Naposled jsem ho přistihla včera, když jsme s kamarádkou opouštěly kavárnu. Proti nám si to spokojeně štrádovala žena, které to slušelo. Měla na sobě projmuté šedé šaty s páskem, červený kabát, na nohou červené botky, na puse rtěnku barvy zralých jahod a vlasy čerstvě od kadeřníka. Upravená a šik.

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Kdo schvaluje fackování dětí, potřebuje terapii. I ministr Jurečka

Ona žena však mého vnitřního kritika zaujala zejména tím, že byla hodně velká, tedy silná. Už už se kritik nadechoval k odsudku, když hodiny domácích úkolů „bez hodnocení“ přinesly ovoce. Uf, konečně sebevědomá holka, která si nenechá namluvit, že musí být neviditelná. Takových bylo v Liverpoolu na ulicích moře, ale tady každá podobně naladěná září jako papoušek mezi ledními medvědy.

I na mně je vidět, že nemám velikost 36, i když černá zeštíhluje. No, a moje kamarádka se za ní rovnou otočila. „Obdivuhodný sebevědomí,“ nadnesla jsem ještě se stopou závisti. „Nádherný barvy,“ odvětila ona...

Ona totiž na rozdíl ode mě nosí velikost 36 a že je té dámy plné náměstí si vůbec nevšimla. Její vnitřní kritik mlčel.Nechci tím tvrdit, že je fajn vnitřní hlas zcela umlčet. Ale naučit se vidět kromě chyb i věci, které se povedly, je pro mě (a nebudu v tom asi sama) pořád práce. Třeba při hubnutí je moje radost z každého ztraceného centimetru větší motor než trápení, že jsem tenhle týden neshodila ani kilo.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Připomeňte si to hezké, co vás potkalo. Zjistíte, že není tak zle!