Její knihy vyšly ve dvaceti světových jazycích, na kontě měla několik významných literárních cen. Přesto celý život pracovala jako lékařka, ocenění sbírala i jako skvělá neuroložka. Valja Stýblová zemřela 12. listopadu 2020 ve věku 98 let.

Narodila se v Charbinu, tehdy byl součástí Mandžuska, kde prožila první tři roky života, její otec tam pracoval jako zeměměřič. Později vzpomínala, jak jako malinká švitořila čínsky, po návratu do Prahy ale ten jazyk brzy zapomněla. Maminka Valji Stýblové byla volyňská Češka, která svého muže potkala jako legionáře za první světové války v Kyjevě. V rodině se to hemžilo dobrodruhy, cestovateli a legionáři – jeden strýc sloužil ve Francii, druhý v Itálii.

Už odmala hrála Valja na klavír, ostatně láska k hudbě ji provázela celý život a v příběhu Princ a Skřivánek ji potom vtělila do podobenství o lásce mateřské. „Když byl Kristián menší, byla jeho hra dětská, plochá. Ale dnes jako by se v ní obrážel stesk po mamince, dával do hraní kousek sebe,“ píše Stýblová v knize, za niž získala Cenu Hanse Christiana Andersena. Ona sama se dokonce krátce výukou hry na klavír živila. Když totiž v roce 1941 odmaturovala a toužila jít na medicínu, nacisté nechali zavřít vysoké školy, takže si Stýblová dodělala hudební zkoušky a začala učit. Když potom medicínu znovu otevřeli, byla vdaná a měla už půlroční dceru. Přesto nezůstala u klavíru, ale pustila se do studia. „S děckem to nebylo lehké. Prakticky to vypadalo tak, že jsem dcerku každé ráno odvezla ze Smíchova, kde jsme bydleli, k rodičům do Vršovic a po přednáškách jsem s ní zase cestovala domů. Moji známí znají historku, kdy jsem chodila do pitevny. Doma mne hledala nějaká návštěva, ptala se, kdy přijdu. Tříletá dcera jí odpověděla: ,To nevím, až kolik bude mrtvol.‘ Zní to hrozně, ale od medicíny ji to neodradilo,“ vzpomínala později v jednom rozhovoru. I její dcera se stala neuroložkou.

Těžká psychologie

První knihu napsala už v roce 1948, odvážný a dramatický debut Mne soudila noc. Dvousettisícový náklad skončil ve stoupě, nakonec vyšla až v roce 1956 (a rok nato v překladu ve Spojených státech amerických). Téma nelegálních potratů totiž bylo tak výbušné, že by ho tehdejší společnost neunesla. Dokonce bylo stopnuté i natáčení stejnojmenného filmu Václava Kršky podle její předlohy. Zpracování, byť jde o debut, vypovídá vše o autorčině stylu: drama, tragédie, silné scény, mravní linka, etická hrana. Medik Jan a jeho přítel Albert tajně provádějí potraty, přestože je to v tehdejším Československu zakázané – pro studenty medicíny je to cesta, jak si přivydělat. Kyretáž potřebuje i Janova sestra Stanka, ale Jan jí špatně píchne morfium a ona zemře. Oba medici nafingují Stančinu sebevraždu. I když Janovi nakonec lež projde, se svým svědomím zůstává. Kniha vyšla s odstupem až ve chvíli, kdy byly v Československu uzákoněné potraty. Základ pro Mne soudila noc přitom tvořil pravdivý příběh dvou mediků, kteří byli odsouzeni za nelegální provádění potratů po smrti jedné jejich pacientky.

Valja Stýblová zůstala své těžké psychologii věrná. „Z formulace těžká psychologie bych podtrhl slovo těžká. Člověku se stává, že těžké chvíle, například ztráta blízkého člověka, hluboké zklamání, vážná nemoc nebo nespravedlnost, přicházejí nečekaně a není na ně připraven. A nejsou na ně připraveni ani lidé v jeho okolí, kterých se bezprostředně nedotýkají. O této dvojí tváři života by měl člověk vědět a přemýšlet o ní nejen až na základě vlastní zkušenosti. Přímo literární laboratoří takových mezních životních situací a osudů je tetralogie Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů, Most aeskulapů a Ondinino prokletí a každé jejich zachycení a vysvětlení je i východiskem pro další život,“ popisuje redaktor nakladatelství Šulc a Švarc Jiří Korejčík. Stýblová právě v tomhle nakladatelství po sametové revoluci zakotvila jako jedna z jeho kmenových autorek. Přestože dřív publikovala v Odeonu a v Československém spisovateli či v Albatrosu, sametová revoluce znamenala pro ni, podobně jako pro mnoho starších autorů, předěl. Ustála ho – a s kvalitou jejího psaní změna poměrů nezamávala, naopak, její opus o Josefu Hlávkovi se řadí k tomu nejlepšímu, co u nás v poslední dekádě vyšlo. Po Stýblové dokonce zůstal ještě jeden nedopsaný román Sedmý závoj.

Skalpel pana profesora

Dlouho spojovala psaní a lékařskou profesi: celý svůj profesní život od promoce v roce 1950 až po odchod do důchodu v roce 1990 strávila na Neurologické klinice Lékařské fakulty hygienické (LFH) Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. Pracovala zde nejprve jako sekundární lékařka, poté jako odborná asistentka, od roku 1965 jako docentka a po roce 1977 jako profesorka neurologie. Od roku 1973 vedla katedru neurologie a psychiatrie LFH UK, v roce 1974 se stala přednostkou kliniky. „V její osobnosti se obě složky – spisovatelská a lékařská – nevylučovaly. Byla schopná lékařka, věnující se své profesi nejen v nemocnici, ale také na lékařské fakultě a ve vědeckých týmech, a současně byla vnímavá spisovatelka s vlastním uměleckým viděním světa a silnými emocemi, které oceňovali její čtenáři po několik desetiletí,“ popisuje Korejčík.

Medicína se odrážela v mnoha knihách Valji Stýblové, ta nejznámější Skalpel, prosím vznikla v roce 1981 a o čtyři roky později se dočkala filmového zpracování. Předobrazem hlavní postavy profesora je zakladatel československé a světové neurochirurgie profesor Zdeněk Kunc. „Knihu četl a přijal ji velmi laskavě, zfilmování se však už bohužel nedožil,“ vzpomínala Stýblová.

Podle kolegů

Z medicínského prostředí čerpala nejenom popis lékařského zázemí a provozu nemocnice, ale v rozhovorech přiznávala, že se nechala inspirovat i povahami lékařů, s nimiž sloužila, a odkazovala dokonce i ke svým praxím z gymnázia, kdy jezdila ke strýci do Orlických hor. Ten ji jako lékař bral do rodin svých nemocných a pro medicínu ji tehdy nadchnul. Zvěčnila ho pak v jedné z kapitol své knihy Most aeskulapů, pojmenované po dávném řeckém mytologickém léčiteli, jehož hůl ovinutá hadem je dodnes znakem lékařů a lékárníků.

„Na psaní možná neměla tolik času, kolik by si přála, ale psaní ji naplňovalo. Do svých myšlenek mohla vpustit fantazii a vyjádřit je v nové podobě, se zaujetím, které se odrazilo i v jejím kultivovaném stylu. Myslím, že milovala zkratku, aby se nemusela zdržovat u nepodstatných věcí, a naopak se ráda pozdržela v duši svých postav, v nichž se sváří emoce s rozumem a náhody s nevyhnutelným rozhodnutím. Práce nad textem byla vždy zajímavá, tvůrčí, hodně jsem se dozvěděl o smyslu antických ideálů,“ vysvětluje redaktor Korejčík. Svoje vlastní zkušenosti s vedením kliniky zčásti vtělila do Zlatých rybek, románu, v němž její hrdinka Helga hledá balanc mezi prací a rodinou. Přestože kniha vyšla v roce 1988, téměř nic se nezměnilo, pro ženy je stále stejně složité skloubit zaměstnání a druhou směnu doma s dětmi a manželem.

Pocta Josefu Hlávkovi

Valja Stýblová získala za své knihy řadu ocenění – patří k nim Zlatá stuha za prozaickou tvorbu pro děti a mládež v roce 2006, Medaile Josefa Hlávky za dlouholetou úspěšnou literární činnost, za celoživotní vědeckou a klinickou činnost v oblasti neurologie i za činnost pedagogickou, za prosazování humanitních idejí a odkazu Josefa Hlávky v české literatuře z roku 2007 a Cena Boženy Němcové za tetralogii Lužanská mše, udělená Akademií literatury české v roce 2010. Lužanská mše čítá tisíc stran a vypráví o životě Josefa Hlávky. „Valja Stýblová znala hodně významných lidí, kteří studovali na stipendium Hlávkovy nadace, dokonce i očité svědky, kteří se s Hlávkou setkali, když ověřoval, zda jeho výjimeční studenti mají na kolejích exkluzivní podmínky, které je společensky kultivují. Byli to tito její přátelé, kteří ji dlouho přemlouvali, aby o Hlávkovi napsala životopisný román,“ popisuje Korejčík.

Pustila se do něj, až když už neměla tolik povinností ve své medicínské profesi, a byla po všech stránkách důkladná – ve studiu dokumentů z Hlávkovy pozůstalosti, týkajících se jeho života, rodiny a přátel, v bádání o architektuře, v medicínském vysvětlení Hlávkova ochrnutí dolních končetin, z kterého se dostal až po několika letech. „Během asi osmi let napsala čtyři knihy Vita brevis, Ars longa, Musis amicus a Mecenáš v obnošené vestě, které dostaly společný název Lužanská mše. Je to literárně jedinečný román se strhujícími epizodami, skládajícími složitou mozaiku, z níž vystupuje Hlávkovo mecenášství a jeho filozofie,“ dodává Korejčík.