Možná to zažilo hodně rodičů, na základní škole vzorný prima kluk s občasným drzým úletem, na střední škole pak obrat o 180 stupňů a domů se vrací někdo cizí, jiný… Tak to bylo u nás. Syn se dostal na vysněnou soukromou střední školu. Neměli jsme problém platit školné a obléci ho tak, aby se v Praze nemusel stydět. Alespoň jsme si to tak mysleli. Co se týká stydění, opak byl pravdou, vše bylo málo, málo značkové, příliš levné, protože někteří ostatní, často potomci z bohatých rodin, měli věci ještě značkovější, ještě dražší, měli luxusní hodinky, dokonce do školy dojížděli autem. Je to jako s tím málo kyselým kyselem z Krakonošových pohádek. Nabízela se možnost brigád, přivýdělku, u ničeho nevydržel, přišlo mu jednodušší si peníze nevratně a nenápadně půjčovat doma. Hezky řečeno, že? Začal krást, uchyloval se spolu s kamarády k drobným podvodům. Řeknete si, proč jste mu to nezakázali, něco s tím neudělali? Nic nepomáhalo, po dobrém, po zlém, stokrát, tisíckrát. V jádru to byl stále hodný, laskavý a usměvavý syn, věděli jsme to, ale jinak s námi bydlel někdo cizí, někdo, koho jsme vůbec nechápali.
Rovnala ho do latě, ale pak přišel reparát
Postupně se přestal učit, škola ho přestala bavit, zapšklá starorežimní třídní učitelka mu pomoci nedovedla, na třídních schůzkách se snažila rovnat do latě i nás rodiče. Bylo jasné, že ji syn nedokáže respektovat. Po třetím ročníku přišly první prázdniny s učením na srpnový reparát, bohužel u třídní učitelky, která ho nenáviděla, byl pro ni nula, červ, který se vymykal jejímu starému myšlení. Opravdu jsem objektivní. S učením jsme mu celé léto pomáhaly, babička a já, střídavě, vše uměl jakž takž. Nestačilo to a musel poprvé opakovat ročník. To byl další začátek konce. Později, s výměnou třídního učitele a s velkou podporou ředitelky školy, dostal spoustu neuvěřitelných šancí, na které ale již nebyl ochotný kladně reagovat a školu nedostudoval. A vše bylo jedno. Jemu.
Související články
Přišly dluhy a první podvody
Sečteno, podtrženo, se základním vzděláním, s dluhy za pokuty v MHD, s prvními tresty za drobné podvody, s prvními exekučními příkazy (půjčoval si peníze u společností, které půjčí každému a nic jim není divné) přišlo také naše neskutečně těžké rozhodnutí o ukončení společného bydlení. Syna jsme odhlásili z našeho domu, vysvětlili jsme mu proč, zažili jsme několik pokusů o exekuční návštěvu třeba v brzkých ranních hodinách, nepředstavitelné. Odevzdal klíče od domu s tím, že může domů přijít, ale nikdy tu nebude sám. Divné, ano, i dnes, po iks letech mi připadá neuvěřitelné, že jsem se tehdy nezbláznila.
Život na hraně s podivnými podnikatele
Domů občas přijel, často střídal auta, rezignovali jsme na domluvy a byli rádi, že se občas objeví, povypráví, bylo vidět, že nás vidí rád a my jsme také byli rádi, aspoň na chvíli jsme vždy věřili, že jeho obrat ke slušnému životu je na dobré cestě. Omyl. Pokračoval ve svém životě na hraně, přátelil se s podivnými podnikateli a vykuky, kterými se nechával využívat na různé podivné akce, úplatky tomu i tamtomu, malé krádeže, výhrůžky, detaily nevím a nechci je vědět. Je tak protřelý životem, až bych brečela. Nicméně domů stále jezdil usměvavý a laskavý syn, v jádru je to milý kluk.
Nestaral se o dítě a dával přednost večírkům
Na cestě vyšperkované různými večírky vystřídal spoustu děvčat i žen, dokonce nám je vozil domů ukázat, vždy to vypadalo, že se konečně rovná, vrací. Jednou přijel a řekl nám, že bude tatínek. Moc se na miminko těšil, jeho přítelkyně byla a stále je báječná ženská do nepohody. Už v průběhu těhotenství se jeho těšení začalo rozplývat, vábení bujarého života a akcí na hraně zákona bylo tak lákavé, že miminko se narodilo, aniž by to tatínek věděl. Maminka naší milované vnučky mi volala, že jsem babička, jestli bych řekla synovi, že je tatínek. Syna jsme sehnali, oblékli do čistých věcí, donutili ho po pařbě vyčistit si zuby a učesat se a vyrazili jsme do porodnice. Tam se opět ukázalo jeho laskavé jádro, byl to zpátky náš milý syn. Nakrátko. O své holky se nestaral, nežil s nimi, občas se za nimi zastavil. Maminku jsme podporovali, vnučku jsem jezdila hlídat. Ztratili jsme kontakt se synem, jako by zmizel z povrchu zemského, neunesl tíhu zodpovědnosti. Nevěděli jsme o něm několik měsíců. Za tu dobu stihl udělat další lumpárny, podvody.
Související články
Když byly jeho dcerce 4, šel do vězení
Jednoho dne se vrátil, zatím telefonicky, s tím, že neví, co má dělat, že si určitě myslíme, že je úplný kretén, ano, tak to řekl, ale že fakt neví, že je prostě v koncích. Začali jsme se vídat, volat si, vrátil se ke svým holkám, vnuččina maminka má nad hlavou svatozář, to jinak není možné. Pracoval, že se staral o svou rodinu, je příliš silné vyjádření, ale snažil se. Zdálo se, že jsou všichni tři spokojeni, táta, máma, dcera, taková hezká malá rodinka. Hezcí, milí, usměvaví, pohodáři. Říkali, že spolu mají zvláštní vztah, spíše přátelský, ale že je jim spolu dobře, spolu žili, střídali se v péči o malou. Proč ne?
Dohnal ho zákon, malé byly necelé čtyři roky, když putoval do vězení. V té době již žil život celkem normální, naší dospělou optikou takřka dobrý. Byl to šok pro nás všechny, ač jsme byli připraveni na tuto možnost, vlastně se na ni připravit nelze. Nebyl na ni připravený ani syn, první dny ve vězení snášel velmi špatně a my jsme doma brečeli a vymýšleli co a jak. Zkuste si to představit, máte syna ve vězení, jste vězňova matka, myslíte si, že v očích těch, kterým se nic podobného nestalo, jste ostudná nula. A s tím musíte na vesnici vyrazit na poštu, na nákup. Zvedla jsem hlavu a nepodlehla panice. To zvládnu, zvládneme. Na dopisech z vězení musí být uvedená celkem jasná adresa odesílatele, každý jí rozumí. Syn je ve vězení více než půl roku a za tu dobu na mě nikdo špatně nekouká, nikdo po mně neplive, všechno je to v mé hlavě. Píšeme si, telefonujeme si, podporujeme ho my i jeho přítelkyně, malá se ptá, kdy že tedy tatínka otevřou, když je zavřený. Čas letí a brzy budeme opět všichni spolu.
Související články
Návštěva ve vězení a oči plné slz
Vězení, matka a syn. První návštěva, rozechvění, nejistota. Mami, buď tam asi tak o půl hodiny dříve, musíš projít kontrolami! Ano, do věznice jsem vpuštěna s ostatními návštěvníky s kartičkou na krku a s kapesníkem v kapse, nic víc. Jsem vyděšená, procházíme bludištěm odporné, staré a podivně páchnoucí pražské věznice, bojím se na cokoliv sáhnout. Velký sál je vyplněný malými stolky přepaženými plexisklem, je doba koronavirová, vězni nás nedočkavě vyhlížejí. Mám oči plné slz, bojím se, že syna nepoznám, nenajdu, ale mává na mě se širokým úsměvem na rtech. Žádný kontakt, ani podání ruky, natož pusa, posaďte se, roušku si nesundávejte. Po první hodině neustálého překřikování a naklánění se do stran, abychom se aspoň trochu slyšeli, začínám mít hrůzu z dalších dvou hodin. Zadek bolí, hlasivky jsou vykřičené, kapesníčky posmrkané, ne, na toaletu opravdu raději nechci. Popravdě, po třech hodinách jsem byla ráda, že mohu odejít. Bez kontaktu, bez objetí, sotva dýchám, sotva vidím, jsem plná přesvědčení, že vězeňský systém je špatný, nevychovává, nepomáhá.
Moc ráda bych o tuto a mnohé další vězeňské zkušenosti byla ošizena, ale osud to tak chtěl. Syn si trest zasloužil, o tom není pochyb. Vězení z člověka na hraně nevychová lepšího člověka. Nechá ho napospas zkušenějším vězňům, jeho egu, jeho vnitřnímu nastavení, vrátí ho v myšlenkách do dětství. Vězeň nemá jméno, má číslo. Pokud vězeň nemá venku zázemí, někoho, kdo mu předplatí možnost telefonovat, aby si mohli popovídat, povzbudit, kdo mu pošle peníze, aby si mohl koupit něco na přilepšenou, stává se bezejmennou nulou, člověkem je jen pro své spoluvězně. To je ale na jiné vyprávění. Syn ve vězení dospěl, asi to tak mělo být. Ví, že má naši podporu, že ho neodsuzujeme, že se těšíme, až se obejmeme.
Máme dvě děti, naše normálním životem žijící dcera byla za bratrem ve vězení na návštěvě nedávno a říkala, že se ohromně nasmáli, seděli v koutku té ohromné místnosti a celkem dobře se slyšeli. Syn pak psal, že je na ni pyšný a že by chtěl, abychom někdy mohli být pyšní i na něj. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, abych mu napsala, že jsme pyšní na obě děti, že je máme oba moc rádi a že on teď nemá dobré období, že se to tak v životě může přihodit. Těšíme se na společné Vánoce, ty letošní budou smutné pro nás všechny. Ale zvládneme to, to už víme!
ZDROJ: časopis Vlasta