Eucharistie, svátost oltářní nebo svaté přijímání jsou v křesťanství označením pokrmu, chleba a vína, jehož konzumace znamená sjednocení se spasitelem, Ježíšem Kristem. První přijetí eucharistie je pro každého věřícího završením úvodní fáze uvedení do života náboženského společenství. Aby se stal jeho plnohodnotným členem, musí však splňovat určité předpoklady a prokázat určitý stupeň duchovní zralosti, která vyžaduje přípravu.
Kromě přípravy byste se měli seznámit také s průběhem této svátosti a následnou oslavou v kruhu rodiny a přátel. Nastudujte si předem pravidla a doporučení přímo vaší farnosti a ostatní důležité informace, které naleznete v kompletním průvodci pro první svaté přijímání.
Základní předpoklady
Přestože věk pro první přijímání není přesně určen, mladí věřící se na něj obvykle připravují během třetího ročníku základní školy, tedy ve věku 8 až 9 let. Rozhodujícím faktorem by však u dítěte měla být určitá samostatnost v uvažování a rozhodování.
Primární zodpovědnost za přípravu na přijímání leží na ramenou kněze a rodičů. Rodiče se již při křtu zavázali, že budou dítě vést ke křesťanskému životu a nyní nastal čas, kdy by mu měli vysvětlit smysl a význam aktu eucharistie i vyzdvihnout, proč je třeba se na tuto slavnost začít zodpovědně připravovat již několik měsíců předem. Ve farnostech bývá zvykem uspořádat v dostatečném předstihu jedno zvláštní setkání věnované rodičům, v němž jim kněz objasní jejich úlohu v přípravě na svátost i ve výchově obecně.
Příprava samotná pak sestává ze znalostní a praktické části. Teoretické znalosti dítě nabývá zejména na náboženské výchově ve škole (i když příprava na přijímání není prioritou učebních osnov), ale přispět k jejich hlubšímu absorbování mohou také rodiče. Praktickou částí je hlavně účast na mších svatých, kde jsou to opět rodiče, kteří mohou být aktivním příkladem vzorných křesťanů. Přitom by se měli ujistit, že dítě s blížícím se termínem prvního svatého přijímání absolvuje první svatou zpověď. Většina farností doporučuje jejich účast i při tomto aktu.
Teoretická příprava
Vědomostní oblasti, se kterými by se mělo dítě před prvním přijímáním důvěrně seznámit, budou tvořit jádro jeho pozdějšího duchovního života v křesťanském společenství.
K elementárním poznatkům patří ovládání tří základních modliteb: Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci, i porozumění tomu, že modlitba je rozhovorem přímo s Bohem. Apoštolské vyznání víry, Věřím v Boha, by mělo také patřit do repertoáru mladého adepta křesťanské víry.
Desatero, jako zhuštěný etický kodex křesťanství, je rovněž fundamentálním předpokladem pro plnohodnotný život v souladu s věky ověřenou morálkou. Trvalé osvojení si jeho bodů povede k jejich pozdějšímu přijetí za vlastní a v ideálním případě i k jejich praktickému naplňování v každodenním životě, po vzoru rodičů. Patero církevních přikázání – popisující závazky k dodržování disciplíny při svěcení svátků, účasti na mších a podpoře Římskokatolické církve - je zase důležitým výchozím bodem pro aktivní participaci v církevní komunitě.
S tou souvisí i znalost sedmi svátostí, kterými jsou křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, posvátný stav (kněžství) a manželství. V tomto kontextu je třeba se seznámit s průběhem mše svaté, sestávající z Bohoslužby slova a Bohoslužby oběti, a s postupem při zpovědi (zpytování svědomí, trpělivost v radě před zpovědnicí, konverzace během zpovědi, projevení lítosti a akt rozhřešení).
Některé farnosti doporučují také studium šesti hlavních pravd pojednávajících o Bohu a cestě ke spáse.
I přesto, že většinu zmiňovaného je nutné se naučit nazpaměť, v žádném případě nejde jen o dogmatické memorování. Funkční porozumění by mělo doprovázet celý proces učení. To spočívá ve spojování si souvislostí a významů biblické nauky s praktickým životem a nejlépe se ho dosáhne kladením vhodných otázek směrem k dítěti.
Rodiče se ho mohou například zeptat na to, jak rozumí významu slova Bůh, co si pod ním představuje, a následně podat jejich vlastní vysvětlení, případně přečíst, co říká formální nauka. Jinými vhodnými tématy jsou srozumitelné pasáže z dětské bible, pojednávající o stvoření světa, andělech, prvních lidech, vyhnání z ráje, Ježíšově narození, jeho mučení a zmrtvýchvstání a podobně.
Praktická příprava
V rámci praktické přípravy se dítě začne postupně aktivně zapojovat do křesťanských ceremonií a účastnit se dění v náboženské obci. Ideálním startem jsou nedělní mše, během kterých nabude pocit autentického zážitku z religiózního obřadu a snadněji si jej spojí s teoretickým popisem. Dítě si vyslechne kázání, zažije atmosféru v kostele, pozná jeho jednotlivé části a seznámí se s ostatními věřícími z farnosti. Po několika návštěvách si zvykne na pravidelnost bohoslužeb a zbaví se případných obav či rozpaků přirozeně plynoucích s pohybem v dosud nepoznaném prostředí.
Jinou vhodnou formou, jak v dětech vzbudit pocit křesťanské sounáležitosti, je účastnit se kurzu přípravy na první svaté přijímání, organizovaném farností. Tam jim ve skupině vše potřebné vysvětlí katecheté a díky pravidelnému styku s vrstevníky získají první zkušenost s fungováním náboženského společenství.
V případě, že farnost kurz neorganizuje, mohou se jeho organizace ujmout rodiče a pravidelná setkání s katechety naplánovat sami.
Důležitým momentem je také neformální setkání s knězem, který bude při prvním svatém přijímání sloužit. Blíže tak pozná danou rodinu, získá účast na jejich radostech i trápeních a bude moci nastávajícímu novému členovi společenství lépe porozumět, případně poskytnout duchovní pomoc a útěchu.