tu chvilku byl dokonalý.

Čtěte také

Ne vždy je těhotenství plánované

Čtěte také

Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhnali. Pozvali mě zpátky až když jsem se vdala

Vždycky když jsem ho v těch okamžicích viděla, jsem se do něj znovu zamilovala, i když v mezičasech jsem si zoufala. Stejně to šlo dál. Jako bych žila se dvěma muži, jeden milý a laskavý, a druhý, kterého jsem potkávala mnohem častěji, chladný, nezúčastněný, vzteklý a vznětlivý. Nikdy jsem nevěděla, který z nich přijde domů. Nedalo se s ním na ničem domluvit, všechno vnímal jako manipulaci. Proplakala jsem dny i noci, chtěla jsem odejít snad stokrát, ale vždycky jsem si pak vzpomněla, jak hezky se většinou chová k dětem. Moje láska k němu se zmenšovala, i když jsem se ho pořád snažila nějak omlouvat. Pak mi ale došlo, že i kdyby mi oznámil, že miluje někoho jiného, ani by mi to nevadilo, spíš by se mi ulevilo. Ale to neudělal. Musela jsem se odhodlat sama. Žila jsem pak už jen pro děti, i když někdy jsme spolu jeli všichni na dovolenou a zvenčí jsme vypadali jako spokojená rodina. Jen já jsem věděla, že to takhle nemůže jít dál, a neuvědomovala si, že děti nejsou slepé. Začaly mi říkat samy, jak je táta nesnesitelný, když jim bylo kolem patnácti. Vydržela jsem to ještě pár let, mně už to totiž vlastně bylo jedno. Moje srdce vědělo, že k tomu muži už nic, prostě nic necítí, že se mě jeho chlad už nedotkne. A pak jsem podala žádost o rozvod, k naprostému šoku okolí. Teď žiju sama a jsem šťastná.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Dlouholeté manželství

Čtěte také

Přežila jsem manželovu milenku i lži. Teď s manželem slavíme Zlatou svatbu

Čtěte také

Po smrti manžela jsem se už nevdala

Čtěte také

Když se mi zabil manžel, zamilovala jsem se znovu. Nemohla jsem to ale přiznat

Čtěte také

Řídit se pouze srdcem není vždy rozumné

Čtěte také

Pohádkám nevěřte: Manžela mám ráda, ale ne tak, abych si kvůli němu ničila život