Na svoji první panickou ataku si čtyřiačtyřicetiletá Lucie Maliníková pamatuje velmi dobře. Zastihla ji, když byla v autě, zrovna projížděla pražským Strahovským tunelem. „Měla jsem vysoký tep, pocit, že mám infarkt, hrozně mi bilo srdce. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Bála jsem se, že umírám,“ popisuje Lucie dvacet let starou zkušenost. Z tunelu zvládla tehdy vyjet, zaparkovala a pak zvažovala, zda si má zavolat sanitku, což nakonec neudělala. Ataka odezněla. Že to byla panická ataka, ale ještě mnoho dalších let netušila. „Myslela jsem si, že to byla srdeční arytmie, a začala jsem chodit po doktorech,“ pokračuje ve vyprávění. Doktoři zjišťovali, zda nemá něco se srdcem, vždy se ale po vyšetření dozvěděla to samé: že je zcela v pořádku. O něčem jako panická ataka tehdy neslyšela, ostatně nemluvil o tom ani žádný z lékařů, které tehdy navštívila.

Čtěte také

Někdy je lepší si přiznat, že už ho nemůžete ani vidět

Čtěte také

Proč je nekonfliktní rozvod mnohem nebezpečnější než ten dramatický?

Dýchat a čekat

Stav, který zažila v tunelu, se objevoval i následující roky, naštěstí to nebylo často. Přesto se Lucie například bála být sama doma. Tehdy také měla dvě malé děti, což její strach ještě umocňovalo. Jednou se jí stalo, že se ataka objevila, když byla pracovně na karlovarském filmovém festivalu. Bylo to v noci v hotelovém pokoji. „Seběhla jsem na recepci a tam mi přivolali hotelového zdravotníka. Změřil mi tlak a hned chtěl volat záchranku,“ vypráví Lucie, která pracuje v hudebním a festivalovém průmyslu. Už tehdy věděla, že záchranka není třeba, že pomáhá zhluboka a pravidelně dýchat a čekat, až to přejde. Co taky vždycky pomohlo, byl lék na uklidnění. „Vypozorovala jsem, že se ataky objevují zejména v noci, a to často, když mi opadl ten největší stres v práci či jinde, a já věděla, že můžu začít odpočívat. Mívala jsem tehdy často noční můry, a když jsem se v noci kvůli nim vzbudila, rovnou jsem byla v panické atace,“ popisuje Lucie svoje zážitky.

Asi po deseti letech napadlo jednu její kamarádku, že by mohlo jít o panickou ataku. Lucie si následně víc zjistila a rozhodla se začít chodit na psychoterapii. „Nechtěla jsem brát léky, určitě ne dlouhodobě, ale ani jednorázově. Léky vám sice pomohou se uklidnit, ale touto cestou jsem jít nechtěla. Chtěla jsem ataky řešit jinak,“ vysvětluje.

Čtěte také

Zkuste se na svět dívat veselejí

Čtěte také

Přestaňte nespokojeně brblat. Naučte se chválit a neshazovat se, radí psycholog

Už pár let Lucie žádnou ataku neměla. Zpětně vidí, že žila život plný stresu, což je obvyklý spouštěč těchto stavů. Terapie, na níž řešila nejen svůj současný život, ale i věci z minulosti, podle ní zabrala. „Asi před půl rokem jsem cítila, že je ataka zase blízko, a taky jsem věděla, proč se zase objevila, na co to bylo navázané. Poslední rok v pandemii byl náročný pro všechny, takže se ani nebylo čemu divit. Myslím, že je to v člověku schované a že si musí dávat pozor, aby se to neobjevilo zase,“ konstatuje Lucie.

Poslední kapka

„Ataka je poslední kapka,“ říká psychoterapeutka Klára Dudková. Podle její zkušenosti s klienty je scénář obvykle následující: zdravý člověk se sám o sebe nestará, nevnímá, jak se cítí, jak se mu daří. Nevšímá si náznaků, které mu říkají, že není vše v pořádku. Jeho hlava stále nabízí řešení a důvody, proč fungovat. A tak přijde něco, co už nelze ignorovat. Tělo řekne: Ty mne neslyšíš? Tak já ti to povím ještě jinak.

Za Klárou Dudkovou pak lidé přicházejí s tím, že se bojí. Nechtějí brát medikamenty, tedy řešit panické ataky léky, ať už nárazově při atace, anebo dlouhodobě. Místo toho chtějí svému stavu porozumět, a hlavně docílit toho, aby se neopakoval. A to právě na rozdíl od psychiatrie, kde se léčí léky, nabízí terapie – tady se otevírá možnost porozumět tomu, jak žijeme, jak věci řešíme, jak je vnímáme, jak na ně reagujeme a co nám nevyhovuje. A následně nám terapie může nabídnout věci změnit: žít lépe sám se sebou.

Čtěte také

Nenechte sebou manipulovat

Čtěte také

Jedovaté vztahy: Pozor na lidi, kteří vás kritizují, zesměšňují a podceňují

Průběh každé panické ataky má podobné znaky. Ataka přichází nečekaně. Lidé najednou slyší tlouct svoje srdce. Mají pocit, že jsou v tunelu. Někdy je jim špatně od žaludku, ale nezvracejí. Špatně se jim dýchá. Mají strach, že se zadusí, že už se nenadechnou. Tento stav je paralyzuje. Jsou zaskočení z toho, co se jim děje, a ztrácejí nad sebou kontrolu. Cítí se „mimo“. Bojí se, že nejsou normální. Nevědí, zda si mají zavolat záchranku.

Takový stav trvá různě dlouho. U někoho pět minut, u jiného půl hodiny. Vždycky ale odezní a ataka odejde. Nejhorší je první ataka, protože nechápete, co se děje, a pak vás následně paralyzuje strach z toho, zda a kdy to přijde znovu. Z tohoto strachu pak může vzniknout až úzkostná porucha, kdy se lidé tak bojí, že přijde ataka znovu, že například přestanou dělat určité činnosti, například jezdit kamkoli bez doprovodu (nebo „preventivně“ zůstávají doma). Bojí se, že by na ně ataka přišla a oni by s ní byli sami.

Obvyklým spouštěčem panické ataky je stres. To potvrzuje i Klára Dudková. Společně se svými klienty hledá, proč dospěli až do bodu, kdy se tělo takovým způsobem muselo ozvat. „Mluvíme o tom, v čem a jakým způsobem žijí, zda mají hodně práce, o koho pečují, jak odpočívají, kolik času mají čistě pro sebe a jak ho využívají. Někdy také nejsou zvyklí mluvit o tom, že je něco tíží a jak se cítí,“ popisuje psychoterapeutka. Je to, jako kdyby měli na zádech obrovský balvan a už se pod jeho tíhou skoro plazili. A jak toho mají hodně, ani nevnímají, jakou tíhu musejí zvládat. Prostě už je toho na ně moc.

Čtěte také

Jaký je váš sen? Zahrádka nebo spíše cestování?

Čtěte také

Opravdu šťastné páry mají společné sny. Otestujte se a zjistěte, kam směřuje

Umět s tím pracovat

V tuto chvíli je dobré ve stručnosti napsat, co se v našem těle při panické atace odehrává. Je to vlastně přehnaná reakce organismu na nebezpečí. A při ohrožení tělo reaguje jedním ze tří následujících způsobů: ztuhneme (zamrzneme), utečeme, anebo bojujeme. Při atace nastává situace, kdy tělo ztuhne. Úplně jsme tím stavem pohlceni (doslova zahlceni) a neovládáme ho. Emoční zahlcení ovládá nás. Část mozku zvaná amygdala se aktivuje a „chce nás zachránit“. Následně se vyplaví adrenalin, naše tělo je tedy „nabušené“ jít do akce, ale zároveň je zmražené. Začne proto prudce stoupat tlak, srdce buší. Člověk je v bojovém módu připraven čelit nebezpečí.

Žádné reálné nebezpečí ale nehrozí, což si mozek, respektive nervová soustava po chvíli uvědomí. A v tomto momentě se začne aktivovat její část, takzvaný bloudivý nerv (nervus vagus), který je zodpovědný mimo jiné za zklidňování, za schopnost odpočinku. Člověk se tedy pomalu začne uklidňovat, srdce přestane tak bušit, tlak jde dolů. Už se můžete nadechnout. „Bloudivý nerv má velmi důležitou funkci. Spojuje mozek se všemi orgány v břiše a dalšími částmi těla, a když se naučíte s tímto nervem aktivně pracovat, dokáže vám významně pomoct,“ vysvětluje Klára Dudková.

Čtěte také

Mezigenerační vztahy? To je často velké drama

Čtěte také

Proč někteří rodiče závidí dětem a nepřejí jim úspěch? Freud na to má vysvětlení

Tím se dostáváme k účinným technikám, jak s bloudivým nervem pracovat a stimulovat ho, když to zrovna je potřeba. Stimulovat tento nerv, a tedy začít mít kontrolu sám nad sebou, můžete tím, že se začnete cíleně uzemňovat. „Můžete začít vědomě dýchat či meditovat. Stejně tak fungují i doteky, objímání či automasáže. Někomu může pomoct, když si opláchne obličej studenou vodou nebo zívne,“ říká Klára Dudková, která se specializuje na bodypsychoterapii, což je přístup, který pracuje s tělem.

Důležité je podle ní vnímat sám sebe a pokusit se nezpanikařit, pokud máte pocit, že se ataka blíží. Místo toho je třeba pokusit se koncentrovat sami na sebe, na svůj dech. Pomáhá, když se na něco zaměříte, třeba na hrnek na stole, a začnete si pro sebe popisovat, jak vypadá. Stejně tak se můžete dotýkat své dlaně nebo chodidla, ne bolestně, ale dobrým silnějším stiskem. Pomoct také může, pokud si začnete podupávat – aby myšlenky, které se začínají točit v hlavě, přešly do toho, že se soustředíte a vnímáte svoje tělo. Můžete si také sednout a uvědomit si, že cítíte svoje tělo na židli, že máte opřená záda o opěradlo. Nebo je možné si lehnout na zem a udělat to samé – zaměřit se na svoje tělo a na to, čeho se dotýká. To vše pomáhá k tomu, abyste se uzemnili a uvědomili si svoji přítomnost „teď a tady“. Tím přebíráte kontrolu nad situací.

Čtěte také

Někdy je složitější říci o nemoci svým blízkým, než se s ní sama vyrovnat

Čtěte také

Jsem vážně nemocná! Jak to přijmout a oznámit vše rodině?

U dechu je důležité si představovat, jak se nadechujete, jak vzduch jde do nosu, jak pak vydechujete a výdech je delší než nádech. Někomu pomáhá, když se s někým blízkým domluví, že mu v takové situaci zavolá a požádá ho o pomoc. A dotyčný ví, že má začít mluvit tak, aby strach z ataky utlumil.

Tímto způsobem se lidé mohou naučit s atakou pracovat. Ti, kteří chodí na terapii, v ní pak mnohdy ještě nějakou dobu zůstávají a zkoumají, co se dělo předtím, než nastala ta „poslední kapka“. Postupně tak mohou rozkrývat, jak žijí. Mohou poznávat svůj příběh a to, jak k životu a sobě samým přistupují. V tuto chvíli se dají věci přenastavit k větší spokojenosti. „A to už jsme v ‚klasické‘ terapii,“ dodává Klára Dudková.

Nezapomínat na sebe

Zrovna pandemické období je na uvědomění si, že možná nežijeme své životy nejlépe, dobou příhodnou. Mnohé z nás donutila zpomalit a bilancovat. „Často žijeme v budoucnosti, řešíme, co bude, co musíme udělat a tak dále. Ataka nás přivádí zpátky do přítomnosti,“ vysvětluje Klára Dudková. Podle ní bychom se měli naučit častěji si klást otázku typu: Co mi přináší radost? A také bychom k sobě samým měli být pozornější. Prevence vypadá i tak, že si třeba dokážete jednou denně sednout s šálkem kávy nebo čaje, dívat se z okna, nic nedělat, prostě si jen vychutnat daný okamžik.

Důležitá je laskavost k sobě, vděčnost a sebepéče. Lidé se často rádi a hodně starají o ostatní, zapomínají ale starat se o sebe. Péče o sebe ale není podle Kláry Dudkové žádné sobectví. „Je to stejné jako v letadle, kde vám říkají, než vzlétnete, že kdyby došlo k potížím, máte nejdřív nasadit kyslíkovou masku sobě a pak až dítěti. V našich životech na zemi to platí stejně – abych mohl pomoct, já.“

Čtěte také

Masturbace se ve vyšším věku přesouvá částečně na pole mentální. Známe svoje preference, situace, které nás vzrušují, filmy a knihy, které nás naladí.

Čtěte také

Soukromé radosti: Jak vám masturbace vylepší partnerský sex

Symptomy panické ataky

  1. Bušící srdce
  2. Třes rukou
  3. Bolest na hrudi
  4. Pocení
  5. Strach o život
  6. Žaludeční potíže
  7. Motání hlavy
  8. Problémy s dechem

Co vám pomůže

  1. Zhluboka a pomalu dýchejte
  2. Soustřeďte se na nějaký objekt
  3. Jděte se projít
  4. Zlehka si zacvičte
  5. Použijte relaxační techniky

Čtěte také

Co z nich vyrostlo, říkáte si a doufáte, že se s nimi bude dát zase bavit

Čtěte také

Puberta: Proč vznikají holčičí koalice a proč se teenagerům zapne mozek v deset