Třeba já. Teď už jsem v důchodu, přivydělávám si prodejem v malém obchůdku a děkuju osudu, že vydělám tolik, abych si mohla platit malinký pronájem a sem tam nějakou radost. Přiznávám, že ani Vlastu si nekupuju, dává mi ji kamarádka, když si ji přečte, ví, že nemám peněz nazbyt. Ale víte co, jsem šťastná tak, jak žiju! Hlavně, že jsem konečně sama a mám klid. Když chci, vidím vnoučata, když chci, jdu se projít po zámeckém parku, máme tady nádherný, a když chci, jsem doma. A domov je pro mě to nejdůležitější, i když mi ten byt neříká „paní“. Synové mě ujišťují, že kdybych náhodou neměla na nájem, tak mi určitě vypomůžou, a tak se konečně cítím v klidu. Když se vracím z města, není tam nikdo, kdo by se rozčiloval: „Kdes byla tak dlouho?! Však ti směna skončila už před hodinou!“ A marně jsem vždycky vysvětlovala, že jsem se zastavila v obchodě nakoupit chleba a něco k večeři a klukům do školy svačinu. Žárlivci to nevysvětlíte.

„Já vás, baby, znám, jedna jak druhá, nejradši byste se kur...,“ hulákal manžel, i když jsem se chovala jako světice. Nepřišla jsem na to, kde k tomu názoru přišel, snad ho tak vychovali, jeho rodiče jsem prakticky neznala, nevím, jak to mezi nimi chodilo. Já se jenom snažila ho ničím nerozčílit, nevěděla jsem, co jiného, i když mi to přišlo nespravedlivé. Někdy se přece jen stalo, že měl náladu dobrou a pak byl milý, a já si pořád říkala, že mám vlastně hezké manželství, že žárlí nakonec každý druhý. Ale pak začal i pít, a to už jsem si to říkat přestala.

Jdu na jedno

Bála jsem se chodit domů z práce, nikdy jsem nevěděla, jakou zrovna bude mít náladu, ale jistější bylo, že bude špatná. Přímo hrozná. Práce mu končila dřív než mně, a tak se vždycky stačil zastavit v hospodě „na jedno“, ale spíš na pět šest piv, a podle toho pak vypadal. Ještě dobré bylo, když byl opilý hodně, to se sotva připotácel, něco mlel a pak sebou plácnul na gauč. To byla skoro jistota, že se neprobudí a druhý den pít nebude, protože mu bude zle. Nešel pak do práce, pořád mu to tam ale promíjeli, snad kdyby to nedělali, mohl s tím přestat a mohli jsme žít jinak. Kdo ví. Takhle jsem viděla, jak je čím dál horší, a jak kluci stárli, snažili se mu bránit v tom, aby mi sprostě nadával. Najednou jsem v sobě našla sílu odejít, kvůli nim. Neměla jsem kam, tak jsem našla malinký podnájem, kuchyň s gaučem pro mě a pokojíček pro kluky. Měli jsme svatý pokoj.

Ale pak kluci vyrostli, každý se oženil a já se cítila ještě docela mladá. Čert mě pokoušel! Že by se pro mě nenašel ještě nějaký chlap? Přece nemůžou být všichni darebáci jako můj bývalý. Zkrátka jsem si řekla, že se ještě po nějakém podívám. Žádného slušného z okolí jsem neznala, ale dívala jsem se po inzerátech v novinách z našeho kraje. Však nemusí být přímo od nás, tady je to přebrané. A klidně se k němu přestěhuju, však ten byteček, co mám, je pro mě bez kluků velký.

Užívat si stará kolena

„Hledám milou paní, co by se ke mně přistěhovala, mám dům se zahradou, budeme si pěkně žít, jezdit na výlety a užívat si na stará kolena,“ psalo se v jednom inzerátu a já podlehla. Pán bydlel čtyřicet kilometrů ode mě, párkrát jsme se sešli na půl cesty a udělali si pěknou procházku, sedli si ke stánku, dali limonádu a brambůrky, všechno bylo pěkné. A tak jsem si řekla, že to je pro mě šance. Ukončila jsem pronájem, sbalila těch pár věcí, co v něm bylo mých, našla si práci u něj ve městě a přestěhovala se. Byl úplně nadšený, zdálo se, že mně snese modré z nebe. Mělo mně být podezřelé, že je dvakrát rozvedený, ale nebylo. První týden jsem si byla úplně jistá, že jsem udělala dobře a na stará kolena se štěstí jak z televizního seriálu dožiju. Starali jsme se o zahradu, já jsem vařila, večer jsme si opékali špekáčky, protože bylo zrovna léto, a v noci to také bylo pěkné.

Po týdnu ale přišel domů přiopilý. Ne moc, ale překvapilo mě to, myslela jsem opravdu, že nepije skoro vůbec, nanejvýš v létě jedno pivo k těm špekáčkům. Nejdřív byl milý a pořád žertoval, ale já jsem byla na alkohol ostražitá. „Běž si pěkně lehnout, Jarečku,“ posílala jsem ho, ale to jsem neměla dělat. „Co bych si chodil lehnout, kam bys šla ty?“ vyptával se a já cítila na rukách husí kůži. Ale tenkrát mě nakonec poslechl a dlouho byl od takových scén klid. Až pak jednou zase přišel „od stánku“ s náladou. Bylo to jako podle kopíráku. Nejdřív samý vtip a smích a pak se to najednou převrátilo do podezřívání. Prý co vlastně dělám, když jsem celé odpoledne sama a on tam není? Kam chodím? A že slyšel po vesnici povídat, že na našem konci byl nějaký cizí chlap. „Tady nikdo nebyl,“ mohla jsem opakovat do aleluja, ale on si pořád mlel svou.

Já nevím, proč jsem tam zůstala. Takhle se to začalo opakovat pravidelně, nejmíň jednou za měsíc. Ale zase byl mezitím jak mílius, opravdu jsme se spolu starali o zahradu a jezdili sem tam na slibované výlety. Snad jsem si říkala, že se to dá vydržet a že to není nic hrozného. Ale domů jsem se znovu bála chodit, jestli to náhodou zrovna nebude ten den, kdy mě čekají scény, vyhrožování, a nakonec i facky. Synům jsem nic neříkala, bála jsem se, že by se do něj pustili, a nakonec by to pro ně dopadlo policejním stíháním. A tak jsem zůstávala, i když jsem se sama sebe ptala, proč vlastně. Že jsem neměla kam jít? Mohla bych si zas něco pronajmout. Ale asi jsem mu pořád chtěla dát šanci, vždycky když jsem mu řekla, že se odstěhuju, začal sekat latinu. Nevím, podle čeho svoje nálady měnil. Jednou jsem opravdu odešla. Týden jsem spala u kamarádky, že si pak něco najdu. Ale chodil za mnou každý den do práce a sliboval, že už to bylo naposledy, že je beze mě nešťastný, že si něco udělá. Kdo ví, proč mají ženské takovou měkkou povahu? Nebo proč ji mám já?

A tak jsem se vrátila, i když mi kamarádka radila, ať to nedělám. A zůstala jsem další dva roky, tak to bylo celkem osm let. Ke konci jsem se ptala sama sebe, co to je za život, když se bojím doma klidně sednout k televizi, protože nevím, jestli ten klid do večera vydrží nebo ne. A pak jednou, kdy mi celé hodiny sprostě nadával, se ve mně zase něco zlomilo. Tady to můj domov není, věděla jsem jistě. Tohle nemám zapotřebí. Vrátila jsem se do města, kde žijí synové s rodinami, platím si svůj krcálek a jsem v něm šťastná. Vím, že už do něj nikdo nepřijde a můj klid mi už nikdy nesebere.