Zajímat se o zdravý životní styl je v pořádku včetně toho, aby si člověk hlídal, co jí a aby měl dostatek pohybu. Někdy se to však zvrtne a snaha žít zdravě se stane posedlostí. Teď nemluvíme o anorexii, která také patří do poruch příjmu potravy. Patologická péče o zdravý život má jiné odborné jméno: ortorexie. „Je to psychické onemocnění, které se léčí především psychoterapií, pří níž se hledají důvody, které ji udržují i přes nepříznivé dopady na zdraví, hledá se také význam nadměrné kontroly v životě postiženého jedince,“ vysvětluje Martina Navrátilová, vedoucí lékařka Poradny pro poruchy metabolismu a výživy brněnské fakultní nemocnice.
Všichni jedli tak nezdravě!
„Nešlo mi ani tak o to, jak vypadám, ale abych byla zdravá. A nějak jsem si vyhodnotila, že nejjistější cestou pro mě bude dosáhnout toho pomocí jídla. Všude jsem četla a slyšela, v televizi i doma, jak něco nesmíme jíst, protože se po tom tloustne, rozvine se cukrovka nebo to prostě zkrátí život,“ popisuje svou cestu Ema.
Štíhlost pro Emu nebyla cílem, ale nakonec se taky dostavila, protože jedla hrozně málo, jelikož skoro nic neprošlo její přísnou cenzurou. Na druhou stranu se až hystericky snažila, aby v jejím jídle nechyběla důležité doporučované živiny, které si dodávala pomocí výživových doplňků. „Po některých mi bylo spíše špatně, asi jak jsem je jedla na lačno, tak jsem hledala zase jiné,“ vzpomíná mladá žena.
Neustále sledovala etikety všeho, co jedla, nešťastná z toho, že skoro ve všem našla něco, co by „se jíst nemělo“. Když si nebyla jistá, dohledávala informace a frustrovalo ji, když si odporovaly. Naopak se jí líbilo, když jí lidé chválili, jak dobře vypadá nebo od ní chtěli radu, jak žít zdravě. Časem se jí ale spíš vyhýbali, protože se nedokázala ubránit tomu, aby rozdávala nevyžádané rady. Jet s kamarády na víkend? Nakonec nemožné, všichni jedli tak nezdravě! Rozjíždějící se ortorexie taky definitivně poslala do kopru její vztah přítelem, který už před tím spíše uvadal.
Poraďte, co mi chybí
Když se Ema rozhodla, že už s ním nebude ani společně jíst a skoro všechen volný čas věnovala cvičení nebo studiu novinek ve výživě, přítel to nevydýchal. Emě to zas tak nevadilo, víc jí trápilo, že už neví, jak si sestavit jídelníček, aby po něm nepřibrala, ale aby v něm zároveň nic nechybělo. Objednala se proto k výživově poradkyni, aby jí poradila, protože si začala připadat unavená.
Očekávala pochvalu, ale odcházela zklamaná. Poradkyně sice ocenila její znalosti o výživě, ale řekla jí, že se ohrožuje podvýživou a z toho že plyne její únava. Řekla jí například, že nemusí jíst sladkosti, ale například sacharidy v přílohách nebo pečivu ano. Ema odešla naštvaná, ale když se následující měsíce cítila stále hůř, poprosila o pomoc svou praktičku, která ji naštěstí poslala tam, kam patřila – k psycholožce zabývající se poruchami příjmu potravy. Myslela si sice, že Ema trpí anorexií, což pravda nebyla, ale odbornice už na ortorexii přišla.
Ema měla vlastně štěstí, přišla docela brzo a terapie jí pomohla, i když vždycky bude hrozit, že zase sklouzne k posedlosti zdravým životním stylem. Podle lékařů je totiž léčba poměrně obtížná, protože dotyčný jedinec – častěji jsou to ženy – nemá velkou motivaci, aby svůj přístup k vlastnímu ničivému životnímu stylu změnil. Nahrává tomu i fakt, že vysněný způsob stravování se opírá o určitý společenský ideál, který je však v daném případě velmi pokroucený.
Ortorexie je záludná i v tom, že odborné vysvětlení tu moc nezabírá, přesvědčit nemocného je obtížné. Někdy může pomoci, když psychoterapii doplní užívání moderních antidepresiv, protože s jejich pomocí se dá omezit nutkavé chování ženoucího postiženého do extrému. Jenže je třeba ho nejdříve přesvědčit, což není snadné.
Za všechno mohou matky?
Každopádně, případů ortorexie přibývá a lékaři pro to hledají vysvětlení. Ortorexii poprvé popsal lékař Steven Bratman z amerického Colorada v roce 1997 v knize Fanatici zdravé výživy. Dnes se řadí mezi poruchy příjmu potravy a podobně jako u mentální anorexie či bulimie jí častěji trpí vyšší socioekonomické vrstvy, ve většině případů s vyšší inteligencí.
Ukazuje se také, že velkou roli tu hraje vztah matek a dcer. Mnoho odborníků předpokládá, že matky mohou svým přístupem k jídlu a zdraví - tím, co neustále řeší - ovlivnit poruchu stravování dcer. Nejen tím, že vědomě i nevědomě vytvářejí jejich stravovací návyky, ale například také způsob, jak samy sebe hodnotí. Jiným slovy, pokud matka neustále mluví o tom, že musí zhubnout a jíst zdravě a vyčítá si, když selže a hodnotí tak i ostatní, může to její dceru do budoucna dost poznamenat. A ta pak může reagovat tak, jak dospívající reagují. Nebudu jako moje matka, nebudu držet nezdravé diety a hladovky. Budu jíst zdravě. Ale super zdravě.
Není to samozřejmě jediná možná příčina ortorexie, krom samotné genetiky vliv mají i další biologické, psychologické a sociální faktory, ať už je to vliv vrstevníků, médií, neustálý tlak na výkon a kult mládí.
Nicméně matky často fungují jako vzor pro to, jak se jejich děti chovají. Doktorka Leslie Sim, z renomované americké Mayo kliniky říká, že „maminky mají pravděpodobně největší vliv na to, jak dcery vnímají svoje tělo. Bohužel, i když matka říká dceři, že vypadá krásně, zatímco ona sama je tlustá, může to být škodlivé.“
Pokud matky často mluví kriticky o své postavě a o tom, kolik váží, zvyšuje se riziko, že jejich dcery budou mít nižší sebevědomí a že budou používat extrémní způsoby, jak si váhu udržet, ať už je to fanaticky zdraví jídelníček, zvracení nebo třeba prášky na hubnutí. Škodit může také to, když se matky snaží mít nad svými dcerami přílišnou kontrolu. Možná vadí i to, když matky považují své nedospělé dcery za své kamarádky a řeší s nimi i svoje vztahy nebo právě váhu a postavu – podle některých výzkumů to zvyšuje pravděpodobnost, že dcery budou mít nezdravý vztah k jídlu.
Pozor, byla by chyba zahrnout do léčby poruchy obvinění vůči matce, naopak by součástí mělo být narovnání jejich vztahu.