Čtěte také

V úterý si dopřejte koupel

Čtěte také

Lunární kalendář: V úterý si dopřejte koupel, v pátek dejte pozor na chůzi

Proč jste se rozhodla spoluzaložit iniciativu Pod svícnem?

Prvotní nápad vznikl asi před třemi lety, kdy došlo k utýrání tříletého Marečka z Loun. Ten případ byl otřesný, tehdy jsem byla těhotná, tak mě to možná zasáhlo o to víc. Pochopila jsem, že ačkoli se mě to osobně netýká, že chci a musím v této oblasti začít něco dělat.

A co jste udělala?

Mluvila jsem o tom s kamarádkou Bárou Urbanovou, tehdy asistentkou Víta Rakušana. Tu napadlo věnovat se celkově problematice domácího násilí, protože je tam řada věcí, které jsou společné, ale zároveň si v naší legislativě odporují. A ve chvíli, kdy byla zvolena poslankyní (loni na podzim za STAN, pozn. red.), se ozvala a řekla – jdeme do toho. Během půl roku jsme vymyslely strategii a daly dohromady legislativní tým, který Bára vede – vedle své činnosti v poslanecké sněmovně a ve výborech. Tam já nemám dosah a v tom je, myslím, oproti jiným neziskovkám naše síla.

Čtěte také

Iveta Bartošová

Čtěte také

Sestra Ivety Bartošové jí zazpívala do nebe. A jak se žije synu Arturovi?

Čemu se v organizaci věnujete vy?

Marketingu, komunikaci, sociálním sítím a PR. To je přímo moje profese, vlastním PR agenturu, kterou pro naši iniciativu hodně – a samozřejmě zadarmo – využívám. Nechci, aby to znělo pateticky, ale pro mě je to hodně důležité. Pocházím z opravdu chudých poměrů a jsem neskutečně vděčná za příležitosti, které jsem v životě dostala a že jsem je mohla využít. Stále mi scházelo něco, kde bych mohla uplatnit své know-how a zároveň pomoci a trochu se odvděčit za život, který mám. Tato problematika se mě mimořádně dotkla, cítím, že v ní jako česká společnost máme obrovský deficit.

Můžete ten deficit trochu přiblížit?

Určitě. Vidíme tam dvě stránky. Tou první je vzdělanost společnosti v této oblasti. U nás asi všichni chápou pojem týrání dětí, ale ve chvíli, kdy se o tom začneme systematicky bavit, tak se náhle ozvou lidé, kteří spustí: „Takže teď budeme penalizovat plácnutí přes ruku?“ Zkrátka dochází k bagatelizaci jakéhokoli násilí. Mnozí se bojí do toho jít právě ze strachu z opačného tábora křiklounů, kteří například v diskusi o sexualizovaném násilí začnou hned vytahovat slova jako: „Aha, tak to teď budeme muset mít v telefonech aplikace na souhlas se sexem a podobně.“

Čtěte také

Radka Třeštíková ráda mění barvy vlasů

Čtěte také

Radka Třeštíková o vztazích: Jsem samostatná a nezávislá. Nevadí mi nikoho nemít

A ta druhá stránka?

Ta je legislativní. Chybí nám jednotná definice domácího násilí – jeden zákon, protože domácí násilí – když to laicky řeknu – je rozprostřeno mezi několik zákonů. Pak jsou zde jednotlivosti, které se týkají třeba úpravy a ochrany práv oběti. Chceme, aby oběti domácího násilí dostaly například volno od zaměstnavatele, aby se mohly dát trochu dohromady a mohly navštívit příslušné úřady. Chceme ještě více rozšířit právní pomoc, která už nyní sice funguje, ale chcete-li mít dobré zastoupení, stále to není ideální.

Hlavní snahou organizace je tedy prosazení legislativních změn?

Ano, to je alfa a omega toho, co chceme docílit. Nejprve se ale soustředíme na edukativní roli, abychom ukázali šíři problému, a vedle toho se snažíme prosadit legislativní změny. Víte, často se setkáváme s tím, že jsou oběti pranýřované, že neodešly nebo že to nenahlásily dřív, ale když se potom podíváte blíž, mnohdy vidíte, že se to snažily řešit například s rodinou a často slýchaly: „Ale prosím tě, všude je něco, buď ráda, že tě nepodvádí.“

Čtěte také

Daniel Dangl

Čtěte také

Režisér Daniel Dangl: Jsem strašně špatný herec. Sám sebe bych nikam neobsadil

Jde především o týrané ženy?

Tady se právě snažíme upozornit, že ne. Často se bagatelizuje násilí na mužích. I ti mohou být obětí především psychického domácího násilí. Nicméně i sexualizovaného, setkáváme se s případy doma týraných chlapců, kteří se nám ale svěřují až v dospělém věku. Dále se to týká i seniorů, o kterých se donedávna téměř nemluvilo. Týrání nemusí být jen fyzické, ale i ekonomické či sociální izolace. Další věcí je nutnost práce s agresory, protože jejich chování často vychází z vlastního traumatu, třeba z dětství či toxického vztahu jejich rodičů. Agresor může být svým způsobem nešťastný, čímž ho ale nechceme zbavovat viny a říkat, že za to nemůže. Může! Všichni jsme zodpovědní za činy, které děláme. Pokud ale chceme, aby se vrátil do společnosti a aby neopakoval své chování v dalších možných vztazích, je třeba s ním pracovat.

Pracujete v PR, setkávání s lidmi a čtení příběhů je váš denní chleba, jaké to ale je setkávat se denně s mnohdy opravdu tíživými životními příběhy?

Často brečím. Manžel si dělá legraci, že bych to už neměla číst, ale pak mi večer pomáhá s grafikou, kterou však jinak pro iniciativu vytvořila třetí spoluzakladatelka, neuvěřitelně šikovná art direktorka, Soňa Daňková. Co se týče náporu na psychiku, je to opravdu silné. My si ale říkáme: „No jo, nám se to nechce číst, ale jsou lidé, kteří to musejí prožívat.“ My hrdinům našich příběhů neradi říkáme oběti, protože oni se z toho už většinou dokázali dostat a jsou to hrdinové. Oběti jsou ti, kteří v tom ještě jsou. A velmi silné a dojemné je, když si mezi těmi desítkami zpráv někdy přečtu: „Jste první člověk, kterému jsem to kdy řekl, protože mi nikdo dosud nevěřil.“ To vás posílí k další práci.

Čtěte také

Muž v sukni

Čtěte také

Návrat mužů k sukním. Nebylo by to zas až tak neobvyklé

Organizace vznikla na konci června, setkáváte se i s kritikou?

Prakticky denně. Kdybyste tušila, kolikrát mě nazvali vousatou feministkou... já sice feministka jsem, ale vousatá ne. Ale vážně, beru to tak, že si vážím konstruktivní kritiky. Když někdo řekne: „To je problém, ale co myslíte, neměli byste se zaměřit na vzdělávání soudců?“, tak tam se zamyslíme, to je něco, co vás může posunout. Jsou však lidé, kteří si vždy najdou nějakou skupinu, jíž se podle nich nepomáhá. Když se pomáhalo Ukrajincům, tak volali, proč se nepomáhá matkám samoživitelkám, když jim pomáháme, zase se zlobí, že nepomáháme jinde. Musíte to brát s nadhledem.

Roste u nás počet případů domácího násilí? Třeba v souvislosti s covidem a izolací?

Radíme se s mnoha odborníky, například z organizace ProFem, a ti nám dali za pravdu, že čísla rostou. Nechali jsme si také udělat průzkum od společnosti Ipsos a i tam se to projevilo. I když je otázka, jak lidé vnímali pojem domácího násilí dříve. Že není normální, když vás někdo psychicky zdeptá tak, že jste úplná troska.

Čtěte také

Hadí jed

Čtěte také

Pro krásu vše: Kleopatra drtila brouky, my teď kupujeme hadí jed nebo šnečí sliz

Proč oběti násilí zůstávají s agresorem často tak dlouho?

Z řady důvodů. Předně ty ženy nebo muži po určité době ztratí sebeúctu. Tak dlouho poslouchají, že jsou k ničemu a jaké mají štěstí, že s nimi partner je, že si to sami začnou myslet. Dalším důvodem jsou toxické vztahy z dětství, může to být týrání dětí, když byly malé, nebo týrání rodiče. Další mají strach, že jim partner řekne, že je připraví o děti, protože „všichni vědí, jaký jsi blázen“. Dále ekonomický faktor strachu, nikoli o sebe, ale znovu o děti, kam s nimi půjde, jak jim vytvoří zázemí.

Hrdiny příběhů ve vaší organizaci jsou nejčastěji ženy?

Zatím ano, ale myslím, že to je dané i tím, že muži o tom stále nechtějí příliš mluvit. Píší nám také ti, kteří domácí násilí prožili jako děti. Snažíme se působit na sociálních sítích, na ty nejmladší například na TikToku. Ono je hezké, když si v kanceláři řekneme, co by se mělo dělat, ale ta zpráva se musí dostat k cílové skupině, jinak je to na nic.

Vytvořili jsme petici za změnu legislativy o jednotném zákonu na ochranu obětí. Potřebujeme vytvořit tlak zdola, aby politici pochopili, že je to problém a že je třeba ho řešit. Když to nepochopí politici, tak my si upřímně můžeme dělat kampaně, jak chceme, ale na konci se akorát tak poplácáme po zádech a řekneme si, že máme pěkné dosahy a možná nás někdo pochválí z branže. A to bude všechno. Potřebujeme systémovou změnu.

Čtěte také

Dieta s velkým množstvím tuků nefunguje

Čtěte také

Pozor, dieta s vysokým obsahem tuku škodí mozku a hubnutí nepomůže

Jste v kontaktu s jinými organizacemi?

Jasně. Vždy říkám – i v naší agentuře – že ten rybníček je tak malý, že bychom se těmi ocasy umlátili, kdybychom byli proti sobě. Ráda doporučím někoho z jiné agentury, stejně tak rádi spolupracujeme s jinými neziskovkami, zmíněným ProFemem, s organizací Nenásilí, s lidmi z Rosy, s psychologickými poradnami. Bára Urbanová se mimo jiné sešla i s Lucií Hrdou, která je asi největší kapacita na rodinné a sexualizované právo u nás.

Když má někdo pocit, že v jeho okolí někdo trpí, jak by to měl řešit?

Záleží, jestli tam jsou děti. Pokud ne, tak bych s tím člověkem zkusila mluvit jako přítel, objala ho a řekla, že mi může všechno říct, že tam nejsem, abych ho soudila, ale abych mu pomohla a že udělám všechno, co bude potřeba. Na druhou stranu, oběť musí alespoň trochu chtít. Ono se jí to nelíbí, ale může mít pocit, že to nemá smysl, že jí nikdo neuvěří, že ji zavrhnou, že je blázen. Ona vám skoro každá oběť řekne: „Já jsem blázen“. A přitom není! Jsou to úžasní, chytří, skvělí lidé!

Čtěte také

Saskia Burešová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Saskia Burešová: Můj první konkurz? Na Poštovní schránku!

Napříč všemi sociálními vrstvami?

Naprosto! Tohle není problematika nízkopříjmové skupiny. Jde to napříč. Může to být i mladý, zajištěný, atraktivní muž pracující v nadnárodní firmě, který se nemůže vzpamatovat z násilí, které na něm prováděl v dětství jeho otec. I takový případ známe.

A když tam jsou děti?

Když cítíte, že někde dochází k domácímu násilí, vidíte modřiny, slyšíte to, jste si tak na 80 procent jistí, tak tam je tzv. ohlašovatelská povinnost. Děti za to nemohou a tady je další průšvih našeho systému. Ony nemají, jak se dovolat pomoci. Dítě je odkázané na libovůli dospělých. Musí mu někdo uvěřit, třeba učitel, protože dítě vždy potřebuje doprovod dospělého. Samotné dítě se k právníkovi nedostane. A navíc, co ho čeká, vidina dětského domova.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Některé houby jsou chráněné

Čtěte také

Vzácné houby patří do lesa, ne do košíku. Ověřte si vaše houbové know-how

Čtěte také

Budou se nosit barety

Čtěte také

Vyměňte letní kšiltovku a slamák za plstěný klobouček nebo manšestrový baret

Čtěte také

Stará paní

Čtěte také

Neříkejte seniorům: „Budeš tu s námi ještě dlouho“. Oni to slyšet nechtějí...