"Haló? Kdo volá?“ zeptala jsem se svého chytrého telefonu, který už nějakou dobu vyzváněl.„Teto Jarko, ahoj, tady Zuzka. Tvoje skoro neteř. Jééé, to zní blbě, ale je to tak. Pamatuješ si na mě? Asi moc ne, viď? Já myslím, že jsme se viděly sotva dvakrát. Teti, jak se máš?“ Děvče na druhém konci telefonu ševelilo a nebylo k zastavení. A já si celou tu dobu marně lámala hlavu, kdo je moje „skoro neteř Zuzka“. Pravda, v téměř sedmdesáti letech už nebyla moje paměť v nejlepší kondici, ale i tak jsem byla přesvědčená, že žádnou „skoro neteř“ nemám. A hlavně ji mít nemůžu, protože jsem jedináček.

„Vážená slečno Zuzano, je mi líto, ale tohle musí být nějaký omyl. Neznám vás, a protože jsem jedináček, je velmi nepravděpodobné, že bych měla neteř. Byť jen skoro. Takže se nezlobte a na shledanou,“ rozloučila jsem se a chystala se položit telefon.

„Néé, počkej, já ti to vysvětlím. Jen abych se do toho nezamotala. Můj děda Karel byl nevlastní bratranec tvého manžela Františka. Je mi moc líto, že už tu není. Byla s ním taková legrace. Dodneška se těm jeho vtipům směju. Nejvíc mě dostal na té rodinné sešlosti v Trutnově. Tam se nás sešlo, co?“

„Slečno, tohle je vážně nějaký omyl. František žádného bratrance Karla neměl. Je mi líto. A teď už vážně musím končit.“ Položila jsem telefon a šla si uvařit svůj oblíbený heřmánkový čaj.

Jenže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, ten podivný telefonát jsem nemohla dostat z hlavy. Žádnou Zuzanu z rodinných sešlostí jsem si nepamatovala. „Ale to vůbec nic neznamená…,“ brumlala jsem si pro sebe večer v posteli. Mohly jsme se vidět jen krátce. Přece jen v Trutnově se nás tenkrát sešlo minimálně dvacet.

Nejsem na světě sama

Nad ránem jsem to nevydržela a vytáhla jsem krabici s fotkami. Bylo tam i pár snímků z Trutnova. „Hlas měla ta Zuzka mladý. Kolik jí tenkrát mohlo být? Deset, dvanáct?“ Prohlížela jsem si fotky a nakonec jsem našla vykukující šošolku nějakého dítěte. „To by mohla být ona…,“ říkala jsem si a čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si začínala být jistá. To je určitě ona. Zuzka. Nevím proč, ale najednou jsem měla obrovskou radost z toho, že na světě nejsem sama. Že je tu jakási Zuzka. Moje příbuzná. Byť vzdálená a mně zatím úplně neznámá. „Ale to se dá napravit. Odpoledne jí zavolám. A dám si s ní schůzku,“ řekla jsem si rozhodně sama pro sebe.

Slíbila, že se ozve

Za mé zavolání byla Zuzka vděčná, ale čas na mě neměla. Právě pospíchala se svým malým synem Tadeášem k lékaři a pak musela do práce. Jen v rychlosti mi stihla říct, že je na Tadeáška sama a musí se hodně ohánět, aby je oba uživila. Slíbila mi, že se ozve druhý den. Od telefonu jsem se ani nehnula. Seděla jsem doma, na místě, kde je stoprocentní signál a kde ho určitě uslyším. Vynechala jsem i svou tradiční odpolední procházku v parku. Pro jistotu. Co kdybych zvonění neslyšela nebo se mi vybil mobil. Měla jsem připravenou spoustu otázek a těšila se, co se o Zuzce dozvím.

Jenže se neozvala a nezavolala ani další den. Bylo mi to nesmírně líto a nevěděla jsem, co si o tom myslet. Trvalo to další tři dny, než začal telefon vyhrávat známou melodii. Byla jsem trochu uražená, ale když mi Zuzka řekla, co se stalo, na všechny špatné myšlenky jsem zapomněla. Tadeášek měl zánět středního ucha a ona u něj proseděla celé dny.

Co si jen počnu?

„Tadeáškův tatínek s námi nežije. A moc se k nám nehlásí. Nárazově mi pošle pár korun, ale to jen když vyhrožuju, že se všechno dozví jeho manželka,“ řekla smutně Zuzka. „Kvůli Tedíkově nemoci jsem přišla o práci. Šéfa moje starosti s nemocným dítětem nezajímají. Našel si za mě náhradu.“ Slyšela jsem, jak se jí klepe hlas a marně se snaží zadržet pláč a mezi slzami šeptala: „Co budu dělat, co ti dám k večeři, ty moje chuďátko malinký?“

Radila jsem jí, aby okamžitě vyrozuměla otce malého Tadeáška. Ten jim přece musí pomoct. „Kdepak. Že je Tadeáš, vím jenom já a on. Uprosil mě, abych ho nenechala zapsat do rodného listu. Slíbil mi, že nám bude přispívat i bez toho. Já bláhová mu věřila, ale skutek utek. Ale teď už se nezlob, musím jít za Tedíkem. Vzbudil se a volá mě.“

Dlouho jsem nepřemýšlela a Zuzce jsem nabídla, že jí můžu poslat nějaké peníze. Aby překlenula složité období a aby měli s Tadeáškem co jíst. Její slova vděku mi vehnala slzy do očí. Vzala jsem si číslo účtu a během chvilky jsem Zuzce poslala deset tisíc. Ani ne za hodinu mi volala nazpátek, že má peníze na účtu a znovu mi děkovala. Měla jsem radost a těšila se, až se potkám s ní i s malým Tadeáškem. Už teď jsem ho měla ráda. Malovala jsem si každou chvilku, kterou spolu strávíme, plánovala jsem výlety, návštěvy cukráren i divadýlek pro děti. Těšila jsem se a po dlouhé době jsem měla pocit, že po smrti Františka má můj život zase smysl.

Povinnost "skoro babičky"

Se Zuzkou jsme si telefonovaly docela často. Vyslechla jsem si mnoho příběhů o firmách, které nemají o svobodné matky s malými dětmi zájem. Zuzka byla čím dál zoufalejší a stále víc a víc propadala skepsi. Bála se, že nebude mít na jídlo pro Tadeáše a že nebude mít na zimní botičky, protože z těch starých už dávno vyrostl. Už mi nemusela nic říkat. Věděla jsem, jaká je povinnost „skoro babičky“. Číslo účtu jsem znala a říkala jsem si, že mi těch pár tisícovek snad chybět nebude.

Uvědomila jsem si to až po půl roce. Z mého účtu díky pravidelným příspěvkům Zuzce a Tadeáškovi ubylo téměř sto tisíc. „Čert vem peníze,“ říkala jsem si, „ale přece jen bych je už ráda viděla.“

Zuzka tedy vlastně Markéta

Zuzka na mě opět neměla čas. Musela na důležitý pracovní pohovor. Brouk v hlavě byl neúprosný a pocit, že něco není v pořádku, také. Se svými starostmi jsem se svěřila mé letité kamarádce. Ta ani na vteřinu neváhala a kontaktovala syna, který pracuje na policii. Pak už nabraly věci rychlý spád.

Zuzku, tedy vlastně Markétu, se podařilo najít poměrně snadno. Nepatrnou útěchou mi může být to, že jsem nebyla jediná naivní stará ženská. Bylo nás víc a spojovala nás historka, kterou Zuzka-Markéta vyprávěla všem. O nemocném synovi i jeho nezodpovědném otci. Jistě nemusím dodávat, že ani jeden z nich neexistuje. Jen mi vrtalo hlavou, kde se o mně moje „skoro neteř“ dozvěděla a jak věděla, že mi zemřel manžel František, se kterým byla v Trutnově taková legrace. Nakonec to bylo poměrně snadné. My, které jsme tak snadno naletěly podvodnici, jsme měly ještě jedno společné: kadeřnici. A vedle ní, v takové malé komůrce, pracovala ne úplně úspěšná manikérka. Historek, které my dámy rády u kadeřnice vyprávíme, je hodně. Zuzka-Markéta začala naslouchat a ze střípků si poskládala mozaiku, která jí pomohla při získávání naší důvěry. Najít na nás kontakty v diáři kolegyně kadeřnice byl ten nejmenší problém.

Spolek naivních postarších dam

Když to celé skončilo, uvědomila jsem si, že peníze nejsou to, co by mi chybělo nejvíc. Mnohem víc jsem postrádala telefonáty se svou „skoro neteří“ Zuzkou. Ať už to bylo jakkoliv, byla po dlouhé době rozptýlením v mém osamoceném životě. Rozhodla jsem se nevzdat to. Kontaktovala jsem nás, starší naivní dámy. Začaly jsme se scházet a nakonec se z nás staly velmi dobré přítelkyně.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články