V pětadvaceti řešíme studia, zahraniční stáže, cestování, hledání partnerů nebo vlastního já. Randění, hypotéky, práci, která by nás bavila, případně hubnutí a někdy už i první vlastní děti. Pětadvacetiletá Monika Svajčíková spadla rovnýma nohama do role živitelky, náhradní mámy a ochranitelky jedné své sedmnáctileté a jedné devítileté sestry.

„Příběhy rodin, které přišly nedávno na Moravě o domovy, majetky a některé i o životy svých členů, nemohou nechat nikoho chladného. Vedle celonárodního neštěstí by ale neměla unikat naší pozornosti ani malá soukromá životní tornáda, která jsou stejně devastující,“ říká Edita Mrkousová, výkonná ředitelka Patrona dětí, charitativní organizace Nadace Sirius.

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Pozitivní zprávy: Co dobrého přinesl minulý rok a dal tak naději i letošnímu

Jednoho červnového dne totiž do této organizace doputovala žádost o pomoc se zaplacením letního tábora pro jednu devítiletou holčičku. S touto žádostí byl spojený – na dnešní dobu – dosti výjimečný životní příběh. Jejím hlavním hrdinkám se do zveřejnění původně moc nechtělo. Nakonec se ale „hlava rodiny“ po poradě s mladší sestrou jít s kůží na trh rozhodla. „Když nám maminka zemřela na onkologické onemocnění, uvědomila jsem si svoji zoufalou neinformovanost. Říkám si, že by třeba i ostatním pozůstalým kromě informací o samotné nemoci, pomohla také představa, co je čeká potom. Že odchodem milované bytosti nic nekončí. Naopak teprve všechno začne,“ říká Monika.

Už nikdy nebude nic jako dřív

Monika je nejstarší ze čtyř sourozenců, samých dívek. Když jí bylo šestnáct, narodila se jí nejmladší sestřička Maruška. O rok později se pak rodiče rozvedli. V osmnácti Monika dokončila střední školu, našla si zaměstnání, přítele. Do svých čtyřiadvaceti si žila z dnešního pohledu vyloženě bezstarostně. Dnes se prý musí smát, když si vzpomene, co tehdy považovala za „velký problém“, čím se trápila.

Čtěte také

Maminka mi dělá velké starosti

Čtěte také

Hedvika (57): Moje máma vyvolává zbytečné hádky. A táta mluví v 80 o rozvodu!

Oslavila čtyřiadvacetiny, když mamince přestalo být dobře. Jak už to ale u samoživitelek bývá, na sebepozorování a obíhání lékařů nemají čas. Přesněji řečeno, neudělají si ho. Jenže bolestí i únavy přibývalo, a tak se maminka přece jen k lékaři vypravila. „Tehdy jsme se dozvěděly, že přišla pozdě,“ vzpomíná Monika na nejhorší okamžik svého života. Rakovina ve stadiu, kdy by jí chemoterapie prodloužily život o půl roku. Že nemůžeme nic dělat, bylo tak hrozné, že nám to vlastně ani nejdřív nedocházelo.

Maminka se okamžitě rozhodla, že do nemocnice nepůjde a bude stonat doma, abychom neztratily ani minutu, kdy ještě můžeme být všechny spolu. My starší jsme se upnuly na to, abychom připravily nějak citlivě na maminčin odchod nejmenší Marušku. Tajit, že se něco zlého děje před ní dlouho nešlo. Maminka polehávala, a i když jsme se se ségrami moc snažily, Maruška nás vídala brečet.“

Čtěte také

Manžel se změnil a já jsem bezradná

Čtěte také

Květa (62): Manžel se změnil. Z milého pejskaře je nerudný líný dědek a samotář

Odcházení

Na Moniku se tak začaly přesouvat všechny současné i budoucí povinnosti hlavy rodiny. Chodila do práce, nakupovala, uklízela, vařila, prala. Maminka ji postupně předávala informace o všech úředních věcech, které se týkaly rodiny. Po osmi měsících trápení doma maminka dcerám sdělila, že jde do nemocnice. „Nebyla to obyčejná věta oznamovací. Byla to prosba i rozkaz,“ říká tiše Monika.

„Nechtěla, abychom ji viděly, jak v poslední fázi stále méně ovládá své tělo i vědomí. Před Maruškou jsme pořád ještě hrály, že tam jde na chvíli. Přitom jsme věděly, že se už domů nikdy nevrátí. Proto jsme ji navštěvovaly a byly s ní, co to šlo.“

V záplavě všeho ostatního to může vypadat jako prkotina. Pro Moniku prý byla jedním z nejhorších úkolů cesta do škol mladších sester, když bylo třeba vysvětlit rodinnou situaci. „Maminka si velice přála, abychom fungovaly úplně normálně. Tedy i normálně chodily do školy a do práce, jenže normálního nebylo nic. O mámině nemoci jsem doteď s nikým nemluvila. Až když jsem teď ve školách musela třídním učitelkám nahlas vysvětlovat: Naše maminka je v hospici, proto holky budou častěji doma, stalo se její umírání definitivním faktem. Dodatečně děkuji, že se školy chovaly vůči sestrám velmi vstřícně a ohleduplně.“

Čtěte také

Mám hezký život, nevím, jestli se mi chce s někým bydlet

Čtěte také

Katka (56): Žiji už dlouho sama. Je v mém věku ještě třeba s někým sdílet domov?

Zázraky se nedějí

Psychika je složitá věc. Realita byla neúprosná, ale sestry prý do poslední chvíle věřily, že se stane zázrak. „Hospic nám umožnil, abychom přespávaly s maminkou v pokoji. Přišlo mi důležité, aby i Maruška byla s maminkou do poslední chvilky. To ale nakonec nešlo. Když už jí bylo opravdu hodně zle, Marušku si k sobě vzala sousedka. My tři sestry jsme obklopily máminu postel. Umírala tak v naší společnosti. Držely jsme se všechny za ruce, říkaly jí hezké věci. Hřeje mne u srdce její slabý úsměv, když jsem jí slíbila, že se o Marušku postaráme, dovedeme ji do dospělosti. Odcházela v míru. To byl náš poslední dárek pro ni.“

Když Monika zpětně hodnotí období, které přišlo hned potom, má prý všechno v mlze. Na otázku, zda měla v rodině někoho, o koho by se mohla opřít, zavrtí hlavou. Děda s babičkou jsou po smrti, jediná teta žije daleko.

„S pohřbem mi radili lidé z jedné neziskovky. Doporučení, že si člověk může všechno vygooglovat, jsou fajn, když jste v pořádku. Mně se chtělo jen brečet, prostřední ségra se hroutila, Maruška byla bez sebe. Nakonec jsem ale všechno musela oběhat, vymyslet parte, obtelefonovat, zaplatit, dát sama všem vědět, že máma není. Pohřeb mám ve vzpomínkách rozmazaný. Jen útržky.“

Čtěte také

Dědictví nás rozdělilo

Čtěte také

Erika (66): Dědictví po rodičích nás navždy rozdělilo

Další starosti

O otci Monika mluvit nechce. „Naši se brali hodně mladí a to, že jsme čtyři holky, je důsledek jeho marné touhy po synovi. Asi bylo lepší, že šli od sebe a otec si založil novou rodinu. Vadí mi, že nebral ohled na nejmladší dvě, ani když máma byla nemocná, ani když zemřela. Na pohřeb přišel. Sliboval, že nás podpoří, pomůže. A tím to haslo. Že se rozešel s mámou, mu nezazlívám. Že nechal na holičkách devítileté dítě, na to neexistuje omluva.“

Monika okamžitě požádala o svěření mladších nezletilých sester do pěstounské péče. „Nejde o příjemný proces. Mohu ale říct, že k nám sociální pracovnice přistupovaly slušně. Nervy mi ale cvakaly do poslední chvíle, protože nikdy nevíte, kdo bude mít jaké námitky. Bydlíme v pronajatém domku, a tak jsem se stresovala otázkami: Bude to dostatečné? Nebude? Stěhování by nás všechny dorazilo. Probouzela jsem se strachy, co si počnu, pokud nebudu moct dodržet slib daný mamince. Když mi Martinku a Marušku u soudu svěřily, byla jsem hodně ráda.“ O druhorozené dvacetileté sestře Monika nemluví. „Neudělala nic špatného. Jen si zařídila svůj život a už s námi nebydlí.“

Čtěte také

Maminka mi dělá velké starosti

Čtěte také

Hedvika (57): Moje máma vyvolává zbytečné hádky. A táta mluví v 80 o rozvodu!

Co je dnes nejtěžší

Od úmrtí maminky uplynul rok. Co letos pětadvacetileté Monice připadá momentálně nejsložitější? Kupodivu neodpoví „finance“, i když se s nimi také pere, ale výchova. „Maruška má teď období, kdy neposlouchá. Odsekává, že nejsem její máma, nechce pomáhat. Za mámin odchod trestá mne. Pro mne je teď dost těžké s ní bojovat. Sice rozumím, že je pro devítileté dítě velmi bolestné vidět maminku umírat, ale řád a pravidla prostě být musí. Taky řeší, proč ji táta nemá rád a nezajímá se o ni. Co jí na to mohu říct? Ve škole s ní přitom nějaké větší problémy nemají. Tam se drží. Zato doma jsou kolem psaní úkolů a jejich kontroly scény. Covid a s ním spojená izolace nám také moc nepomohl. Dlouho jsem se tomu bránila, přesněji řečeno, bylo tolik jiných starostí. V nejbližší době chci ale začít spolupracovat s psycholožkou.“

Co teď, co potom

Monika v době, kdy potřebovala být s maminkou v posledním týdnu jejího života 24 hodin, opustila zaměstnání. „V tu chvíli pro mne nebylo nic důležitější. Nebyla jsem schopná se na nic jiného soustředit,“ vysvětluje. Pak ji zavalila hromada povinností, přišel covid. Chvilku se dalo se skromňoučkým životem vyjít s úsporami. Teď si aktuálně hledá zaměstnání, které by jí umožnilo vyzvedávat Marušku včas z družiny.

Jak slýchá od ostatních matek, nejde o jednoduché zadání, ale neúspěch si nepřipouští. „Jsem jediná živitelka rodiny, naučila jsem se bojovat.“ Vaření a domácí práce ji naopak nezaskočily ničím. „Maminka nás starší učila vařit odmala. Naštěstí mě to baví, abych ušetřila, trávím u sporáku hodně času. Nejraději peču, to teď ale omezuji. Maruška během covidu a asi i kvůli stresu přibrala. Vařím teď pokud možno zdravě a sladkosti u nás doma neexistují. Což ale taky bere, jako že jí to dělám naschvál,“ uzavírá Monika se smutným úsměvem.

Čtěte také

Šéfka si mě neoblíbila

Čtěte také

Marie (56): Do práce nastoupila ambiciózní šéfka. A jde po mně!

Čas na odpočinek i radost

Nad dotazem, jak odpočívá, chvíli přemýšlí. Odpočívá prý hlavně spánkem a tím, že se jednou začas potká se svým přítelem. Je velmi tolerantní. „Svůj vlastní soukromý život teď ale neřeším. Nezbývá mi kapacita. Nechávám všechno nějak plynout. Čas ukáže,“ dodává.

A čím si dělá radost? Zase chvíli uvažuje. „Když si pustím hudbu a chvíli si jen tak mezi prací tancuju. Obrovskou radost mi udělalo, že se Marušce v Patronovi dětí vybralo během chvilky na letní tábor. To jsem vůbec nečekala. Dřív jsem si šla jednou měsíčně pokecat s kamarádkou. Teď se možná sejdeme až zase začne Maruška chodit do školy. Když se ale potřebuju opravdu nějak hodně nakopnout, nejvíc mi pomáhají ‚mužské práce‘. Abych neměla čas na černé myšlenky, musím dělat něco rukama. Když mi bylo nejvíc zle, obouchala jsem v pokoji holek stěny, vymalovala, uklidila a pak jim přestavěla nábytek. To jsem si užila ohromně. Jako dítě mě nesmírně bavil keramický kroužek. Od té doby vím, že mne uspokojuje všechno, co je aspoň trochu tvůrčí a je vidět výsledek.“

Čtěte také

Naše letité kamarádství skončilo

Čtěte také

Martina (56): Byly jsme celoživotní kamarádky, ale rozdělila nás vnoučata

Monika prý žádné zásadní plány do budoucna nemá. „Všechny jsme rozhozené zdravotně. Potřebujeme se dát do pořádku. Musím si najít tu práci, chci, aby Martinka dodělala školu, a Maruška potřebuje uklidňovat. Mámu nenahradím, ale ráda bych jí dělala aspoň trochu hezké dětství a věřím, že to zvládneme!“ uzavírá Monika své vyprávění.

Budete také patronem dětí?

Patron dětí je online charitativní projekt, který založila Nadace Sirius v roce 2017. Je zaměřen na přímou pomoc potřebným dětem formou adresných veřejných sbírek. Od svého vzniku podpořil více než 6186 dětských příběhů, na které se složilo přes 28 032 lidí částkou převyšující 64,9 milionu korun. Více na https://patrondeti.cz/vysledky.

Čtěte také

Meda Mládková se dožívá úctyhodného věku.

Čtěte také

Meda Mládková: Slavná mecenáška slaví 102 let! Proč v životě ztratila lásku