Moderní společnost smrt ignoruje, zatlačuje ji do pozadí a jen občas ji vytáhne jako strašící moment ve zprávách nebo emoční vydíračku ve filmech. Co se ale skutečného života týče, kolik lidí jste viděli umírat a zemřít? Které ze svých zesnulých příbuzných jste viděli v rakvi a s kolika nemocnými blízkými jste se loučili navěky? To, co dřív bylo přirozenou součástí života, se teď odehrává za zdmi nemocnice, kam rodina nemá přístup, a pod tlustou dekou anestetik a léků proti bolesti.

Čtěte také

Věřte si! Nejlepší rada, kterou potřebujete

Čtěte také

Ženy po čtyřicítce ztrácejí sebevědomí. Proč se to stává a jak to změnit?

Smrt pomáhá ocenit život

„Přiznat si vlastní smrtelnost nám pomůže znovu naplno ocenit dar života,“ píše ve svém článku profesor psychologie Noam Shpancer, který se terapii věnuje i na své soukromé klinice. „Takovou tou radostí a vděčností, jakou jste cítili naposledy v mládí.“ Většinu běžných dní totiž podle něj projdeme jako loutky podle zaběhaných rituálů a zapomínáme ocenit „běžnosti“. Třeba to, že volně dýcháme, nic nás nebolí, můžeme chodit, myslet, číst. Setkání se smrtí nás upozorní, že nemáme nic brát jako samozřejmost, protože je to dar.

Je to i příležitost přehodnotit svoje životní cíle, směřování, hodnoty. Smrt nám připomene, že nemáme nekonečné množství času, ale že ukrajujeme z daného koláče, jehož velikost neznáme. „Vyhýbat se tomuto vědomí znamená lhát sám sobě a plýtvat časem i prostředky, jako je síla, radost ze života a energie pro cestu dál,“ připomíná doktor Shpancer.

„Smrt, když se na ni blíže podívám, je pravý cíl našeho života, a tak jsem se řadu let seznamoval s touto skutečně nejlepší přítelkyní člověka natolik, že její obraz už pro mě nejen není zdrojem hrůzy, ale poskytuje mi uklidnění a útěchu. A já děkuji svému Bohu za poskytnutí toho daru, nalézt příležitost – rozumíš, co tím myslím – zjištění, že smrt je klíčem našeho pravého štěstí.“ Tohle napsal Mozart svému na smrt nemocnému otci. Umíte si něco takového představit dnes? Dnes by to spíš byla esemeska do nemocnice: „Všechno bude dobrý, určitě tě tam vykurýrují a do Velikonoc jsi doma. Pepa s rodinou.“

Čtěte také

Nejdůležitější muž v životě!

Čtěte také

Otcové a dcery: Proč je tatínek ten, kdo utváří sebevědomí i hodnotu ženství

Smrt stmeluje

Když se blíží odchod někoho blízkého, semkne se rodina, ozvou se vám přátelé, lidé se instinktivně spojují, aby si pomohli tímhle obdobím projít. Nikdo nechce být sám a zranitelný. Takže se přichýlí ke své nejbližší skupince a naopak, když víte, že se někdo potkal se smrtí, ihned nabízíte pomoc. Je to tak odjakživa a vlastně se tak obnovují vztahy, které všední život oslabil. Vlastně tak znovu vzniká náš prvotní kmen, ať už je to rodina, nebo přátelé.

Čtěte také

Milujeme je, ale v jednu chvíli je třeba začít s osamostatňováním

Čtěte také

Jak postupně vypustit teenagera na svobodu. Povolujte pomalu!

Lidé kolem vás, kteří se k vám v takovém čase stáhnou, vám připomenou, co v nich máte, co jste společně zažili, možná i nějaké vaše radosti a hodnoty, na které jste zapomněli. Společné koníčky, cesty, tvorbu. A díky tomu se ve výsledku do vašeho života může vrátit optimismus, i když jste přišli o někoho drahého. Doktor Shpancer to ve svém článku shrnuje slovy: „Vyrovnat se se smrtí vás nakonec může dovést k lásce – lásce k ostatním, k sobě, ke světu.“

Zdroj: https://www.psychologytoday.com/au/blog/insight-therapy/202105/the-life-benefits-contemplating-death