Naposled jsem ho přistihla včera, když jsme s kamarádkou opouštěly kavárnu. Proti nám si to spokojeně štrádovala žena, které to slušelo. Měla na sobě projmuté šedé šaty s páskem, červený kabát, na nohou červené botky, na puse rtěnku barvy zralých jahod a vlasy čerstvě od kadeřníka. Upravená a šik.
Ona žena však mého vnitřního kritika zaujala zejména tím, že byla hodně velká, tedy silná. Už už se kritik nadechoval k odsudku, když hodiny domácích úkolů „bez hodnocení“ přinesly ovoce. Uf, konečně sebevědomá holka, která si nenechá namluvit, že musí být neviditelná. Takových bylo v Liverpoolu na ulicích moře, ale tady každá podobně naladěná září jako papoušek mezi ledními medvědy.
I na mně je vidět, že nemám velikost 36, i když černá zeštíhluje. No, a moje kamarádka se za ní rovnou otočila. „Obdivuhodný sebevědomí,“ nadnesla jsem ještě se stopou závisti. „Nádherný barvy,“ odvětila ona...
Ona totiž na rozdíl ode mě nosí velikost 36 a že je té dámy plné náměstí si vůbec nevšimla. Její vnitřní kritik mlčel.Nechci tím tvrdit, že je fajn vnitřní hlas zcela umlčet. Ale naučit se vidět kromě chyb i věci, které se povedly, je pro mě (a nebudu v tom asi sama) pořád práce. Třeba při hubnutí je moje radost z každého ztraceného centimetru větší motor než trápení, že jsem tenhle týden neshodila ani kilo.
