Narodila se v roce 1868 jako Růžena Čápová u Znojma. Otec spravoval premonstrátské panství a dcera k němu měla velmi blízko. S matkou tak dobře nevycházela. Růžena o ní hovořila jako o nelaskavé a přísné ženě, která neumí projevit lásku. Neustále Růženu kritizovala a srovnávala se sestrami, které ale zemřely na záškrt ještě před jejím narozením.
V sedmatřiceti letech Růženina matka ovdověla a přestěhovala se i s dětmi ze Strahova, kde žili ve dvoře Strahovského kláštera, do Všehrdovy ulice. Finančně na tom nebyla dobře a dceři neustále kladla na srdce, že se musí dobře vdát. Přitom Růžena toužila po studiu, ráda četla, ale matka byla velká odpůrkyně jejích emancipačních snah.
Bruneta, která nechtěla být ovce
V letech 1881–1883 vystudovala Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici. Chtěla se stát vychovatelkou a začala soukromě učit. Na Smíchově potkala údajného bratrance F. X. Šaldu, který jí věnoval básnickou sbírku Františka Xavera Svobody. A Růžena se s ním chtěla poznat. Podařilo se jí to díky slečně, ke které chodila na šití. I když patřil ke zkušeným milovníkům a rád vyhledával společnost žen, zahořel láskou k pohledné tmavovlásce Růženě s modrozelenýma očima.
Růženě zprvu lichotil Svobodův zájem, obdivovala jeho inteligenci, ale brzo zjistila, že manžel rozhodně nehledá ženu jemu rovnou, ale poslušnou ovci. Růžena toužila spíše po platonickém vztahu s mužem, intimní stránka pro ni nebyla důležitá. Ba naopak. Svému deníku se svěřovala, že tělesné lásky není schopná. Přesto se za Svobodu provdala.
Rodinný život pro ni nebyl
Společně žili ve velkém bytě u Starých zámeckých schodů a Růžena si založila vlastní salon. Chodili k nim na návštěvu umělci a literáti, například Antonín Sova, spisovatel Vilém Mrštík či kritik František Václav Krejčí. Rodinný život ji nebavil, neuměla hospodařit, vaření nesnášela a úklid považovala za otravný. Toužila stále víc po duchovním splynutí a měla pocit, že s manželem nic takového nenajde. Stále větší odpor měla také k sexu a herečce Haně Kvapilové se svěřovala, že touží po lásce oproštěné od hrubosti, všednosti a sprosťáctví. Podobně laděné dopisy psávala i malířce Zdence Braunerové.
Paradoxně na svého muže ale žárlila, protože byl vyhledávaný společník. Proto se snažila ze všeho vypsat. Její díla jsou psaná v duchu psychologického realismu a zabývala se v nich převážně postavením žen. Zdůrazňovala souznění duší, nikoli těl. V roce 1893 přišel poprvé do jejího uměleckého salónu i František Xaver Šalda. Brzo se spřátelili a začala i jejich umělecká spolupráce. Šalda jí radil s psaním a hovořil s ní na řadu témat, což Svoboda nedělal. Právě tehdy vznikl trojúhelník, který trval až do její smrti. Svoboda toleroval Šaldovy návštěvy a Růženě poskytoval finanční zázemí. Moc dobře tušil, že ho stejně neopustí, protože i se Šaldou měla pouze platonický vztah.
Ctitel na celý život
V Šaldovi našla Růžena ctitele na celý život a taky člověka, který byl ochoten naslouchat jejím citovým výlevům. Neměl to s ní lehké ani on, jednou ho zahrnovala milostnými dopisy, jindy tropila scény. Když se náhodou objevila nějaká žena, ke které Šalda vzplanul, Svobodová mu ji zakázala. Jednou z nich byla i Zdenka Braunerová, které se Růžena bála jako své konkurence. Sama ji se Šaldou seznámila, a pak se divila, že se s ní začal scházet. A tak vznikl další partnerský trojúhelník.
Když ležel Šalda v nemocnici, Braunerová mu tam nosila obědy a Svobodová za ním chodila, aby ho utěšila. Později obě ženy dokonce najaly Šaldovi byt a společně mu ho taky zařídily. Netrvalo dlouho a Braunerová pochopila, že je nadbytečná a že jim nebude dělat páté kolo u vozu. Šalda se s ní rozešel a přátelství ukončila i Svobodová. A pokud se někdy později objevila na obzoru nějaká další žena, která si brousila zuby na Šaldu, Svobodová to odhalila a vždy ho přinutila, aby se s ní rozešel.
Potvora, nebo nešťastná žena?
Zřejmě byla spíše jen nevyrovnaná žena s mnoha nesplněnými sny. Kromě svého poněkud zvláštního osobního života byla zároveň ale velmi aktivní v charitě. Během první světové války založila spolek pro neduživé a nedoživené děti stižené válkou – České srdce. Do pomoci se zapojily i známé osobnosti, jako například Ema Destinová či Karel Hašler. Ve svém úsilí pokračovala i po válce, kdy do pomoci zahrnula i vzdělání. V roce 1919 začala spolupracovat s Alicí Masarykovou, která jí nabídla místo ředitelky Tiskového odboru české pobočky Červeného kříže. Moc dlouho si ale práci neužila.
Nervová labilita ubližovala jejímu zdraví a podepsala se zejména na srdci. Nikdy se moc nešetřila a 1. ledna 1920 zemřela na srdeční mrtvici. Její smrt zdrtila nejen manžela, ale taky Šaldu, který na její počest napsal dílo In memoriam Růženy Svobodové. Bylo jasné, že ji nejen miloval, ale doslova zbožňoval. Dokonce ji srovnával s Boženou Němcovovou a Karolinou Světlou a považoval ji za výtečnou spisovatelku.
Zdroj: Jarmila Mourková: Růžena Svobodová, Melantrich 1975.