Jo? No to je supr,“ zahuhlal z chodby manžel, ale na můj vkus tedy projevil moc málo nadšení. „No ty jsi dobrej, slečna jede přes půl města, aby ti to vrátila, a ty ani nepoděkuješ,“ kroutila jsem hlavou. Ráno nadával, že tam měl všechno, občanku, řidičák, platební karty a že bude trvat sto let, než to všechno oběhá a znovu vyřídí. To jsem chápala, že měl špatnou náladu, ale teď, když se mu doklady kompletně vrátily? „Nezlobte se,“ omlouvala jsem ho před slečnou, „on je poslední dobou hrozný mrzout.“ Usmívala se a manžel se přece jenom začal chovat slušně a sednul si k nám. Slečna pak znovu vyprávěla, jak našla peněženku u nich před domem na chodníku, když šla ráno do práce. „Ale co jsi tam, prosím tě, dělal, vždyť je to úplně jinde, než kam chodíš do práce a na tenis?“ nechápala jsem, jak se manžel v té části města ocitl. Prý tam jel něco odvézt kolegovi, skočil si do trafiky dát sportku a muselo mu to nějak všechno vypadnout. „No jo, dole je trafika,“ souhlasila slečna a pořád se mile usmívala. A že prý už půjde. Nabízela jsem jí nějakou odměnu, tisíc korun, ale nic si nevzala. Aspoň jsem přiměla Roberta, aby ji odvezl, byl už skoro večer, i když ještě srpnové světlo. Moc se na to netvářil, ale nakonec jel.

Skončil srpen a skončilo září a já jsem potřebovala Robertův podpis na nějaké papíry pro pojišťovnu. Mohla bych to podškrábnout sama, nikdo by to asi neřešil, ale já měla čas, tak jsem zajela k němu do práce. A koho tam nevidím v recepci, jako tu slečnu, co našla jeho peněženku? „Jé, to je náhoda, manžel vám tady dohodil práci? Tak snad se vám u nich líbí,“ zdravila jsem se s ní zase nadšeně a ona souhlasila, že je to tam opravdu lepší než v místě, co měla předtím, že jsou tam na ni všichni laskaví. Když ale manžel na tu recepci ze svého třetího patra sešel, tvářil se jak kakabus, co prý tam chodím, snad že jsme se domluvili, že v práci nemá na domácí záležitosti čas. Papír pro pojišťovnu podepsal, ale slečně z recepce vynadal zrovna tak, proč ho prý nesehnala rychleji. A hned zmizel jak pára ve výtahu. „Mého manžela jste asi nemyslela, když jste mluvila o té laskavosti, co? Nevím, co to s ním poslední rok je, asi už stárne, to prý chlapi blbnou,“ ušklíbla jsem se na slečnu spiklenecky a šla po svém.

Netrvalo ale ani týden a slečnu jsem potkala znovu, v kavárně, kde jsem seděla s kamarádkou. „Hele, to je ta, co tenkrát našla Robertovu peněženku, víš, jak jsem ti vyprávěla, že se tvářil jak vrah, místo aby jí poděkoval,“ líčila jsem konverzačně, ale kamarádčina odpověď mě překvapila: „Tu já přece znám, ta pracuje u nich v baráku, dole na recepci, v šestém patře tam mají ordinace doktoři, tak tam chodím na kožní.“ Usmívala jsem se té náhodě, ale kamarádka pokračovala: „Ta je tam už nejmíň rok, jak jsem chodila s těma bradavicema, vždycky jsem odhadovala, jaký bude mít příště vlasy, hrozně často měnila barvu i střih.“ Přesvědčovala jsem kamarádku, že se musela splést, že tam je slečna teprve asi měsíc, že jí tam místo sehnal Robert. Ale ne, prý se určitě nespletla, několikrát s ní i mluvila, ví to jistě.

Nechala jsem to téma být, ale začalo mi vrtat hlavou. Proč by mi lhala, že tam pracuje jenom chvíli? Vždyť se přece musela s Robertem dobře znát, když se tam denně potkávali? Ale proč by se u nás doma oba tvářili, že se neznají? Když si začnete pokládat tyhle otázky, odpovědi vám začnou naskakovat nepříjemně rychle. Pokud se znali, museli mít nějaký důvod mi lhát, a pokud mi lhali, z dobré příčiny to nebude.

Když jsem se Roberta večer zeptala, jestli není divné, že mi nepřiznal, že se s tou slečnou znají, vyskočil na mě: „Jsi paranoidní.“ Odpověděla jsem mu jeho oblíbeným citátem Woodyho Allena: „To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou.“ Manžel jenom obrátil oči v sloup, prohlásil, že na moje blbosti fakt nemá čas, a odkráčel na záchod. Tam zdrhá vždycky, když nechce nic řešit, a tráví tam dlouhou dobu. Poslední rok by si z něj mohl udělat skoro úřadovnu. Takže jsem možná sice byla paranoidní, ale nechtěla jsem být za pitomce. Nemohl být problém zjistit, jak dlouho tam ta slečna skutečně pracuje. Stačilo počkat, až na recepci bude ta druhá, co se s ní střídá, a nenápadně se zeptat. Odpověď mě ani nepřekvapila.

Obě dvě recepční nastupovaly skoro zároveň víc než před rokem.

Takže? „Proč jsi mi neřekl, že se znáte?“ byla logická otázka, kterou jsem večer doma musela položit, pokud jsem si chtěla zachovat nějakou důstojnost. „To je blbost, říkal jsem, že jsi paranoidní,“ odpověděl a zas štrádoval na záchod. „A i kdyby, proč to řešíš? Že máš na takový pitomosti čas.“ Čekala jsem, až z té své úřadovny vyleze, i když tam byl skoro hodinu. S mobilem v ruce. „Co ještě nespíš?“ zeptal se překvapeně, když mě uviděl v kuchyni. No ano, byl zvyklý, že si jdu lehnout dřív, už dlouho se u nás večer nedělo nic, co by vyžadovalo moji přítomnost blízko něj. „Nedělej ze mě pipinu, s tou slečnou se dávno znáte a já chci vědět, proč jsi mi to neřekl.“ Tak prý jo, prý se znají, a on to neřekl, protože nechtěl, abych si myslela bůhvíco. A proč to neřekla ona? „Ježíš to nevím, to se musíš zeptat jí,“ prohlásil naštvaně a šel spát.

Asi si myslel, že to neudělám. Že usoudím, že je to celé opravdu blbost anebo že se nebudu chtít ztrapňovat. Jenže mně se zdálo, že už ztrapněná jsem. A tak jsem se druhý den vydala k manželovi do práce a počkala do chvíle, kdy recepční odcházela domů.

„Ráda bych se vás zeptala, proč jste mi neřekla, že se s mým manželem znáte. A kde jste vlastně našla tu jeho peněženku,“ zeptala jsem se jí. Chtěla odejít, ale já šla pořád s ní. „Poslyšte, nedělejte ze mě blbce, už to stačilo,“ trvala jsem na svém a ona nevydržela, zastavila se uprostřed kroku, a bylo to venku: „No tak jo, když to chcete vědět! S Robertem chodím a byla jsem zvědavá, jak vypadáte. Nikdy mi pořádně neodpověděl, když jsem se ptala, proč není v manželství spokojenej. Chceme se vzít, tak jsem nechtěla vypadat jako vy. Sebrala jsem mu peněženku, když byl u mě, a pak ji jako přišla vrátit.“

No prosím, ještě se ani nerozvedl a už se chtějí vzít. Došlo mi, že já jim ve štěstí bránit nebudu, nějak mě za ten poslední rok přešla chuť se v tomhle vztahu o cokoli snažit. Jestli jsou oba schopní dělat takovéhle věci, co s tím? „Tak jste mě viděla, užijte si ho ve zdraví,“ nechala jsem slečnu stát na tom chodníku a šla si po svém životě.

ZDROJ: Časopis Vlasta