První láska mě přepadla, když mi bylo třináct a prohlížela jsem si album se starými fotkami. Ony vlastně nebyly až tak staré, jen černobílé. Našla jsem obrázek, na kterém jsem byla já, asi pětiletá, a se mnou o něco starší kluk. Za námi skály a les. Dodnes ten zásah Amorova šípu nechápu, protože fotka byla rozmazaná a on stál víceméně ke mně zády, ale přesto mě to zasáhlo. Nebylo těžké od rodičů zjistit, kdo na fotce je, ale nic moc jsem si nepamatovala. Tatínkové horolezci, děti pobíhající v lese pod skalami, o co méně reality, o to více fantazie. Jo, jo, vymýšlet si příběhy, to mi vždycky šlo.

Zjistila jsem, kde můj princ bydlí, ale pak už jsem si jen snila, pamatujete si ten blažený holčičí čas. Možná by to tak i zůstalo, ale podřekla jsem se před kamarádkou a najednou chyběly představám grády. Totiž když už nemusíte nic tajit, máte najednou chuť o tom mluvit, nejlépe pořád. Kamarádka ale nechápala zamilovanost do někoho, o kom ani nevím, jak teď vypadá. „Zjisti, jaký je,“ opakovala, jenže co když se mi nebude líbit? Nakonec jsme si šly sednout na klepadlo u nich před domem. Pamatovat si mě nebude, který kluk by si pamatoval pětileté dítě, takže jsme byly v klidu. Kluků, co jim bylo asi patnáct, vyšla během našeho čekání ven spousta, byl to totiž věžák. Zas jsem nic nevěděla.

Jenže osud nás chtěl dát dohromady, a když kamarádka nastoupila na gympl, poslal jí ho do třídy. Pamatovala si přece jméno a adresu. No teda! Vypadal moc hezky. Tmavé kadeřavé vlasy, hnědé oči, urostlý, západní džíny (ty jsem mu záviděla opravdu hodně moc), ležérní chůze. „Přece nemůžu přijít za cizím klukem a vysypat na něj historku o rozmazané fotce,“ tvrdila jsem najednou kamarádce zbaběle. A tak jsme vymýšlely „náhodná“ setkání. Bydlela jsem v domě, odkud byl přehled po celém okolí. Když jsem ho viděla na jednom rohu, dokázala jsem oběhnout blok a setkat se s ním na druhém rohu, aniž bych se při tom zadýchala. Jenže se nezdálo, že by mě vůbec viděl. Náfuka. Přesto mě pořád zajímal, kamarádka zjistila, že s bratrem leze po skalách, jezdí závodně na kole, má rád historické filmy (co se dá dělat) a hraje na kytaru (hurááá). Osud ale pořád chtěl, aby to dopadlo. V zimě jsem do něj na zamrzlém kluzišti vrazila poctivou náhodou. Bruslili jsme spolu až do večera. Zaujala jsem ho, bodejť ne, když jsem ho měla celého prostudovaného.

A potom začala čistá krása. Čekal na mě před školou. Nosil mi tašku. Kupoval mi zmrzlinu. Chodil se mnou do kina na filmy, které jsem vybrala já, a vůbec mu nevadilo, že nejsou historické. Jezdil se mnou na kole tak, abych mu stačila. Skládal pro mě písničky a hrál mi je na kytaru. Trhal mi kytky. Doprovázel mě skoro všude. Psal mi dopisy. Krásně líbal. Byla jsem zamilovaná.

Jenže najednou toho začalo být moc. Moc blízkosti, moc galantnosti, žádný prostor pro snění, žádný čas na ostatní život. Ani na kamarádku, se kterou jsme předtím byly nerozlučné, jsem neměla čas. Byl všude se mnou. Vše, co jsem řekla nebo udělala, bylo úžasné. Mohla jsem si vymyslet sebevětší pitomost (a s přibývajícím časem jsem si na pitomostech zakládala) a on se mnou souhlasil. Má přání dokázal plnit ještě dřív, než jsem je řekla nahlas, ještě dřív, než jsem na ně stihla pomyslet. Byl vlastně jako pijavice. Moc krásná pijavice, ale tím se výsledek moc neměnil. Vůbec jsem nevěděla, co s těmi pocity mám dělat.

Napřed jsem se snažila o změnu. Přála jsem si, aby se mnou byl jen občas a nedusil mě neustálou přítomností. Aby se se mnou někdy pohádal, ujel mi na kole, řekl mi do očí, že na kytaru hrát neumím, prostě aby se začal chovat jako normální kluk.

Začala jsem opět snít, ale v opačném duchu. Jaké by to bylo, kdyby se naštval a já se musela snažit si ho udobřit. Kdyby odjel na celý víkend a neřekl mi, že bude pryč, natož kam jede. Kdyby se mi vyhýbal a ani mi nenapsal. Kdyby šel beze mě do kina. Plány zůstaly jen v mé hlavě, protože on se nezměnil, i když jsem začala být hnusná. Čím jsem byla protivnější, tím on byl hodnější. Čím víc jsem se před ním uzavírala, tím víc na mě tlačil. Jak vycouvat, a přitom mu neublížit, na to jsem nepřišla. I když mě okupoval a nenechával dýchat, měla jsem ho ráda. Do představy o něm jsem byla zamilovaná skoro třikrát delší čas, než jaký jsme spolu doopravdy strávili.

A pak skončily prázdniny a já odjela na internát. Najednou jsem si připadala svobodná. Celých pět dní bez něho. Možná se mi trošilinku stýskalo, ale ten prostor, volnost, procházky po městě jen s holkama, prostě jsem si to užívala.

V pátek čekal na nádraží. Víkend se v porovnání s uplynulými dny táhl nepředstavitelně. Tisíckrát jsem mu chtěla říct, že je konec, ale nedokázala jsem to. Líp se mi s ním rozcházelo, když u toho nebyl. Je těžké poslat do háje někoho, kdo vám právě snesl modré z nebe. Srabík jsem byla. „Příště už určitě seberu odvahu,“ říkala jsem si, když jsem mu mávala na rozloučenou z vlaku. Jednou jsem se rozhodla vystoupit na druhou stranu, do kolejiště a zdrhnout domů tajně. Naši se divili, proč se chci nechat zapírat, když volal, ale nešťourali do toho. Zpátky jsem se plížila taky tajně a podařilo se mi odjet bez toho, abychom se viděli.

Když uplynuly dva týdny, začalo se mi stýskat. Ve skrytu duše jsem doufala, že mi v pátek přijde naproti. Chtěla jsem ho vidět, došlo mi, že se na něj vlastně těším. Doufala jsem, že tam bude znovu stát. A všechno bude zase fajn.

Nebylo. Už nikdy. Na nádraží nebyl. Celý víkend se ani neozval a ani ten následující. Bylo to divné, nakonec jsem to nevydržela, dodala jsem si odvahu a vyrazila se udobřit. Jenže doma nebyl ani on, ani jeho rodina.

Od sousedů jsem se dozvěděla, že „zdrhli do Německa“. Už jsem byla dost stará, abych věděla, co to znamená a že se už neuvidíme. Naši mi vysvětlili, že mu určitě rodiče nic neřekli, a prostě se z cesty do zahraničí nevrátili.

Už nikdy jsme se neviděli. Po letech se ke mně doneslo, že se jeden z těch dvou bratrů zabil při výstupu v Alpách. Nevědělo se, který. Přála jsem si, aby to byl ten druhý, o kterém jsem nesnila a neměla ho na fotce na dně skříně. Aby ten můj princ žil šťastně, i když někde jinde a s někým jiným.

ZDROJ: časopis Vlasta