Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století měly příslušnice ženského pokolení svou roli jasně danou. V rodině i ve firmě vládl muž, který vydělával peníze a chránil rodinu. Na ženě zůstávala domácnost. Ve veřejné práci, politice i ekonomické oblasti zůstávaly dlouho úplně na okraji. Přesto existovaly ženy, které vládly, bojovaly, sportovaly, ale taky řídily podnikání. S nadsázkou i taková abatyše ženského kláštera byla tak trochu vrcholová manažerka.
Většina žen ale měla (až na výjimky) jediný cíl – vdát se, mít manžela, a tím i ekonomické zajištění, a porodit děti. Vydělávat a dostávat za práci zaplaceno nebylo téměř možné. Ženy „pracovaly“ převážně doma, teprve s modernizací společnosti se rozšiřoval okruh činností, které mohly vykonávat za výdělek. „Demografické, sociální a ekonomické důvody vedly k tomu, že v průběhu druhé poloviny 19. století volání žen po práci umožňující ekonomické zajištění jich samých, případně jejich rodin, natolik zesílilo, že se stalo jedním z hlavních společenských fenoménů. Přicházelo pár desítek let poté, kdy se ve středních vrstvách stabilizoval ideál manželky, matky a hospodyně čili správkyně domácnosti. Zde jsou počátky fenoménu ženské výdělečné práce,“ říká historička Jana Burešová v knize Ženy-podnikatelky v minulosti a současnosti.
Výdělečná práce žen
Moje prababička byla obchodnice a živnostnice ještě před první světovou válkou. Jasně, kdyby neměla manžela, kdo ví, zda by se jí to podařilo. Ale měla štěstí na životního partnera, který jí dával dostatek volnosti, aby si plnila i svoje sny. Byla to ona, která měla „drive“, nápady a která de facto svého muže dotlačila k tomu, aby začali podnikat. Stala se dokonce první ženou v malém městečku, která měla řidičský průkaz. S čísly to uměla lépe než pradědeček a dodnes máme na půdě schované její sešity s účetnictvím. „Ženy živnostnice a obchodnice tvořily na konci 19. století nejpočetnější skupinu žen, jež by bylo možné vnímat jako samostatné podnikatelky,“ říká historička Marie Macková v knize Ženy-podnikatelky v minulosti a současnosti.
Jak uvádí ekonomka a historička Pavla Slavíčková z Univerzity Palackého v Olomouci, ekonomicky aktivní ženy nebyly v minulosti nijak výjimečné, a to ve všech sociálních vrstvách. Jde tedy spíše o vymezení pojmu „podnikatelka“. „Každá žena-manželka, která se podílela na hospodaření domácnosti, svojí činností přispívala ke generování potenciálního zisku tohoto ekonomického subjektu, mnohdy i v nezanedbatelné míře v porovnání s mužem,“ říká Pavla Slavíčková. Tomu, aby mohla žena vystoupit ze stínu muže a naplno rozvinout své schopnosti, však dlouho bránila zákonná omezení. Samostatně podnikat žena nemohla bez svolení svého manžela ještě na konci 19. století, rozdíly ale byly mezi ženami vdanými, svobodnými a třeba vdovami. Právní aspekty přitom nebyly jedinou překážkou, která ženy omezovala v jejich samostatném podnikání.
Na výdělečnou činnost žen se pohlíželo optikou tehdejší doby. „Jakákoli výdělečná práce vykonávaná ženou mimo její vlastní domácnost byla chápána tak, že jde na úkor jejích povinností v rodině, které měly být z povahy věci prioritní,“ říká Pavla Slavíčková. Jak se tedy některým ženám přesto podařilo překonat bariéry a začít podnikat? „Kromě individuální píle každé nepřímo pomohla i řada dalších změn, ať už zmíníme vydání obchodního zákoníku, živnostenského řádu, nebo třeba sekularizaci státu, ale i myšlení tehdejších lidí. Svoji roli sehrály i demografické aspekty, kdy se jako důsledek válečných událostí projevil nedostatek potenciálních manželů na straně jedné a pracovních sil na straně druhé. V neposlední řadě pak samozřejmě přístup ke vzdělání,“ vyjmenovává důvody změn historička a ekonomka Pavla Slavíčková.
Úspěšné velkopodnikatelky
Ať už obchodnice se zeleninou, trafikantky, hostinské či provozovatelky hotelů nebo galanterií, obvykle to byly vdovy, které se dostaly k provozování živnosti. Od roku 1897, kdy začal platit nový živnostenský zákon, mohly podnikat i „nevdovy“. Při založení živnosti se ovšem stále uchylovaly k takovým činnostem, které společnost nepobuřovaly, tedy hlavně obchodu. Možnost podnikat ve velkém se tak dostávala především ženám ze střední třídy, jejichž manželé byli dost liberální a své manželky hrdě podporovali. Prosadit se ve světě, kde ženy byly stále považovány za něco „menšího“, nebylo jednoduché. Přesto se takové našly, vzaly osud do svých rukou a staly se v tom, co dělají, nepřehlédnutelné.
Jak říká historička Eva Burešová, ženy od začátku 20. století byly stále víc přítomné v různých podobách ve společnosti a více spolupracovaly s muži. Emancipaci žen je třeba podle jejích slov ale vnímat jako historickou realitu probíhající jako proces. Toto úsilí, často označované jako feminismus, nehrálo takovou roli. „Jeho pravou historickou podstatou byla snaha spolupracovat s muži nejen v rodině, ale i v profesním a společensko-politickém životě. Průkopnicím ženské emancipace nešlo o ohrožování pozic mužů, ale o přirozenou vzájemnou spolupráci a spoluúčast,“ říká autorka. Tyhle ženy zaslouží obdiv, protože se dokázaly díky své odvaze a pracovitosti prosadit i ve světě, kde úspěch dosud příslušel jen mužům.
Hana Podolská, švadlena, návrhářka a majitelka módního salonu
Její šaty tehdy znala snad každá žena. Oblékala je Adina Mandlová, Nataša Gollová, Hana Vítová, ale i manželka prezidenta Edvarda Beneše. A samozřejmě spousta dalších dam, které byly hrdé na to, že můžou nosit šaty z dílny Hany Podolské. Narodila se jako Johanna Vošahlíková v roce 1880 v rodině stavebního podnikatele Františka Vošahlíka. Když rodina o otce přišla, byla její maminka nucena začít pracovat. Prodávala mouku, obiloviny a kroupy. Aby mohla zabezpečit rodinu, brzy poslala dceru do učení na švadlenu. Už tehdy Hana snila o tom, že bude nejen váženou paní, ale taky že bude mít vlastní salon. V knize Nadi Dubcové „Hana Podolská ve víru dějin“ Podolská vzpomíná: „Věděla jsem, že mám cit pro proporce, řemeslo mi jde od ruky, mám dobré nápady. Šetřila jsem každou korunu, jak jen to bylo možné.“ Zároveň snila o bohatém muži, který by ji nejen zajistil, ale který by jí přispěl na vlastní salon a podporoval by ji.
V 25 letech začala šít doma a brzy měla stálou klientelu. Dávala si záležet, nesnášela nekvalitní práci a vždy chtěla, aby šaty byly perfektní. Už to nebyly jednoduché blůzky, ale i náročnější šaty s volánky a stužkami. Bavilo ji nejen šít, ale také navrhovat. Pak poznala Viktora Hugo Podolského, fotografa a akademického malíře. Vzali se v roce 1907 a Hana v něm našla skutečnou oporu a velkého podporovatele. O rok později si pořídili dílnu ve Vyšehradské ulici v Praze, kde i bydleli. Podnikání se Haně dařilo, zákaznic přibývalo. Svůj malý salon přestěhovali do větších prostor, v roce 1914 už měla salon v paláci Lucerna. Podolská už měla jméno, po francouzském vzoru začala zaměstnávat profesionální modelky, pořádala módní přehlídky, inzerovala a rozšiřovala nabídku salonu.
Po smrti manžela v roce 1926 v podnikání pokračovala se syny a byla stále úspěšnější. Její modely „hrály“ ve filmech, tím nejslavnějším byl Kristián. Hana uměla obchodovat a byla kreativní a jedinečná. Začala vydávat časopisy o nejnovějších trendech Eva a Móda a vkus, spojovala se s celebritami, kterým šila, a ony jí za to dělaly reklamu. Její modely byly na stránkách mnoha časopisů, spolupracovala s věhlasnými fotografy, jako byl například František Drtikol. Salon Podolské přežil i druhou světovou válku. Po roce 1948 ale emigrovala snacha Hilda a později i mladší syn Viktor. I když u ní šila i Marta Gottwaldová, salon nepřestál komunistický převrat a v roce 1948 byl znárodněn. Přejmenoval se na Oděvní služba Eva. Z majitelky a úspěšné podnikatelky se stala řadová prodavačka. V roce 1954 byla „odejita“ do důchodu a zemřela osamocená v roce 1972. Salon Eva definitivně skončil v roce 1991.
Arnoštka Roubíčková, dámská krejčová a majitelka módního salonu
Další významnou ženskou podnikatelkou byla Arnoštka Roubíčková, konkurentka Hany Podolské. Obě spolu ale velmi dobře vycházely, každá byla odbornice na něco jiného, takže se vzájemně neohrožovaly. Arnoštka se narodila v roce 1869 jako Ernestina Popperová v židovské rodině obchodníka Marcuse Poppera. Po otci zdědila obchodnické geny a také zájem o obchod, matka jí dala do vínku vkus, pečlivost a lásku k hezkému oblečení. V roce 1892 získala výuční list v oboru dámská krejčová. I ona toužila po vlastním salonu.
V roce 1895 se vdala za Julia Roubíčka, který obchodoval s obilím, a brzy porodila tři děti. Arnoštka však svůj sen nehodlala vzdát a její touha po úspěchu se vylučovala s tehdejším chápáním role ženy ve společnosti. Manželství se v roce 1909 rozpadlo. Rozvedená matka tří děti ale nerezignovala, nebála se a projevila obchodního ducha. Ještě před začátkem první světové války založila malý krejčovský salon na Novém Městě a brzy se z něj stalo vyhlášené módní místo. V roce 1916 se přestěhovala do paláce Koruna na Václavském náměstí. Arnoštka měla velký designerský talent, sledovala dění ve světě a ve 20. a 30. letech se její salon mohl měřit i s řadou francouzských.
Do podnikání se k matce připojily i její dvě dcery. Jak uvádí historička umění a kurátorka sbírky textilu a módy Uměleckoprůmyslového musea (UPM) v Praze Eva Uchalová v knize „Modelový dům Arnoštka Roubíčková: Praha 1909–1943“, největší slávu zažil salon v období stylu art deco, ale kvalitní úroveň si zachoval až do svého zániku za německé okupace. Ve vzpomínkách, které vydaly její děti v USA v roce 1996, se uvádí: „Ušití modelových šatů je psychologie. Musíte pochopit zákaznici a vyzdvihnout její přednosti, aby se dobře cítila,“ říkala Arnoštka. Prostřední dcera Adéla spoluzakládala prestižní časopis Elegantní Praha, do něhož psala reportáže z pařížských přehlídek. Modely Arnoštky Roubíčkové oblékaly manželky průmyslníků i politiků. Její modely se objevily ve snímku Extase s Hedy Lamarr v hlavní roli.
Bohužel příchod protektorátu ukončil její podnikání kvůli jejímu židovskému původu. Syn a starší dcera emigrovali, ona s mladší dcerou zůstala v Praze. Od roku 1938 však byla rodina perzekuována a v rámci arizace byla nucená svůj podíl ve firmě prodat nežidovskému vlastníkovi a došlo k přejmenování. Arnoštka byla v roce 1941 deportovaná do Terezína a odtud do Treblinky, kde zřejmě o rok později zemřela. Její pozapomenutý příběh vyšel před časem ve výpravné monografii pražského UPM, kterou sepsala právě historička Eva Uchalová.
Albína Maršnerová, ředitelka a spolumajitelka továrny na čokoládu
Albína založila spolu s manželem Františkem v 90. letech 19. století cukrářskou firmu. František byl původně obchodník, který dovážel orientální koření, kávu, kakao a cukr. Od kávy a kakaa už bylo blízko k založení cukrářského podniku. Ten nápad měla jako první Albína, to ona se chtěla stát cukrářkou. Její sen dostával postupně reálnou podobu. Albína byla žena velmi podnikavá a nebála se experimentů. Ve sklepě jejich bytu začala na primitivním ohništi vařit turecký med. A lidem chutnal. Přibyly další cukrovinky a v roce 1891 založili Továrnu na orientální cukrovinky F. Maršner. Využili k tomu peníze z věna Albíny. Ta měla v byznysu vždy silné slovo. Nikdy se neoznačovala za „paní továrníkovou“ ani „manželku majitele“, ale na veřejnosti vystupovala vždy jako spolumajitelka a ředitelka.
V roce 1896 začali stavět novou továrnu na Královských Vinohradech. O rok později začali zpracovávat kakaové boby na čokoládu a čokoládové cukrovinky. Ve stejném roce kreativní Albína vymyslela, že budou vyrábět čokoládové figurky a vánoční kolekce. To čokoládovnu ještě více proslavilo. Kromě toho se stali prvními propagátory čokolády jakožto zdraví prospěšné potraviny. V roce 1914 přišla na trh čokoláda s názvem Orion se symbolem rudé hvězdy podle návrhu grafika Zdeňka Rykra.
Hvězdu poté použila firma jako své logo a zároveň se přejmenovala na Orion. Čokoládovna přežila první světovou válku (to už firmu vedla po smrti manžela jen Albína) a název Orion se používal až do roku 1924, pak se změnil na Orion, továrna na čokoládu, a. s. Až do druhé světové války patřila továrna mezi nejznámější evropské výrobce čokolády a cukrovinek. Mezi nejoblíbenější produkty patřily dodnes známé Ledové kaštany, Kofila, Banánky v čokoládě nebo Kočičí jazýčky. V roce 1947 byla firma znárodněná a začleněná do národního podniku Pražské čokoládovny.
Amálie Fiedorová, oplatková královna Fidorka
Kdo by neznal tuhle dobrou oplatku v čokoládě? Málokdo tuší, že za jejím vznikem stojí žena, Amálie Fiedorová. V roce 1838 se provdala za soukeníka Kašpara Melchiora Baltazara Fiedora. Amálie byla dcerou Marianny Salingerové, která pocházela ze starého pekařského rodu. Brzy se i v Amálii probudily pekařské touhy, a protože se její muž neprosadil v soukenické konkurenci, rozhodla se pomoci rodině. V roce 1840 začala pro obyvatele Opavy péct nad otevřeným ohništěm kulaté oplatky slazené cukrem. Staly se brzy hitem a Amálie postupně rozšiřovala nabídku. K
ašpar jí pomáhal a v roce 1852 definitivně skončil se soukenictvím a i on začal vyrábět oplatky. Postupně se k nim přidala i dcera Marie. Po letech se do podnikání zapojil také syn Theodor s manželkou Marií. Z ručního pečení oplatek ovšem přešel na tovární výrobu a brzy patřila továrna k nejvýznamnějším firmám ve Slezsku i celém Rakousku-Uhersku. Po první světové válce v ní pracovalo na šedesát zaměstnanců a firma úspěšně prosperovala až do druhé světové války. Po válce byli ale potomci Amálie odsunuti do Německa a firma se stala součástí Československých čokoládoven Praha. V roce 1951 pak byla značka Fiedor vymazána z obchodního rejstříku a stala se součástí skupiny Opavia. Dodnes se však čokoládová oplatka jmenuje po její zakladatelce – Fidorka.