Zdroj: Shutterstock
Proč někteří rodiče závidí dětem a nepřejí jim úspěch? Freud na to má vysvětlení
Padesátiletá ekonomka Elsa vyrůstala s matkou, která chtěla, aby Elsin tatínek miloval jen ji. Dceru obviňovala z toho, že se mezi ně plete, utahovala si z ní, že je tatínkův mazánek, a jednou jí dokonce vynadala, že se doma před tátou nakrucuje jako děvka. To bylo Else sotva deset. Takže se naučila být neviditelná a „ošklivá“, aby ji matka nebrala jako konkurenci.
Tenhle případ měla mezi svými pacienty americká psycholožka Iskra Fileva, profesorka na univerzitě v Coloradu. V článku na serveru Psychology Today ho označila za vzácný: „Takováhle otevřená tendence považovat dítě za svoji sexuální konkurentku se často nevidí. Většina žen by, kdyby v sobě podobné pocity objevily, mlčela a styděla se, že je to vůbec napadlo. V jiných podobách je ale rodičovská závist a žárlivost poměrně obvyklá,“ píše doktorka Fileva.
Rodiče, kteří cítí sexuální nebo romantickou žárlivost a závist, trpí pocitem, že jejich dítě nějakým způsobem svádí toho, koho milují oni. Freud a Jung tvrdili, že každé dítě projde obdobím, kde ho podvědomě přitahuje rodič druhého pohlaví. Doktorka Fileva ve své praxi na důkazy těchto teorií nenarazila, ale říká, že jsou rodiče, kteří tomu asi věří.
Žárlivost a závist ze strany rodiče se ale dá pozorovat i ve větším měřítku a mimo rodinu. Otec závidí synovi úspěchy u mladých dívek a žen, které už sám nemůže mít. Matka závidí dceři krásného mladého přítele. Nebo může máma závidět synovi hudební talent a lehkost, s jakou hraje na klavír, který sama nikdy neovládla, a táta nesnáší tenisové úspěchy své dcery, protože sám byl na kurtech vždycky spíš pro smích.
Dítě jako konkurence
Vzhledem k tomu, že jinak v životě závidí každý každému a nikoho to nepřekvapí, je docela zajímavá otázka, proč se závist rodiče směřovaná k dítěti bere vlastně za horší. Psycholožka Fileva si myslí, že je to záležitost identifikace: „Rodiče se se svými dětmi identifikují, hledají podobnosti a vidí je. Dívají se na své potomky očima toho, co sami mohli nebo měli být,“ říká. „Ovšem závistiví rodiče to tak nemají. Vidí svoje děti jako konkurenty, mladší a silnější verze sebe sama. Úspěchy jim nepřejí, protože se s nimi neidentifikují a nepovažují je i za svoje – tak jako většina pyšných matek a otců.“
Rodičovská závist je dvojité utrpení. Jednak proto, že závist je obecně negativní emoce, a jednak proto, že rodiče dobře vědí, že ji musí tajit. Že společnost tohle nepřijme. Není to jako se závistí vůči kolegyni nebo sousedce. Nikdo se s vámi tajně nesleze a nebude šeptem pomlouvat vaši vlastní dceru nebo syna, že nějak podezřele rychle postupují v práci a kdoví, jak k tomu přišli. A proč to společnost není schopná přijmout? Protože rodičovská závist se bere jako něco nepřirozeného. U nevlastního rodiče s tím problém nemáme – o tom je spousta pohádek a legend, ale u vlastního rodiče věříme v magickou sílu mateřské nebo otcovské lásky.
Vlastní bolest
„Elsina máma se jí po letech snažila omluvit. Její manžel, Elsin otec, zemřel, ona byla sama a dopadla na ni tíha toho, že s dcerou přestala v mládí mluvit,“ vypráví doktorka Fileva. „Bohužel bylo z jejího omluvného dopisu, který mi Elsa přinesla, jasné, že matce jde hlavně o utišení vlastní bolesti. Psala, že za svá provinění už dostatečně trpěla, že se sama viní z toho, co se stalo, takže už není třeba, aby ji vinila i Elsa. Chtěla prostě nadvládu nad situací.“
Tahle krajní podoba rodičovské závisti ukazuje, že sobci, kteří nepochopí, jak moc svému dítěte ublížili, odpuštění nedojdou. Protože to si nezasloužíme jen proto, že jsme trpěli, ale proto, že jsme se snažili své slabosti překonat. A rodičovská závist rozhodně slabostí je a dětí by se neměla dotknout ani náhodou.
