Často jsem přemýšlela o tom, jak se to stane, že se potkají dva lidé, kteří se do sebe zamilují. Jestli je to tak, že kdyby do sebe náhodou nenarazili v supermarketu nebo se nepotkali na večírku, tak by se nedali dohromady a žili do konce života sami. Vrtalo mi to hlavou, vemte si třeba moji sestru: Když jsme byly v pubertě, přestěhovala se celá naše rodina do Olomouce a tam se ona za pár let zamilovala do muže, který pracoval na radnici. Znamená to, že kdybychom se do Olomouce nepřestěhovali, ale zůstali v Brně nebo se odstěhovali třeba do Hradce Králové, zůstala by na ocet? Nebo by se s Jardou – to je její manžel – potkali stejně, třeba kdyby oba jeli na výlet řekněme na hrad Bouzov? Anebo by potkala jiného Jardu v tom Brně nebo Hradci a milovali by se stejně a byli by spolu už třicátý rok, jako jsou spolu s Jardou z Olomouce?

Tohle mě vážně zajímalo, zvlášť proto, že já sama jsem o žádného muže, který by mě zaujal, nezakopla. A když, tak nestál on o mě, taky mám za sebou několik lásek, kterým se říká platonické. Našla jsem si ve slovníku, že to znamená „duševní, vnitřní, nedotažený, bez výsledků“. No ano, bez výsledků tyhle lásky byly, ale nijak zvlášť mě to nemrzelo, šlo vždycky jenom o krátký zájem.

Nezávazné známosti

Třeba jsem se zakoukala do kolegy v zaměstnání, seděl u vedlejšího stolu, pracovala jsem tehdy v projekční kanceláři. Připadal mi zajímavý, takový zamyšlený, tichý a záhadný… Jenže pak jsme vedle sebe šli chvíli po cestě na podnikovém výletě a mně došlo, že tichý je proto, že nemá co říct. Stejně tak jsem se na pár dní zamilovala do souseda v domě, ten tedy záhadný nebyl vůbec, běhal po baráku věčně bez trika a pořád něco montoval na autě před garážemi. Dívala jsem se na něj přes záclonu a připadal mi mužný, jenže co s ním, když jeho nejčastější slovo bylo „vole“? Takhle to šlo rok za rokem. Nebyla jsem stará panna v tom smyslu, že bych nikdy s nikým nic neměla. Pár zkušeností jsem udělala na střední škole a pak po maturitě, ale to byly jen nezávazné známosti, pro obě strany. Možná jsem si o některé z nich myslela, že by mohla být závazná, ale prostě jsme si potom řekli jenom „ahoj“.

Moje sestra mi moc přála manželské štěstí, jaké měla ona. „Máme v práci nového šéfa, není ženatý a je docela fajn, já ho pozvu na oběd, přijď taky,“ to byla jedna z jejích akcí, kdy se mi pokoušela sehnat ženicha. Na oběd jsem šla, se šéfem jsme si popovídali, ale jiskra nepřeskočila. Co jsme měli dělat? Tak zoufalá jsem nikdy nebyla, abych si začala něco s mužem, který mě nezajímá. Jindy mi švagr dohazoval kamarády, ale ačkoli je fajn a mám ho ráda, jeho kamarádi mě taky nezaujali. A nejspíš ani já je. Vlastně jsem neměla čím, jsem jenom průměrná ženská, nikdy jsem nevypadala jako modelka, ať už byly v módě zrovna vychrtlice, nebo oplácanější holky.

Nechtěla jsem měnit svůj program

Moje postava by se dala nejspíš popsat jako funkční. Mám nohy a ruce a hlavu a mezi tím pas, ne moc hubený, vlastně je sotva vidět, ale je tam. Vlasy jsem vždycky nosila po ramena a pořád stejně hnědé, ačkoli posledních patnáct let si ke stejné hnědé musím pomáhat barvami z krabičky. Moc se nemaluju a na módu taky nejsem, ráda nosím věci hlavně pohodlné. Takže jsem asi nebyla žádný mužský ideál, nevšimla jsem si, že by se za mnou nějací na ulici otáčeli. Nehvízdali na mě ani zedníci. Říkala jsem si: „Děvče, asi ses nenarodila pro manželství a rodinu a přiznej si, ani ti to vlastně nevadí.“

Časem jsem se naučila žít sama a měla dojem, že mi to vyhovuje. Chodila jsem do Sokola, pomáhala sestře s dětmi, zvykla si chodit sama do divadla i do kina a taky jezdit na dovolenou. Popravdě jsem si už ve svých padesáti neuměla představit, že bych se měla o klid a zvyky s někým dělit a zvykat si na zvyky zase někoho jiného. Třeba právě na dovolené. „Ještěže tady není nikdo, kdo by mě nutil měnit program,“ pochvalovala jsem si minulý rok, když jsem jako pokaždé odjela do Mariánských Lázní. Chodila jsem si po městě, pila vodu a jezdila na výlety po okolí. Když jsem měla chuť, tak jsem jedla, a když jsem chtěla, tak jsem si četla. Otravovaly mě i pokusy lidí z hotelu, když se se mnou chtěli seznámit a třeba si chvíli povídat. Nejsem fouňa, ale mám ráda svoje zavedené způsoby.

A pak se objevil Jiří. Seděla jsem u fontány a poslouchala ji, jak hraje. To mě nepřestane nikdy bavit. Najednou si ke mně na lavičku přisedl neznámý muž, poslouchal až do konce a pak mi povídal: „Já bych tam nejradši slyšel něco od Beatles, třeba Yesterday. Brala byste to?“ Jsem zvyklá na otázky odpovídat, tak jsem řekla, že ano, protože je to moje oblíbená písnička. „Nebo Imagine, co říkáte?“ No ano, to by bylo vážně dobré. „Já tady mám rád tu muziku od Hapky, pořád na ni chodím. A to tady ve městě bydlím,“ povídal neznámý. „To vy asi ne, to bych si vás musel dávno všimnout, jste tu na léčení?“ Odpověděla jsem, že ne, ale že to tady mám ráda, a pořád jsem si myslela, že se zvedne a půjde a já si budu číst. Jenže on se k tomu neměl, naopak pokračoval, že mi v tom případě musí ukázat svoje oblíbené místo. Já nevím, proč jsem ho neposlala do háje, asi proto, že mi vůbec nedal šanci.

Ukázalo se, že jeho oblíbené místo je Kladská, rezervace nad Mariánkami, kterou jsem sice taky znala, ale nikdy ji pořádně neprošla. Trval na tom, že se tam zajedeme druhý den podívat a že s sebou vezme svačinu, ať si nedělám starosti. Bavilo mě to a řekla jsem si, že si dovolenou trošku zpestřím, proč ne. Ráno jsme se sešli, v procházkových botách a on s batůžkem. Ukázalo se, že v něm má chleba s karbanátky a jablka a pro každého vodu a ještě termosku s kávou. Vyjeli jsme nahoru a pak se procházeli kolem vody a po lese a našli si místo k sezení. On dal na trávu bundu a vytáhl jídlo a pobídl mě, ať se neostýchám, že mu udělá radost, když se všechno sní. Cítila jsem se jako na královské hostině, i když jsem v hotelu měla zaplacenou plnou penzi. Najednou jsem vůbec nevnímala čas, až se ukázalo, že je potřeba jít na autobus zpátky.

Nepojedete na výlet?

„Ještě zítra mám volno, než půjdu v pondělí do práce, pojedete se mnou ještě na výlet?“ zeptal se před hotelem a já souhlasila. Ráno mě zase vyzvedl, zase s batůžkem plným dobrot, a zajeli jsme si, tentokrát jeho autem, do Kynžvartu. Prošli jsme se parkem a zámkem a bylo nám náramně. Dozvěděla jsem se, že je rozvedený, už deset let, že si jeho žena tehdy našla jiného, ale že prý se jí vlastně nediví: „Já jsem se choval asi jako blbec.“ Líbilo se mi, že o své bývalé mluví hezky a nehází na ni vinu, jak to obvykle rozvedení lidé dělají. Když se blížil večer, bylo mi najednou líto, že je konec výletu.

„Já musím zítra sice do práce, ale dělám do pěti, šla byste na kafe?“ zeptal se a já souhlasila. A takhle jsme spolu prožili zbylých deset dní mojí dovolené. Bylo to krásné a já se na něj denně těšila. Nakonec mi došlo, že jsem se zamilovala, a to úplně jako malá holka. Nechtěla jsem si představit, že tohle všechno mým odjezdem z Mariánek skončí. Nevěděla jsem, co plánuje a o čem přemýšlí, a bála jsem se na to myslet. Naštěstí byl Jiří muž činu. „Já o tom moc přemýšlel, Hanko, a nechce se mi tě ztratit. Pojďme se vidět, jak často to jenom půjde,“ navrhl mi večer před koncem mojí dovolené. A přesně takhle to dopadlo, měli jsme od sebe sice sto padesát kilometrů, ale příštího půl roku jsme strávili vzájemnými návštěvami. Při nich mi došlo, že jsem konečně našla muže, o kterého stojím, a že on stojí taky o mě. Když mi nabídl, abych si ho vzala a přestěhovala se za ním, neváhala jsem. A moje sestra je spokojená – nejenže jsem konečně našla manželské štěstí, ale ještě za námi může jezdit na návštěvu do lázní.