Čekalo se na ni dlouho, na Bílou Vodu Kateřiny Tučkové. Deset let. A to čekání stálo za to. I přesto, že je román o historii náboženských řádů za komunistické totality tak našlapaný fakty, že čtenář občas přeskakuje oficiální listiny, úryvky z Katolických novin nebo dopisy, které si v knize vyměňuje bělovodský farář s arcibiskupem, protože nechce být rušen suchou historií od rozjetého příběhu.

I když – co je tady fikce a co historická fakta?

Akce Ř, kterou opisuje v Bílé Vodě, skutečně existovala: během jediné noci v roce 1950 byly ze svých klášterů násilně přesídleny tisíce sester, byly svezeny do několika internačních klášterů odříznutých od světa a tam byly ubytované v nevyhovujících podmínkách. Novicky oddělili, poslali na nucené práce do továren v pohraničí a nabízeli místním mužům prémie za to, když je svedou a život v řádu jim tak znemožní. Mnoho sester, které se protivily rozhodnutí strany, skončilo ve věznicích, odkud většinou vyšly až v druhé polovině šedesátých let.

Čtěte také

Zleva V. Malý, R. Klímová, A. Dubček a V. Havel 24. listopadu na tiskové konferenci Občanského fóra v Laterně magice

Čtěte také

Sametová revoluce: I když ženy plnily klíčové role, vzpomíná se jen na muže

Kláštery chátraly, řeholnice často bez kněze, bez lékaře či bez zásob nemohly opustit vymezené území, čekalo se, že postupně všechny zemřou – aniž by měly možnost si vychovat následovnice. Že se některá z nich jmenovala Evarista? Že byla silná, zpupná a odbojná? Že přežila peklo i vězení a vrátila se do internačního kláštera v Bílé Vodě jako pokorná hrdinka, s balenykem mezi rty, trpělivá, a přesto smělá? To všechno už je fikce. I to, že v Bílé Vodě dnes klášter stále ještě funguje: čtenář by se tam hned rozjel, na hřbitov, vonět k Evaristiným růžím, s myšlenkou na sestry i na otce Jana, který růže kdysi skoro všechny rozdupal a přiměl svým řáděním řeholnice, aby se je naučily roubovat. Jenomže poslední sestry opustily Bílou Vodu před třiceti lety, po revoluci se vrátily do svých mateřinců.

Boj katolických žen za vlastní emancipaci

Dvě skutečnosti jsou v románu Bílá Voda překvapivé a dělají z něj víc než skvěle vyzdrojovaný „faktický“ román. Nejprve: Kateřina Tučková mnohohlasem sester ukazuje řeholnice ne jako masu, která následuje Pána bez ptaní, ale jako svérázné a svébytné hrdinky, každou z jiného těsta, jinak pobožnou, jinak vědomou, jinak odhodlanou. Jak je zpočátku halí a ustejňuje jejich řeholní roucho a podivná jména, která přijaly vstupem do řádu, postupně se každá stává suverénní jednotkou, která nese svůj příběh, svůj život.

Čtěte také

Zuzana Osako

Čtěte také

Zuzana Osako: Ženě s velikostí 42 nemůže sedět to, co modelkám s velikostí 36

A potom: Bílá Voda mohla skončit jako „obyčejné“ dramatické líčení čtyřicetileté komunistické snahy zbavit se nepohodlných věřících, jako popis tehdejšího řešení náboženské otázky. Jenomže Kateřina Tučková do něj vložila ještě něco – mnohem důležitějšího, protože současnějšího. Boj katolických žen za vlastní emancipaci a suverenitu. Nejde přitom o její výmysl, o Mariině evangeliu nebo svaté Vilemíně se ví. A známé jsou i případy svěcení žen na místa katolických kněžek, byť nikdy s požehnáním vyšší církevní moci. To, co nejprve vypadá jako líčení zápasu a útrap, útisku v kriminále, umírání a zoufalství, se tak v druhé části Bílé Vody stane mohutným pozvednutím hlavy, nádechem, vzestupem, manifestací ženského sebevědomí řeholnic.

Bílá Voda obsahuje velké množství archivních a historických dokumentů. Jako by místy za řádky prosvítala autorka, která nedá pokoj, dokud do té skoro sedmisetstránkové bichle umanutě nedostane všechno, co vyzkoumala. Nemuselo tam být všechno. Postavy by nezchudly o své motivace. Jenomže už víme, že Kateřina Tučková není rozervaná umělkyně, která by čekala na inspiraci a psala u vytržení, ale svědomitá a precizní výzkumnice, která svoje romány skládá tak, aby bylo řečeno maximum o daném tématu. Vytěží ho, vykutá, vynese na světlo – a tím ho jednou provždy zbaví jeho němoty.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Bílá Voda možná vzbudí nelibost některých katolických hodnostářů, mužů a možná i žen zvyklých v lavicích poslouchat a tvořit dav. To je v pořádku – Kateřina Tučková ale skrze historii násilné internace a věznění došla k tématu, na které není nutné jen vzpomínat jako na tragické historické období, ale lze ho otevřít k současné diskusi. I pro lidi mimo katolickou obec. Protože čtenáři a čtenářky Bílé Vody teď budou mít setsakra nabito fakty a argumenty!

Rozhovor s Kateřinou Tučkovou o tom, jak deset let psala román Bílá Voda, proč ho dvakrát smazala a napotřetí dokončila, si přečtěte v časopise Vlasta, který je od středy 20. dubna na stáncích.