Tím, že všichni s rakovinou z naší rodiny byli už po smrti, nemohli lékaři nikoho dalšího otestovat a zjistit, zda se jedná o dědičnou záležitost a nakolik je agresivní. Mamince pouze řekli, že bych měla více chodit na kontroly, ale mě samotnou nechtěli otestovat. Nakonec mi pomohli v Thomayerově nemocnici, kde mi lékaři po mnoha vyšetřeních sdělili: „Bohužel máte dvě mutace. Jednu v BRCA2 genu po mamince, a ještě jednu navíc.“ Dozvěděla jsem se to až v roce 2016, po smrti maminky.
Kdo nezažil, nemůže pochopit
Když maminka onemocněla, uklidňovala nás: „Nebojte se, nemoc u mě objevili brzo, mám vysokou šanci na uzdravení.“ Až několik let po její smrti jsem našla staré lékařské zprávy, ze kterých jsem se dozvěděla, že v době zjištění nemoci měla již 4. stadium rakoviny vaječníků s metastázemi. Mamka s námi o nemoci nemluvila, snažila se být pozitivní a statečná. Tak se chová většina žen, protože se snaží chránit své děti, i když už jsou třeba dospělé. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, jak strašné pro blízké je, dívat se, jak jejich milovaný roky bojuje s nemocí, jak ho to ničí a jak pomalu a bolestivě odchází. Žít s vědomím, že nemocný člověk už nemá šanci a jen čeká na svůj konec, je něco hrozného pro něj samotného i pro jeho rodinu.
Nečekané těhotenství
„Budu chtít operaci,“ rozhodla jsem se po bolestných zkušenostech s maminkou a také jsem znala příběh Angeliny Jolie, která o tom veřejně mluvila. Každá žena se s tím vyrovnává jinak, některé jsou z toho psychicky sesypané a berou to jako velké neštěstí. Některé vyhledají pomoc psychologa, což je naprosto v pořádku. Já osobně jsem byla v pohodě, s operacemi jsem počítala od začátku. Pro většinu žen je to těžké, protože když chtějí děti, musí řešit, jak operace načasovat. Když jsem se o své mutaci dozvěděla, byla jsem ještě dost mladá. Moje gynekoložka mi poradila, že si mám nejprve nechat odstranit prsa. Poté podstoupit hormonální léčbu na odběr vajíček, a při posledním odběru si nechat odebrat vaječníky. Zůstala by mi jen děloha a měla bych deset až patnáct let na rozhodnutí, jestli budu chtít dítě. Všechno ale dopadlo jinak! Tehdy jsem pár let chodila s mým dnes už manželem, a v momentě, kdy jsem se zapsala na operační čekací listinu, jsem mu oznámila: „Jsem těhotná.“ Těhotenství bylo nečekané a s ním padly veškeré varianty, které jsme s lékařkou plánovaly.
Ve třiceti v přechodu
S lékaři jsme to naplánovali tak, že budu rodit císařským řezem a během porodu mi odstraní vaječníky a dělohu. To nakonec také nevyšlo, protože jsem narazila na porodníka, který bojoval za přirozené porody a plánovaný postup odmítl. Na odstranění dělohy jsem proto šla až půl roku po narození naší dcerky. „Lidé mě možná budou mít za blázna, ale já jsem se na obě operace těšila,“ přiznávám veřejně, ovšem nezastírám, že to bylo náročné. Ve třiceti letech jsem byla jako žena na vrcholu, a najednou jsem neměla žádné hormony. To je pro tělo veliký šok. Navíc jsem se musela starat o půlroční miminko! Největší strach jsem měla, jak ve svých třiceti letech zvládnu menopauzu. Často je totiž vykreslovaná jako strašák. Přitom se jedná o přirozenou věc, která čeká každou ženu. Bála jsem se, zda neztratím chuť na sex, jestli se mi nezmění osobnost, hrozila jsem se kil navíc a návalů pocení. Tohle všechno se totiž píše na internetu. Nakonec to taková hrůza nebyla. I když jsem si užila své.
Návaly přišly
A jak jsem to všechno prožívala ve skutečnosti? Po operaci dělohy to šlo, když jsem se probudila z narkózy, měla jsem bolesti, ale čekala jsem je mnohem horší. Pár hodin po zákroku mi díky analgetikům přišlo, že jsem ani na žádné operaci nebyla. Už druhý den jsem přestala brát léky na bolest. Omezující byl pouze pooperační režim, kdy jsem nesměla nic těžkého zvedat. Ani svoji dceru. Pár dní po operaci však dorazily návaly, což byla ze začátku fakt hrůza. Několikrát do hodiny ze mě tekly čůrky potu, nemohla jsem dýchat, v noci jsem měla propocenou postel, několikrát denně jsem se musela sprchovat. Postupem času se to zklidňovalo, návaly mám sice pořád, ale je to mnohem slabší a méně časté. Na dvě tři minuty to na mě padne, zpotím se, nicméně za chvíli to odezní. Nechtěla jsem brát žádnou hormonální léčbu, zvládám to jen s bylinnými přípravky.
Pomohla manželova sestra
Operace prsou jsem se bála. Paní doktorka i ženy, které byly na zvětšení prsou, mě varovaly: „Připravte se na to, že jde o velmi bolestivý zákrok!“ S tím, že ještě dva týdny po operaci se pacientky nebyly schopné postarat ani samy o sebe. Věřím jim to, ale já měla štěstí, protože když jsem se po mastektomii prsou probrala, cítila jsem pouze, jak mám pevně stažené obvazy kvůli prsním implantátům, jinak byla bolest snesitelná. A hlavně jsem se o sebe stejně jako o roční dcerku dokázala postarat. Během hospitalizace v nemocnicích nám velmi pomáhala manželova sestra, která dceru hlídala, když byl manžel v práci. Jinak manžel péči o dceru zvládá sám už od jejího narození, je to úžasný táta a umí se o ni dobře postarat.
Na testy až v osmnácti
„Je padesátiprocentní pravděpodobnost, že mutaci zdědí vaše dcera. Budete s ní o tom, až bude větší, mluvit?“ ptají se mě blízcí i lékaři. Rozhodne jí nebudu nic zastírat, chci jí vysvětlit, že i já sama prodělala nutné operace a není se zač stydět. „Žena neztrácí své ženství tím, že si nechá odstranit dělohu, vaječníky či prsa,“ zdůrazňuji. Ale to je otázka budoucnosti a vím, že dceři budu ve všem nápomocna. Emičce jsou nyní tři roky a na přítomnost BRCA mutace se může nechat otestovat až v osmnácti letech. Za tu dobu bude medicína dál a budou třeba k dispozici jiná řešení a postupy. Jsem ráda, že si dnes dcerka užívá bezstarostné dětství a já mohu být u toho. Je velmi energická, zvídavá a nadaná. Odmalička jí zahrnuji knihami a kupuji jí hračky, které rozvíjejí schopnosti a zvídavost. Neumím si moc hrát s dětmi, ale baví mě učit ji nové věci, dělat s ní různé kreativní a výtvarné činnosti. Odjakživa miluji zvířata, pomáhám jim v nouzi a dcera to po mně evidentně podědila. Je to hodná a citlivá dušička, miluje všechna zvířata, chová se k nim hezky, a to mě velmi těší. Užíváme si spolu každý den, je krásné vidět, jak roste.
Caroline Ewing-Haupt, Praha
ZDROJ: časopis Překvapení
