„Mami, nemusíš se bát, všichni chlapi nejsou stejní,“ opakuje mi pořád a trvá na tom, že o hodně přicházím. „Přece je pěkný si někam ve dvou vyjít nebo se třeba jenom s někým dívat na televizi. Když se směješ, ve dvou je to ještě lepší, a když seš marod, aspoň se o tebe má kdo postarat,“ vypočítává mi pořád. Já ji chápu, že se třeba bojí, že zestárnu a ona kolem mě bude muset skákat, ale stejně nevěřím, že by život s nějakým věčně špatně naladěným chlapem mohl být lepší. Jenže je mi to málo platné, přesvědčuje mě pořád a poslední tři roky o tom mluví snad pokaždé když se vidíme. A jednou přišla dokonce celá nadšená: „Mami, našla jsem inzerát úplně pro tebe!“
Zpozorněla jsem, ale nezbývalo mi nic jiného než si to poslechnout. Inzerát zněl: „Hledám přítelkyni nad 55 let, vzájemné porozumění a klid v domě. Značka: finanční zajištění.“ A dcera mě začala přesvědčovat: „Vždycky říkáš, že každý chlap chce jen zadarmo navařit, ale vidíš, tenhle je finančně zajištěný, tak neváhej a zkus to. Už nebudeš muset šetřit, tenhle tě bude nosit na rukách. No a kdyby to nevyšlo, aspoň nemůžeš litovat, žes to nezkusila. Když nic jiného, bude legrace.“ Nakonec jsem si tedy řekla, proč ne, mohla bych to nezávazně zkusit. Nedělala jsem si žádné iluze, že bych na první pohled okouzlila každého muže, rozhodně nepatřím k ženám, které mají nějaké přehnané sebevědomí. Dcera domluvila přes internet, že se s tím mužem setkáme před nádražím. Trošku mě zarazilo, že přijede vlakem, čekala bych spíš auto, vlastně nějaké luxusní fáro, když je finančně zajištěný, jak píše. „Třeba ale nechal mercedes doma, aby si se mnou mohl dát nějaké víno, to je logické,“ přesvědčila jsem se nakonec.
Zajištěný?
A pak jsem šla v dohodnutý den a hodinu na místo. Řekla jsem si, že si ho nejdřív pěkně zdálky prohlídnu, abych mohla ještě včas odejít. Postavila jsem se přes ulici naproti nádraží a čekala na příjezd vlaku. Při čekání jsem popustila uzdu fantazii a představovala si, jak asi bude vypadat. Jako Petr Štěpánek? Nebo spíš Viktor Preiss? Nebo Jiří Dvořák? Elegantní, štíhlý, pečlivě vyholený s kyticí v ruce, to by se mi líbilo. Pak začali cestující vycházet z nádražní budovy. Rychle jsem se probrala ze snění a očima hledala svého nápadníka. Žádný elegán s kyticí ale nepřijel a všichni nakonec postupně odešli. Tak kde je ten finančně zajištěný muž?
Zůstal tam stát chlap jediný, na zádech batoh, ze kterého čouhala štangle salámu. Ten měl k mému vysněnému frajerovi hodně daleko. Ale právě ten zamířil prapodivnou chůzí přímo ke mně. Když se přibližoval, všimla jsem si jeho ošuntělé kárované košile a sepraných manšestráků. Na hlavě měl vrabčí hnízdo, nebyl oholený, úplně jsem se zděsila. Pořád jsem doufala, že to třeba není on, že ten pravý zmeškal vlak, ale moje naděje rychle skončily. „Dobrý den, vy jste určitě přišla na ten můj inzerát, že?“ ptal se a mě nenapadlo zalhat.
Ajaj, jestli tohle je finančně zajištěný muž, to tedy nevím. Zklamání se mi určitě dalo vyčíst z obličeje, a tak můj uchazeč začal vysvětlovat, ať se nezlobím, ale že je po úrazu, že ho srazilo auto a jede rovnou z rehabilitačního střediska. Nějak mi to nesedělo, no ale bylo mi ho asi líto, tak jsem navrhla, že si dáme kávu. „Není škoda chodit do restaurace a utrácet? Vždyť můžeme jít rovnou domů,“ navrhnul ale on a já vykulila oči. „No klidně si dáme kafíčko až tam,“ vysvětloval a mně to vyrazilo dech. „Já bych si radši promluvila někde na veřejnosti,“ koktala jsem a on se divil, proč, když pak stejně domů půjdeme, že dávají večer nějaký pěkný film v televizi, už si ani nepamatuju, co to chtěl vidět. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a lapala po dechu. To by mě ani ve snu nenapadlo, on se snad ke mně chce rovnou nastěhovat. Taková drzost! Bohužel jsem neměla dost kuráže ho naplno poslat někam, ale mozek se aspoň spustil a já vyhrkla, že to nejde, protože bydlím s kamarádkou. Teď zase zůstal jako opařený on, přímo se rozčílil: „Já jsem si už vzal s sebou všechno, pyžamo, oblečení, štangli salámu!“ Pak se začal litovat, co prý teď má dělat, že se trmácí z takové dálky, že počítal, že u mne bude nejméně celý týden bydlet. Překvapeně jsem se ho zeptala: „Vy jste opravdu předpokládal, že se ke mně na týden nastěhujete, i když se vůbec neznáme?“ A on mi zcela bezelstně odpověděl, že prý proč ne, že se mu líbím...
Nebojte se!
Měla jsem co dělat, abych se ovládla. S tím, jestli se líbí on mně, si hlavu zjevně nelámal. Potom se zamyslel, a aby zvrátil situaci na svou stranu, prohlásil: „Nebojte se, já už brzy dostanu od pojišťovny kupu peněz.“ Mně to všechno došlo teprve teď, to finanční zajištění mělo být naopak, to já ho budu živit a pečovat o něj. Podvodník jeden. I kdyby dostal od pojišťovny milion, já o něj stát nebudu, o neřáda. To jsem zase naletěla! Teď už jsem kuráž měla: „Víte co, tak si tu kupu peněz nechte, já se za peníze neprodávám.“
Otočila jsem se a rychle odcházela. Ještě dlouho jsem za sebou slyšela nadávání a uražené brblání. Byla jsem vzteky bez sebe, až jsem měla strach, že se o mě pokouší infarkt. A jak jsem byla dopálená, rovnou jsem zašla za dcerou do práce a hned jsem na ni spustila, co mi to zavařila. Moje seznámení ji ovšem pobavilo, byla smíchy na mrtvici: „Mami, vždyť to dopadlo dobře, kdyby přijel rovnou se stěhovákem, to by teprve byl problém!“ Vysvětlila jsem jí ale pro jistotu, že o další takové zážitky nestojím a nechci o inzerátech ani slyšet. Jedna zkušenost mi bohatě stačila až nad hlavu, na muže mám prostě smůlu a budu žít spokojeně dál i bez nich. Dcera souhlasila, že už mi tedy žádné partnery hledat nebude, zvlášť když jsem jí připomněla, že ona taky žádného nemá, ať se radši porozhlédne po nějakém mladším ročníku pro sebe.
„Jestli se bojíš, že se o mě budeš muset postarat, tak na to aspoň budete dva,“ rozčilovala jsem se, ale už jenom na oko, vždyť se nakonec nic nestalo a aspoň se taková historka dobře vypráví. Netušila jsem ale tehdy, jak brzy mě dcera vezme za slovo. Ani ne za měsíc se seznámila s mužem, který se k ní báječně hodil, a za půl roku ji požádal o ruku. Teď spolu šťastně žijí a dcera zrovna čeká miminko. No a příběh má pointu: mého zetě dcera našla právě na inzerát. Tak že bych to snad taky ještě zkusila?