Když aspoň jednou za pár let dorazíte na třídní sraz, máte pojem i o tom, co dělají, jak vypadají a jak moc jsou fajn. Třídní srazy miluju a podezírám se, že hlavní důvod je ten, že si pak připadám strašně mladá. Vždycky když se vytahují pravěké historky, nejenom mně je v tu chvíli znovu -náct a všechno je zase bezstarostné.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Pro krásu se musí trpět, říkaly babičky. Proč je to úplná blbost?

Třídní srazy jsou od věků místem, kde se nejen navazuje na stará přátelství, ale jako vedlejší efekt tu vznikají vazby nové, o fous intenzivnější. Někdy. Občas sice láska vyšumí stejně rychle jako bublinky ze sektu, který se na oslavu setkání po letech odšpuntuje, ale občas to do sebe konečně všechno zapadne a vedle sebe skončí dva lidé, kteří spolu podle všeho měli skončit už dávno.

Žádná vzdálenost není dost velká

Moje kamarádka Lucie takhle na třídním srazu potkala svého Janíčka a byla z toho láska jako trám. Ona úspěšná novinářka, on šikovný zámečník. Ona tehdy žila v Praze, on se nikdy neodstěhoval z rodného města. Ale když to začne doutnat, žádná vzdálenost není dost velká. Tihle dva na sebe koukali zamilovaně už na škole, ale až když byli řádně ošlehaní jinými vztahy, dotáhli to konečně k oltáři. A jsou šťastní.

Velmi čerstvý vztah, který ožil na třídním srazu, máme i v redakci Vlasty. Moc jim fandíme a nestačíme se divit, jak rychle se sžívají dva, kteří se tak dobře znají, protože spolu dospívali. Nic není nepřekonatelnou překážkou. Dokonce ani rozkopaná D1 tuhle lásku nezastavila.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?