Zdroj: Shutterstock
Neuvěřitelná náhoda: Do manžela jsem se zamilovala, i když mě nejdříve pomlouval
Bylo to na začátku devadesátých let. Uměla jsem německy, a tak mě s sebou vzal majitel začínající firmy, která měla obchodovat s dekoračními předměty, na veletrh do Frankfurtu. Jeli jsme tam tři, on, já a jeho asistentka, která ale německy neuměla.
Já jsem se do té skupinky dostala úplnou náhodou, končila jsem tehdy vysokou a majitel firmy měl kamaráda, před kterým se zmínil, že sám neumí dost dobře žádný jazyk a jeho kolegyně taky ne. No a ten kamarád mě doporučil, znali jsme se z brigády, kterou jsem při škole dělala. Upozorňovala jsem, že o dekoračních předmětech nevím nic, že jsem se zabývala jenom jazyky a hodlám být učitelkou, ale říkal, že to nevadí, že mi rád zaplatí za pět dnů, když pro něj budu tlumočit. No a já zas byla ráda, že se podívám kousek do světa, tenkrát to bylo opravdu ještě vzácné. Navíc mi byl sympatický, asi třicátník, který se strašně těšil, jak zařídí nejdřív malý obchod a pak další a další. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo, že v našem ne úplně velkém městě měl stejný plán i jiný začínající podnikatel. Mluvili o něm s asistentkou cestou do Frankfurtu a pochopila jsem, že to není úplně slušný člověk a že peníze má bůhvíodkud. No ale teď jsme všichni tři věřili, že všechno dobře dopadne.
Ubytovali jsme se a následující čtyři dny jsme hodlali strávit tím, že si budeme prohlížet, co je na světovém veletrhu k mání, a objednávat zboží. Tedy objednávat bude samozřejmě šéf, já mu budu jenom překládat a asistentka to celé potom sepíše a připraví. Jasná dohoda, celý den strávíme mezi stánky. Všechno klapalo, viděli jsme nádherné věcičky do bytu i zahrady, jaké jsem si ani nedokázala představit. Ale můžu vám říct, že i takové prohlížení člověka za pár hodin unaví a musí jít na čerstvý vzduch. Bylo krásně a tak šéf odpoledne rozhodl, že si dáme hodinu volno a každý může jít po svém. A dal mně i asistentce do ruky peníze mimo náš plat, abychom si mohly koupit něco k jídlu. Vyšla jsem ven, nadechla se vůně z rozkvetlých stromů, které rostly přímo před halou, a zamířila k prvnímu občerstvení, už jsem opravdu měla hlad. Byla tam hezká kavárna se zahrádkou, úplně plná, ale náhodou se zrovna uvolnil jeden stůl.
Vy mluvíte česky?
Objednala jsem si toust, vodu a kávu, když v tom se přišel zeptat nějaký muž, jestli by si mohl přisednout, že je všude plno. „Samozřejmě,“ dovolila jsem mu v němčině a posunula na stole časopis, který jsem s sebou měla. „Vy mluvíte česky?“ zeptal se překvapeně, protože četl české nápisy. Taky mě celkem překvapilo, že potkávám někoho od nás, byly tam spíš davy Asiatů a prostě lidí z celého světa. „Já jsem tady jako tlumočnice, dekoracím vůbec nerozumím, mně to všechno připadá nádherné,“ smála jsem se, když se ptal, jestli taky nakupuju pro svůj obchod. A pak už jsme si povídali o Německu a o Česku a strávili jsme spolu celou tu hodinu, kterou jsem měla vyhrazenou pro oběd.
Pak už jsem rychle běžela na místo srazu a celé odpoledne strávila zase tím, co jsme dělali dopoledne, prohlížením, tlumočením a dojednáváním. Jen mi bylo divné, proč se na mě asistentka Jana tak divně dívá, mračila se jako čert. Ne že bychom si předtím byly bůhvíjak milé, ale teď vypadala, že mě chce probodnout. Šéf si toho nevšímal, ten měl jiné starosti, tak jsem to taky hodila za hlavu a pracovala, jak nejlíp jsem dokázala. Po sedmé jsme odešli do hotelu a já byla šťastná, že si můžu vyzout lodičky a dát sprchu.
Nemám tolik peněz
Jenže ráno u snídaně se divně tvářil už i šéf, zato Jana podivně spokojeně. Nechápala jsem, co se mohlo v noci stát, jestli mají mezi sebou nějaké vztahy, to mi bylo jedno, ale mrzelo mě, že se mračí na mě. Na veletrh jsme dojeli mlčky, dopoledne jsme pak pracovali jako včera, ale v poledne jsem volno nedostala. „Půjdeme se najíst spolu,“ prohlásil šéf a Jana vypadala, jako by vyhrála milion. Mně to bylo jedno, měla jsem už hlad a to bylo to jediné, co mě zajímalo. Moc jsme si při jídle nepopovídali, na moje pokusy nikdo nereagoval. „Večeři si dáme taky společně,“ řekl nečekaně šéf a já jen pokývala hlavou, že klidně. Jen jsem nechápala proč, když povídat si stejně nechtějí.
Jenže večer sešel do recepce hotelu jen on, protože Jana měla migrénu. Nic takového jsem jí nepřála a taky jsem neměla radost z představy, že s ním budu sama, když se tváří jako morous. Ale spletla jsem se! Byl okouzlující. Pozval mě na večeři a já se snažila být co nejmilejší, i když jsem ty proměny vůbec nechápala. Potíže mi to ale nedělalo, šéf mi nabídl dokonce tykání („I když nabídnout byste mi ho měla asi spíš vy, nevím to jistě,“ říkal.) a nezavřel pusu. Mluvili jsme o mně, o mém studiu, o tom, co chci dělat, i o lidech v našem městě. Došlo i na toho nenáviděného konkurenta v obchodování, ale k tomu jsem neměla co říct, protože jsem ho vůbec neznala. „Prostě nemám tolik peněz, co on, nemůžu si pronajmout tak velký prostor na náměstí,“ trápilo Matěje. Snažila jsem se ho utěšit, že záleží přece na druhu zboží, že si lidé rádi dojdou za krásnými věcmi i do malého krámku. Vypadal, že mi tak úplně nevěří a večeře pak už docela rychle skončila.
To byla náhoda
Další den jsme jeli zase dokola, oběd společný, večer ve dvou, nevěděla jsem, jestli se mám těšit, nebo bát. Ale spíš jsem se těšila, protože Matěj mě zaujal svým nadšením a vkusem. Cítila jsem z něj opravdový zájem o to, co chtěl dělat, bylo jasné, že mu nejde jenom o to, jak vytřískat peníze, jako tomu druhému. „Myslíš? A nemohla bys mu teda říct, ať prodává třeba pneumatiky?“ zeptal se smutně a já nechápala, jak bych to mohla tomu panu X říct. „No vždyť jste si předevčírem tak báječně popovídali,“ odpověděl naštvaně a já nechápala dál. „S kým? Vždyť jsem tady celou dobu s vámi!“ Ale pravda, vlastně jsem s nimi celou dobu nebyla. Ten první den, co jsme obědvali každý sám, si ke mně přece na terase přisedl ten neznámý a povídala jsem si s ním. „Ježkovy oči, to byl on? Ale já ho vůbec neznám, ani jeho jméno, to byla náhoda,“ vysvětlovala jsem a dozvěděla se, že tohle nečekané setkání viděla Jana a tajně nás pozorovala. Vyvodila z toho, že jsem špión pro konkurenci, a běžela to zatepla vysypat Matějovi. A byla velice výmluvná, takže jí uvěřil. „Prosím tě, je to opravdu blbost, v životě jsem ho neviděla,“ přesvědčovala jsem Matěje, až mi uvěřil. Jana se pak ani nesnažila omluvit. „No ale vypadalo to divně,“ prskala.
A protože každý příběh má mít konec, prozradím vám ho i já. Tahle pomluva mi přinesla štěstí, protože při té naší večeři se do mě Matěj zamiloval. Začali jsme spolu chodit a obchod jsme už zakládali spolu. A Jana? To se pobavíte. Jako asistentka nastoupila zrovna k našemu nemilovanému panu X a prodávají spolu všechno, z čeho se dají „vytřískat peníze“, jak říkají. Dekorace to naštěstí zrovna nejsou.
