„Zdá se, že co nebylo napsáno, nestalo se, a kdo se řádkem nikam nezapsal, nežil,“ napsal Ludvík Vaculík v jednom ze svých fejetonů. Narážel tím mimo jiné na touhu mnoha slavných, známých či zajímavých osobností napsat a vydat svoje paměti. Patří určitě k nejprodávanějším žánrům literatury. A stejně jako v jakémkoli jiném odvětví i mezi nimi se najdou lepší a horší tituly. Jak se v nich vyznat a o čem obliba pamětí mezi čtenáři vlastně svědčí?

Memoáry to vůbec nemají snadné. Už s jejich zařazením je to problematické. Leží totiž mezi, na hranici. Z jedné strany je omývá moře fikce a dokumentárního románu, z té druhé literatura faktu. Jsou subjektivním popisem prožívaných událostí, které ale mají mnohdy ambice tvářit se jako objektivní zaznamenání doby, v níž jejich autor či autorka žili. „Paměti jsou z mnoha příčin zákeřný žánr. Už tím, že si uzurpují větší právo paměti než ostatní fiktivní próza, ale nenechají se volat ke stejné odpovědnosti jako literatura faktu,“ napsala před lety publicistka a literární historička Markéta Kořená v Lidových novinách, když analyzovala paměti tří katolických autorů Josefa Kostohryze, Františka Křeliny a Jana Čepa. Ostatně už F. X. Šalda tvrdil, že „paměť rozsvěcí svá vlastní světla a jen nad tím, nad čím sama chce“. V tom je jejich síla i slabina: musíme je brát s rezervou, protože nepátrají v pramenech, jen ve vlastních vzpomínkách, ty jsou ale na druhou stranu často barvitější než holé historické citace a mnohdy se do objektivní historie ani nedostanou.

Čtěte také

Nevybírejte si partnery se stejnou sourozeneckou konstelací, jakou máte vy sami.

Čtěte také

Rodinné konstelace: Nejstarší sestra bude spokojená s mladším bratrem sester

Životy těch druhých

Memoáry mají navíc řadu „podskupin“, zjednodušeně řečeno sem spadají deníky psané v přítomnosti a vzpomínky či paměti psané zpětně. Jsou staré jako vyprávění samo, jejich knižní boom ale u nás nastal už před sto lety, ostatně právě zmíněný Šalda komentoval raketový vzestup memoárové literatury ve svém vlastním Zápisníku větou: „Jisto jest, že se na Západě cítí únava z románu. Válka ukázala, že jsou ještě na světě osobnosti a osudy.“ Šlo samozřejmě o první světovou válku – a protože historických milníků s další světovou a pak i studenou válkou jen přibývalo, rostl i počet memoárů. Po sametové revoluci se s nimi roztrhl pytel – ti, kteří museli mlčet (a ne vždy měli co říct), najednou cítili nutkavou potřebu sepsat své paměti. Teprve s uvolňováním poměrů během devadesátých let se navíc začaly zjevovat skutečné paměti přeživších holocaust, ale třeba i předčasně umlčených československých letců, takže dávka memoárové literatury byla dvojnásobná a netýkala se zdaleka jen komunistické totality.

Memoáry se dostávají ke slovu vždycky ve chvíli, kdy končí dlouhé dějinné období a je třeba ho nějak popsat, pojmenovat, uchopit, vylíčit. Stejně silný hlas ale nezaznívá ze všech stran. Zatímco muži v historickém kontextu dominují u zlomových událostí, hlasy žen to mají se sebeprosazením těžší. Vedle Karla Čapka ale měla co říct i Olga Scheinpflugová, vedle Václava Havla Olga Havlová, vedle Baracka Obamy i Michelle Obamová.

Čtěte také

Vidíte v zrcadle sebe nebo svojí babičku?

Čtěte také

Lidé po čtyřicítce se cítí o dvacet procent mladší, než je jejich skutečný věk

O ženách i kontinentech

Když před dvěma lety dělal americký časopis Marie Claire žebříček nejlepších ženských pamětí, zařadil mezi ně kromě vlastního životopisu Michelle Obamové třeba i knihu Tary Westoverové nazvanou Vzdělaná, kterou na jaře 2020 vydalo nakladatelství Mladá fronta i v češtině. Jde o paměti dívky, která vyrostla v přísně mormonské rodině, odříznutá od světa, a rozhodla se vymanit z izolace skrze vzdělání, které jí ale bylo rodinou upírané. „Schopnost posuzovat různé myšlenky, historii, pohledy na věc je základním prvkem procesu sebeutváření,“ píše v knize Westoverová. Právě tahle myšlenka s tímhle žánrem literatury úzce souvisí – objevit to, co v nás je, můžeme skutečně až ve chvíli, kdy máme možnost propátrat různé názory a historické milníky a na základě množství prozkoumaného materiálu v něm uslyšet hlas, který promlouvá právě k nám a skrze nás.

Pokud nepodrobíme vlastnímu zkoumání svoji historii, tedy i historii utvářenou ženami v našem národě, bude hledání vlastního místa v ní téměř nemožné. To si ostatně uvědomily už v devadesátých letech autorky, které stály u zrodu projektu Paměť žen. V něm shromáždily na pět set rozhovorů se ženami, vydaly několik knih včetně Pamětí romských žen nebo knih Pavly Frýdlové o emigrantkách, lékařkách či pamětnicích československého 20. století. V už zmíněném žebříčku Marie Claire se objevují i vzpomínky Sarah McBrideové, která skrze řadu vlastních emotivních zážitků popisuje situaci gay a lesbické komunity ve Spojených státech a je jednou z nejvýše postavených transgender osob v politickém žebříčku USA – předmluvu k její knize napsal americký prezident (tehdy ještě jako „pouhý“ kandidát) Joe Biden. Memoárová literatura tak nenarovnává jen obraz, který mají jednotlivci o svém žitém světě velkých dějin, ale přispívá i k narovnání toho, jak vnímáme celé skupiny lidí, nebo dokonce kontinenty – další zásadní současná světová memoárová kniha je z pera Wangari Maathaiové, jmenuje se anglicky Unbowed (Neozbrojena) a pojednává o zápase téhle laureátky Nobelovy ceny míru v Hnutí zeleného pásu, který řeší ekologii celé Afriky.

Čtěte také

První chvíle určitě nebudou snadné, ale snažte se hledat pozitiva

Čtěte také

Rozvod: Po letech sama v posteli: Nebulte a užijte si. Má to své výhody

Malý život, velké dějiny

Mohou se do světové memoárové literatury dostat i hlasy českých nebo československých žen? Vlivný britský list The Financial Times zařadil v roce 2019 mezi nejlepší memoáry i paměti české cembalistky, která přežila holocaust, Zuzany Růžičkové. Jmenuje se Sto zázraků a vyšly v nakladatelství Ikar. „Dala jsem si po revoluci předsevzetí, že o tom, co bylo a co jsem zažila, neodmítnu mluvit, protože je potřeba to připomínat. Moje paměť mně byla vždycky velkou oporou v muzice,“ řekla Růžičková v jednom rozhovoru. Právě to je podstatou memoárové literatury – nezapomenout a stále připomínat to, jak dějiny žili konkrétní lidé. A jak je zpětně vyprávějí. Trefně to vysvětluje filozof Louis Mink: „Příběhy se nežijí, ale vyprávějí. V životě nejsou žádné začátky, středy a konce; existují setkání, ale začátek událostí je věcí příběhu, který si později vyprávíme, a existují loučení, ale poslední loučení známe pouze z příběhů. V životě jsou naděje, plány, bitvy a ideje, avšak zklamané naděje, ztroskotané plány, rozhodující bitvy a plodné ideje najdeme pouze v retrospektivních příbězích.“

A osobněji v podání Madeleine Albrightové, jak o své potřebě reflektovat svoji minulost píše v Pražské zimě: „Dodnes si při každém návratu kladu otázku, jak by asi můj život vypadal, kdyby se dějiny posunuly jiným směrem.“ A o pár stránek dál mimoděk shrnuje to nejpodstatnější, co nám může literatura založená na paměti předat: „Nakonec nikoho, kdo prožil roky 1937 až 1948, neminula zkušenost hlubokého smutku. Nepřežily miliony nevinných obětí a jejich smrt nesmí být nikdy zapomenuta. My dnes sice nemáme moc jim vrátit životy, ale máme povinnost se dozvědět vše, co se stalo a proč – ne snad abychom mohli z takto ex post získaného nadhledu soudit, nýbrž proto, abychom zabránili tomu, že se to nejhorší z našich dějin bude ještě opakovat.“

Čtěte také

Pusťte své představy o dokonalosti k šípku

Čtěte také

Nejste dobrá matka, gratulujeme. Nehrozí vám rodičovské vyhoření

Osud jako krásný okamžik

Další slavná česká žena a shodou okolností opět z hudebního ranku – Soňa Červená a její dvoje vzpomínky vydané pod názvy Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno. Psala je podle deníkových záznamů, takže jsou skutečně podrobné – nejenom pracovně a vztahově, ale i vtipně odpočinkově, to když se slavná operní diva na dovolené rozhoduje, jaký si koupit meloun. „Jen málokdo může tak dokonale, den po dni rekonstruovat svůj život posledních padesáti i více let. Je jasné, že životopisné vzpomínky, které mají téměř tři sta čtyřicet stran, by mohly být ještě rozsáhlejší. Každý rok života umělkyně by vydal na samostatný díl: v Praze, Brně, Berlíně, Frankfurtu, Vídni, Hamburku, San Francisku… Anebo tematicky: hudba, města, přátelé, láska… Mohlo by být takových dílů pět, ale také dvacet… Jenže jak se pustit do takové práce a mělo by to vůbec smysl? Kde k ní vzít čas a motivaci, když autorka i po své devadesátce umělecky působí? Je vůbec třeba říkat víc? A je možné se ptát ještě otevřeněji? Kde jsou hranice lidského soukromí a co o člověku víc vypovídá – jeho dílo nebo okamžiky všedních a svátečních dní?“ ptá se v recenzi na knihu publicista Zdeněk Eminger a dodává: „Je to svým způsobem kronika, v níž se devadesát požehnaných let jeví jako jeden krásný okamžik.“

Čtěte také

Navštívit nebo ne? Dilema, které řeší skoro každá rodina

Čtěte také

Babička volá, kdy přijedeme. Nerespektuje karanténu. Psycholožka s ní souhlasí

Babička z hořejší seknice

Už v devatenáctém století psaly české ženy memoáry. Třeba Eliška Krásnohorská je autorkou pamětí Co přinesla léta, Karolina Světlá zase napsala svoje Upomínky. Ale nejenom „kované“ spisovatelky jsou autorkami pozoruhodných pamětí. Vdova po sázavském skláři Antonie Kavalírová je autorkou knihy Paměti babičky Kavalírové, která se dodnes pokládá za skvost lidového písmáctví – hned po svém vydání v roce 1929 se kniha stala literární raritou a mnoho kritiků té doby si kladlo otázku, jak je možné, že prostá žena z lidu napsala tak zajímavou osobní výpověď o konci 19. a začátku 20. století. „Svůj památník sepisovala babička snad rok, snad dvě léta pilně den co den. Slýchal jsem o tom nejednou vyprávět. Sedávala v myšlenkách v besídce při řece u sázavského mlýna a psávala pak u stolku v hořejší ,seknici‘ s vyhlídkou na zámek a okolní kopce. Psala hned na ráz bez jedinké chyby,“ popsal jeden z jejích vnuků Josef Jan Frič. Dodnes jsou tyhle memoáry tak žádané, že je jako rozhlasovou hru stále prodává Radioservis.

Ať už slavné, nebo neznámé, ženské memoáry jsou podstatnou součástí naší zkušenosti.

Nejlepší české ženské memoáry

Vybrat zásadní memoáry českých žen a sestavit je do žebříčku není snadné. Každý čtenář a čtenářka bude mít své vlastní první příčky. Přesto jsme se o to pokusili:

Jiřina Zábranová: Ohlédnutí, 1994, Torst

Soňa Červená: Stýskání zakázáno, 2019, Academia

Zuzana Růžičková: Sto zázraků, 2019, Ikar

Eliška Junková: Má vzpomínka je bugatti, 1972, Olympia

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky, 2007, Monika Le Fay

Žo Langerová: Žila jsem s oddaným komunistou, 2017, Prostor

Daňa Horáková: O Pavlovi, 2020, Torst

Cecilia Sternbergová: Cesta, 2002, Paseka

Vlasta Chramostová: Byl to můj osud, 2018, Academia

Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, 2002, XYZ

Čtěte také

Neverbální komunikace tvoří až 60 procent sdělení.

Čtěte také

Řeč těla: Podle rukou nejsnáze poznáte, jestli vám někdo lže