Praktických návodů, jak s tím začít, najdete na internetu spoustu. Na konci článku najdete základní odkazy. Teď nás ale zajímají psychologické a vztahové důvody, proč je tak dobré zjistit, že prababička byla svobodná matka nebo že pradědeček byl pátý František mezi svými bratry. (U prababičky zasáhla do jejího osudu procházející armáda krasavců z Rakous a pradědeček byl prvním Františkem, který se dožil více než jednoho roku.)

Největší americký genealogický server uspořádal před pěti lety rozsáhlou anketu a zjistil, že celá třetina uživatelů internetu ho používá mimo jiné na odhalení minulosti své rodiny. A z nich 67 % v dotazníku uvedlo, že se díky tomu připadají chytřejší, 72 % řeklo, že je to sblížilo se staršími členy rodiny a o něco více než polovina zjistila o svém rodokmenu něco úplně nového.

U nás v Evropě se co do rodokmenů točí poněkud menší ruleta možností než v USA, ale o překvapení taky není nouze. Profesionální genealožka Blanka Lednická říká, že většina jejích klientů čeká nebo doufá, že pro ně objeví šlechtický původ a že se to ještě nikdy nestalo. Žádný osud ale není obyčejný.

Živé vztahy

Pátrání po vlastním rodokmenu začíná v rodině. Odborníci radí nejdříve zmapovat současnost a kontaktovat žijící předky. Konečně máte materiál k hovoru s babičkou, se kterou jinak nemáte moc společného, a ještě jí uděláte radost pozorným nasloucháním. Je dobré takhle získané informace ověřit s dokumenty a ostatními příbuznými – paměť je totiž ošidná. Pátrání ve starých albech a zažloutlých dokumentech vám ale dá hodiny a hodiny příjemného povídání s příbuznými, se kterými jinak třeba řeč vázne nebo se při nárazu na společenská témata úplně zablokuje. Politika lidi dělí, prababičky a prapradědečkové je spojují.

Pochopení nestárne

Bára Nechanická slýchala od své maminky, že ji vychovávala despotická a chladná babička – proto k ní měla od dětství nepřátelský vztah, i když svou prababičku samozřejmě znala jen z fotky. Před dvěma lety se ale Bára pustila na mateřské do pátrání po minulosti své rodiny a zjistila, že chladná prababička osiřela v pěti letech, vyrůstala u pěstounů, kteří ji ve čtrnácti vyhodili z domova do učení, takže pak bydlela u pana mistra a jeho ženy. V sedmnácti se jí narodilo nemanželské mrtvé dítě (otcem byl zřejmě pan mistr), tak ji provdali za o skoro třicet let staršího vdovce, se kterým měla dvě děti, než zemřel a nechal jí dluhy. „Musím říct, že jsem nad těmi dokumenty plakala já i máma. A že jsme její babičce několikrát odpustily a omluvily se,“ říká pětatřicetiletá Bára.

Inspirace a generace

Tváří v tvář tomu, že se váš předek v sedmnáctém století narodil v obecní pastoušce, ale zemřel jako zabezpečený pololáník (čili vlastnil pořádný kus pole), se vaše moderní stesky na slabou wifi v práci nebo těžký výběr střední školy pro děti zdají poněkud mimo mísu. Není to zlehčování, je to perspektiva. Každý osud má svoje výzvy a čím víc se dozvíte o výzvách, kterým čelili vaši předci, tím větší škálu možností uvidíte před sebou.

Stojíte na ramenou stovky lidí

V současné době si lidi hodně často připadají sami. Buď doopravdy jsou, nebo je izolace a moderní technologie od lidí v jejich okolí oddělují (často si za to můžou sami). Pátrání po vlastním rodokmenu vám přivede nejen nové známé mezi kolegy amatérskými genealogy a matrikáři v malých obcích, ale okruh vašich známých se rozšíří do minulosti, kde najednou získáte oporu v kontinuitě vlastního rodu.

A nouze není ani o smích. Třeba když mezi svými důstojnými selskými příbuznými objevíte Aničku Šoustalovou, která se musela hodně těšit, až se vdá, aby se posléze zamilovala do Karla Jebáčka.

Kde začít: www.genea.cz, actapublica.eu, ahmp.cz, genealogie.cz nebo na serveru myheritage.com