Už jako děti jsme chválu milovali. Když tu a tam následovala ještě drobná odměna, čokoláda nebo výlet do zoo, byl svět hned růžovější. Dobře a správně mířená pochvala nás poháněla k ještě lepším výkonům. Touhu po nějaké formě uznání v sobě máme od dětství zakódovanou natrvalo. Tuhle věc máme všichni společnou, bez rozdílu věku, povahy i charakteru. Potřebujeme pozitivní zpětnou vazbu jako potvrzení toho, že naše konání má smysl a že svou práci vykonáváme dobře.

Zdroj: Youtube

„Pochvala by měla být především upřímná. Rozlišujeme její dvě formy: chválu určenou člověku a chválu určenou procesu. Procesní chvála se týká chválení způsobu nebo techniky jednotlivce, například ,Perfektně vedená porada!‘. Osobní pochvala určená jednotlivci se zaměřuje více na jeho schopnosti a pozitivní stránky,“ říká psycholožka Juliana Zmrhalová a dodává: „Procesní chvála je v zaměstnání efektivnější než osobní pochvala, proto je důležité se ve chválení soustředit spíše na ni.“

Než přijde čas na samotné chválení, je potřeba dát o svých výsledcích vědět. Není nutné samolibě vykřikovat do světa, jak skvělí a nenahraditelní jste, ale umět své výsledky „prodat“, ukázat, že jste ve svém oboru dobří, na tom není nic špatného. Právě naopak.

Ve chvíli, kdy se do boje sami za sebe pustíte, je dobré myslet na ono rčení, že samochvála tak trochu zavání. Ovšem přátelská debata s kolegy nebo s nadřízeným o tom, že se vám to, či ono podařilo, že jste si se svěřeným úkolem poradili, i když to nebylo zrovna snadné, informace o projektech, na kterých pracujete, to všechno jsou postupné a pomalé krůčky k tomu, abyste v práci začali být vidět.

Zase ty peníze

I když je pochvala krásná a důležitá věc, u pokladny v obchodě nám bude málo platná. Jinými slovy, jen ze spokojenosti šéfů se žít nedá, a tak jde ruku v ruce s uznáním také patřičné finanční ohodnocení.

Martina nastoupila do svého prvního zaměstnání plná elánu. Na kolegy se usmívala, šéfové neodmlouvala a dělala víc, než musela. A i když se svou mzdou horko těžko vyšla, mlčela a doufala. Jenže marně. Dál zůstávala v očích ostatních nezkušeným benjamínkem, i když byly její výkony srovnatelné s výkony spolupracovníků. A stejně neviditelná zůstávala i pro svou nadřízenou. Po doslova přetrpěném roce sebrala na vánočním večírku odvahu a posilněna alkoholem vyrazila za svou šéfovou. Bez jakýchkoliv servítek si řekla o větší respekt, lepší pozici ve firmě a o zvýšení platu. Druhý den ráno nastoupila na kobereček a dostala okamžitou výpověď.

Je svým způsobem umění požádat o vyšší plat a byť nejde o žádná složitá diplomatická jednání, jistý takt je rozhodně potřeba. Vrhnout se na nadřízeného na firemním večírku nebo někde v soukromí je bráno jako narušení osobního prostoru. Podobná žádost by měla mít punc profesionality (viz box dole) a měla by být důkazem, že si lepší finanční ohodnocení a třeba i respekt nebo pracovní podmínky skutečně zasloužíte.

Copak v práci, ale doma…

Uznání od nadřízeného nebo kolegy je hřejivé, funguje jako potvrzení, že odvádíme kvalitní práci. Totéž ovšem potřebujeme i v soukromí. Automatické přijímání všeho, co pro rodinu děláme, a to bez špetky úcty, není nic povzbudivého. Proto není od věci členům domácnosti občas připomenout, že starost o bydlo, připravená večeře, vyžehlené košile a naklizený byt nejsou samozřejmost.

Karolíně by někdo mohl sotva co vytknout. Chodila do práce, neúnavně se starala o domácnost, manžela, dvě děti, papouška i psa. Vařila teplé večeře, chystala snídaně i svačiny, z podlahy by se dalo jíst, pro každého člena domácnosti měla úsměv a čas. Postupně jí ale začalo docházet, že je pro své nejbližší něco jako špatně placená služka. Když se o tom přede všemi zmínila, dostalo se jí odpovědi, že s tím, co pro svou rodinu dělá, se přece počítá, když je ta MÁMA. S čím ale nikdo nepočítal, bylo její „bouchnutí do stolu“ a odjezd na týdenní dovolenou s kamarádkou. Děti, manžela i zvěřinec nechala napospas osudu. Po návratu se nestihla divit – stačil jediný týden, aby si všichni uvědomili, že její druhá směna v domácnosti dá docela zabrat a že poděkování dokáže divy. „Je důležité mít to v rodině nastavené tak, aby se tyhle věci nebraly jako samozřejmost a automaticky. Jde o vzájemnou všímavost,“ konstatuje psycholožka Juliana Zmrhalová a pokračuje: „Pokud to takhle nefunguje a uznání a všímavost chybí, může v tom být nápomocná jednoduchá technika zrcadlení, kdy tomu druhému zkrátka ukážeme své emoce. Například: „Dal jsem si s tím takovou námahu a ty ses ani nepodíval, to mě moc mrzí, jak si k tomu lhostejný.“ Ona dovolená měla ještě jeden důsledek. Od jejího návratu se o domácí práce začala rodina dělit. Karolína je nejen tou, které se děkuje, ale také tou, která děkuje. „Naštěstí mi včas došlo, že moje původně vystavěná role ideální mámy byla trochu mimo. Atmosféra doma je klidnější. Hlavně já jsem šťastnější,“ líčí Karolína.

Kdy, jak často a jak moc chválit děti?

Pokud se soustředíme jen na vztah rodič – dítě, můžeme velmi zjednodušeně říct, že existují tři základní přístupy v oceňování dětí.

Na jedné straně jsou rodiče, kteří chválí své děti pořád a za všechno – i za dobře vykonanou potřebu (což je chvályhodné opravdu jen po určitou dobu), čímž dělají ze svých potomků tak trochu hlupáky. Neustálým vyzdvihováním toho, jak děti krásně zvládají naprosto přirozené věci, vychováváte jedince, kteří začnou o svých skutečných schopnostech pochybovat a budou přemýšlet o tom, zda zvládnou víc než naprosto běžné věci. Hrozí i riziko, že se děti přestanou snažit a postupem času získají na pochvalách a odměnách závislost a jejich životním mottem se stane: něco za něco.

Na straně druhé jsou zastánci hesla „Kritikou k lepšímu výkonu“ a vět typu „Není za co chválit, dělá to přece pro sebe“, pronášené při každé příležitosti. Ty mohou být z pohledu dospělého i částečně pravdivé, ovšem pro děti jsou jen těžko pochopitelné. Naprostá absence pozitivního hodnocení a uznání, podpořená navíc soustavným kritizováním vede k jedinému – z dítěte dost pravděpodobně vyroste osobnost s minimálním sebevědomím.

Jako vždy platí zlatá střední cesta, která kombinuje správnou dávku rodičovského uznání a podpory s reálnou zpětnou vazbou i na věci, které se nepovedou. Ta vede k tomu, že z dítěte vyroste zdravě sebejistý dospělý. „U dítěte je důležité být ve chválení konkrétní, popisovat, dávat příklady i ze svého života, nezapomenout poděkovat a povzbudit,“ říká Juliana Zmrhalová.

Jak si říct o peníze

  • Domluvte si oficiální schůzku, a to v době, kdy je v dobré kondici firma i váš nadřízený.
  • Připravte si předem pádné argumenty. Je nutné vyzdvihnout nejen snahu a výkon, ale především poukázat na konkrétní výsledky, které to přineslo.
  • Je dobré vědět, jak si vaše pracovní pozice stojí na trhu práce a jak je obvykle hodnocená. Mějte reálné požadavky. A to nejdůležitější, co byste měli mít na paměti, je, že vyhrožování do debaty o výši platu vůbec nepatří.
  • Neuvážené řeči o výpovědi v případě, že požadavkům nebude vyhověno, se lehce vymstí a téměř vždy se rychle otočí proti vám.

Umíte chválu a uznání přijmout?

Umíte chválu a uznání přijmout?

Juliana zmrhalová, psycholožka online poradny mojra.cz, www.mojra.cz

Správně a dobře načasovaná pochvala udělá dobře každému. Tedy téměř. Najdou se i tací, kterým uznání, poklona, kompliment nebo ocenění jakéhokoliv druhu nedělají dobře, a fakt, že jsou v danou chvíli něčím výjimeční, jim působí spíš potíž než radost. Jde většinou o lidi, kterým se patřičného uznání nedostávalo už v dětství a nízké sebevědomí s tím spojené si s sebou nesou po celý život. Dobrá zpráva je, že přijmout kompliment nebo pochvalu se dá naučit.

ZDROJ: časopis Vlasta, https://mojra.cz/psychologicka-poradna/psycholog-juliana_zmrhalova