Psal se rok 1967 a mně bylo deset. Onemocněla jsem tenkrát spálou a s těžkým průběhem mě odvezli do nemocnice na infekční. Kupodivu jsem tam nijak nestrádala, naopak jsem oceňovala práci sestřiček a tolik jsem je obdivovala, až jsem se rozhodla, že právě tohle chci dělat i já: pomáhat dětem i dospělým, kteří to potřebují. A tak jsem vystudovala zdravotní školu a získala umístění v Praze, kde jsme bydleli. Při vstupním pohovoru mi nabídli místo na interně. Sice jsem to odsouhlasila, ale v koutku duše jsem pořád snila o práci na chirurgii, protože tam, jak jsem věděla, bude „cvrkot“. Přála jsem si to celé prázdniny a můj sen se nečekaně vyplnil. V den nástupu se mě hlavní sestra zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mě místo na internu „šoupli“ na chirurgii. Odcházela jim sestřička na rizikové těhotenství a rychle ji potřebovali nahradit. „Na jasně, moc ráda,“ hned jsem jásala. A byla jsem tam opravdu šťastná. Pacienti mi začali říkat „sluníčko“, prý že jsem se pořád smála a s ničím nedělala problém. No ano, to jsem se vážně snažila, vždyť ti lidé měli bolesti a potíže a svých starostí dost, tak jsem jim chtěla ulevit nejenom od zlomenin, ale i od duševních trápení.
Jednou ale i „sluníčko“ zašlo za černé mraky. Chodila jsem jako tělo bez duše a nedokázala se usmívat, i když jsem se opravdu hodně snažila. Nechtěla jsem na nemocné a bolavé pacienty svoje smutky přenášet, ale ono to přece jenom úplně nešlo. A jedna paní, skoro devadesátiletá, která u nás ležela už dlouho, se starostlivě zeptala: „Děvečko drahá, copak se ti stalo? Někdo ti ublížil? Nějaký chlapec, že?“ Neudržela jsem slzy, které se kutálely po mé sesterské uniformě, ale svěřit jsem se jí nechtěla. Sáhla na noční stolek po papírku a tužce a napsala mi pomalým velkým písmem adresu nějaké paní. „Zajdi tam, děvečko, a řekni, že tě posílám. Ničeho se neboj, všecko dobře dopadne.“
Nevěděla jsem, o co jde, ale důvěřovala jí. A tak jsem se tam vydala. Paní, která mi po zazvonění otevřela a po podání papírku mě pozvala dál, byla věštkyně. Na nic se neptala, usadila mě v kuchyni u stolu, nalila mi vodu a řekla, ať jí podám levou ruku. „Vy jste se na Vánoce rozešla s tím svým, viďte? No, ale nelitujte, počkejte za pár let, ono se ukáže, proč to bylo a proč je to dobře.“ (K tomu musím rovnou dodat, že se za pár let opravdu ukázalo, že to bylo dobře. Můj tehdejší přítel byl totiž gay, sice se oženil a měl děti, ale pak zase rozvedl a pak zas oženil a rozvedl. Zkrátka miloval víc muže a nevěděl si s tím rady.) „Ale slečinko, vy nebudete plakat dlouho, do roka a do dne se objeví nový muž a bude mít jméno od písmene M, to tady jasně vidím. A bude mít stejnou práci jako ten váš bývalý. Já tady vidím, že se vezmete, budete šťastní a budete mít dvě děti rovným dílem.“ A nakonec se mi ta paní podívala do očí, podržela mi ruku a povídá: „Ty jednou budeš sloužit lidem tak, jako jsem já teď posloužila tobě.“ Byl to naprostý šok. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, protože do té doby jsem nic takového nezažila a byla jsem vychovaná v přesvědčení, že všechny jasnovidky a kartářky jsou podvodnice. Rozhodla jsem se na to prostě zapomenout.
Za pár dnů jsem sloužila noční službu a přišel za mnou pacient, mladý muž, který nemohl usnout. Nechtěl prášek na spaní, jak to tak pacienti obvykle chtějí, ale zeptal se, jestli nemáme na sesterně něco ke čtení. Popadla jsem první časopis, co tam na stole ležel, byl to zrovna „Ahoj na sobotu“. Usmál se, popadl časopis a odešel si číst. Když jsem ale ráno končila službu, počkal, až budu odcházet, vracel mi časopis a zeptal se, jestli by mi nemohl tu pomoc nějak oplatit: „Už mě dneska pustí domů, tak třeba byste šla večer do kina.“ Já neměla na kino ani pomyšlení, po noční člověk myslí jenom na spánek, ale pak jsem si řekla, že vlastně proč ne. Nijak víc jsem to neřešila, spíš jen jako rozptýlení, ať pořád nesedím doma. Brala jsem to jenom jako možnost doprovodu, protislužbu laskavého člověka za ten časopis. Pořád jsem měla v srdci bývalou lásku, o které jsem tehdy nemohla tušit, jak je marná. Cítila jsem jenom rozervanost a smutek.
Ten, který mě pozval do kina, se jmenoval Milan, ale nějaká souvislost s tím písmenem M, o kterém mluvila věštkyně, mě vůbec nenapadla. Bylo to 6. února a jak už tušíte, je tohle datum pro mého manžela víc důležité než datum svatby, protože se do mě zamiloval. A já do něj. V dalších dnech jsme se vznášeli jako na romantickém obláčku, pořád jsme byli spolu a vyprávěli si a povídali. Pochopili jsme, jak podobné jsou si naše osudy, protože jeho bývalá přítelkyně ho taky podvedla. Po pouhých deseti dnech, tedy 16. února, mě při procházce požádal o ruku a rovnou řekl, že by chtěl, abych se stala matkou našich dětí.
To tedy byl šok! Málem jsem upadla, jak se mi podlomily nohy a zatočila hlava. Já žila v přesvědčení, že nejprve je zapotřebí člověka dlouho poznávat, tak dva tři roky, že teprve potom by mohla být svatba a pak by se mohla zakládat rodina. To mi říkal rozum, ale srdce prahlo po lásce. A tak jsem souhlasila. Tohle bylo v únoru a už v dubnu jsem byla těhotná. V srpnu byla svatba a 16. února příštího roku, přesně po roce od žádosti o ruku, jsem porodila prvního syna.
Já jsem jedináček a nikdy jsem proto jedináčka nechtěla, tak jsem tentokrát já naplánovala další těhotenství tak, abych porodila další miminko, až první syn půjde do školy. Chtěla jsem se věnovat mateřství i prvňáčkovi, co to jen půjde. Původně jsem myslela, že druhé dítě bude holčička, vždyť přece věštkyně řekla dvě děti rovným dílem, ale to se prý myslí, že budou mít pohlaví stejné, a tak se nachystaná růžová výbavička přesunula ke kamarádce.
Teď jsem si uvědomila, že jsem vám zapomněla napsat důležitou věc, můj manžel je elektrikář a má stejnou profesi jako ten bývalý přítel!
Asi před dvaceti lety jsem najednou cítila, že cítím. Cítím takové zvláštní chvění, když vezmu některé lidi za ruku a dokážu se na ně vysloveně soustředit, když chci. Vidím zvláštní obrazy ve své hlavě, ze kterých se mi skládá jejich příběh. Jako záblesky, jako události tam i zpátky v jejich životě. Naplnila se tak i poslední věštba, stará skoro padesát let. I já, ačkoli jsem celý život pracovala jako zdravotní sestra, jsem tak navíc s pomocí karet mnoha lidem vyčetla jejich osud a snad i pomohla. A s manželem, mým drahým „M“, už brzy budeme slavit velké svatební výročí.
ZDROJ: časopis Vlasta