Společná péče se od střídavé liší hlavně tím, že nejsou dopředu dané intervaly střídání, rodiče se navštěvují, „snesou se“ v jedné domácnosti, ale nemusí spolu nutně dál bydlet, jen si prostě poskytují vzájemně prostor na to být s dítětem, jak to všem vyhovuje, ne od tehdy do tehdy. Soud s tím neměl problém, ale sociální pracovnice jim řekla, že jsou její úplně první pár, kde jsou oba rodiče schopní se takhle domluvit. A spíš se ptala ona jich, jak si to představují, jaká by podle nich měla být praxe – a divila se, že to jde. „Věděli jsme, že nejsme schopní říct dopředu, jak to půjde, byli jsme ochotní reagovat na Matoušovy potřeby. Ocenili bychom rady od ní, nějaké zkušenosti a doporučení, jenomže ty ona neměla,“ říká Kateřina.

Žádné přesné intervaly

„Děsilo nás, že bychom si soudem nechali něco určit a každý půlrok museli podávat nějakou další žádost o úpravu, protože bychom zjistili, že nám to nevyhovuje. Copak někdo u tříletého dítěte ví, co bude potřebovat ve čtyřech nebo v sedmi letech?“ tvrdí matka. Když bylo Matoušovi pět, přešli na střídavou péči, otec si zařídil bydlení, kde mohl být i s chlapcem, ale půl na půl se začali střídat až po nějaké době, nejprve „jeli“ podle potřeby, někdy tři dny u táty, čtyři u mámy, jindy dva a dva… Když začalo střídání po týdnu, měnili si Matouše nejprve vždycky v neděli. „Snažili jsme se, aby to nebylo takové to předání z minuty na minutu, ale abychom se potkali všichni třeba na hodinu na dvě, společně si hráli, řekli si, co Matouš zažil u toho druhého, aby to nebylo ráz na ráz,“ popisuje matka.

Zní to idylicky, ale i tady to místy skřípalo. Třeba když Kateřina zjistila, že její bývalý, který má nárazovou práci, trávil se synem třeba jen čtyři dny a pak ho předal babičce. Ona byla tehdy na mateřské s dcerou, kterou má z dalšího vztahu, a bylo jí líto, že syna nemá u sebe, protože je s miminkem doma, ale kvůli domluvenému intervalu ho nevidí, a on přitom s tatínkem není. Domluvit se na návratu ke společné péči se jí ale už nepodařilo. „Předávání a praktické věci fungovaly, ale naše komunikace vázla – místo rozhovorů o tom, co Maty dělal a co potřebuje, jsme zavedli sms zprávy, ale do textovky zdaleka nenapíšete všechno, co vás v normálním hovoru z očí do očí napadá,“ vysvětluje.

Nové rodiny

I Matoušův tatínek se stal znovu otcem. Jeho přítelkyně je vstřícná a Matouš ji má rád. „Jednou mi dokonce řekl, že má dvě maminky. To mě zamrzelo, já jsem přece jeho jediná maminka. Obrečela jsem to v ústraní, ale zvládla jsem mu to vysvětlit v klidu. Až když jsem s ním o tom mluvila, vysvětlil mi, že je to podle knížky Jura a lama, kterou jsme tehdy četli, tam má malý kluk dvě maminky, které spolu žijí, jsou lesby. A on jen v modelu té knihy hledal podobnost se svým životem,“ dodává Kateřina.

Museli samozřejmě řešit i Vánoce – jeden rok má Matyho na Vánoce tatínek a maminka si ho bere na Silvestra, druhý je to naopak. „Jenomže vánoční týden vždycky zamíchal týdenním rytmem a ten, koho týden to měl být, vždycky trávil s Matym méně času. Museli jsme si to začít psát, abychom to do dalšího roku nezapomněli a zase si to vzájemně vynahradili. Někdy tou dobou jsem zavedla kalendář, který jsem u nás doma pověsila, a tam jsem střídání zaznamenávala. I Matoušovi to pomohlo, jasně viděl, kolik dní ještě zbývá, než půjde k tátovi. Naučil se díky tomu dny v týdnu,“ popisuje zkušenosti Kateřina.

Čtěte také

Co je na rozvodu nejdůležitější? Pomoci dětem!

Čtěte také

Příběh střídavé péče: Víte, proč syna objímám čtyřiadvacetkrát denně?

Problematické byly i prázdniny, kdy se intervaly střídání prodlužovaly až na dva týdny. „Manžel navrhnul měsíc a měsíc. Maty by to asi zvládl, ale já ne,“ říká. Bývalý manžel jí tehdy vyšel vstříc a netrval na tak dlouhém odloučení. Když pak s tím návrhem přišla za rok ona, že už se na to cítí, zařízl to zase on, že i jemu to přijde dlouhé. „Je to těžké. Možná nám to Maty jednou vyčte. Ale pořád to vnímám jako nejmenší možné zlo. Zvažovali jsme i tu variantu, že by měl Maty jeden domov a střídali bychom se my u něj. Jenomže jak to chcete dělat, když máte muže a s ním další dvě malé děti? Každý týden přesouvat za Matym dvě sestřičky, hračky, plenky, jejich otce? To si neumím představit,“ dodává Kateřina. Sama není stoprocentně přesvědčená o tom, že to, jak žijí, je pro Matyho nejlepší, lépe to ale vymyslet v jejich situaci neumí. „Myslím, že děti jsou navázané na matku – ale do kolika let? Do sedmi? Do deseti? Četla jsem, že do dvanácti. Jenomže není to naopak? Že je na vás dítě navázané právě proto, že je intenzivně s vámi? A kde je psáno, že úderem nějakého roku života se to prostě naráz změní?“ přemýšlí matka.

Nedávno někde vyčetla, že malé dítě by měl jeho rodič dvanáctkrát za den obejmout. „Mám ještě dvě malé dcery, a zatímco u té nejmladší ještě kojené jsem to během hodiny přestala počítat, protože ta se mazlí pořád, s Matym jsme se stěží dostali na pět nebo osm objetí denně. Mluvila jsem s ním o tom a on rozumně řekl, že ho musím obejmout za den čtyřiadvacetkrát, protože když bude u táty, nebudu ho pak moci objímat vůbec,“ vysvětluje matka. Tak si na to dávají se synem pozor a objímají se do zásoby.

Jaká je budoucnost manželství?

Možná že jste se na podzim 2019 i vy zúčastnili ankety o manželství. Poprosili jsme vás, naše čtenářky a čtenáře, abyste nám prostřednictvím dotazníku pomohli zjistit, jak na tom v partnerských vztazích jsme a zda se blíží konec takové podoby manželství, jakou vnímaly předchozí generace. V dnešním světě kolem sebe vidíme, že manželství může mít spoustu podob. Bez konvencí a dogmat. Už to není jen on a ona, ale i on a on nebo ona a ona. V minulosti naprosté tabu dnes u někoho způsobí maximálně pozvednuté obočí. Pořád ale hlavním impulsem pro to se vdát nebo oženit zůstává láska a manželství stále dává lidem smysl.