Hranice postavená pro Janu z Arku se v mnohém lišila od těch, jež byly ve Francii obvyklé. Popravčí města Rouenu Simon Dailli postavil vysoké lešení z kamenných desek, aby bylo na hranici dobře vidět už zdálky – a také, což si její angličtí nepřátelé zvlášť vymínili, aby se na ni lidé dívali zdola.
Musí vidět hořet její klín
Hranici zapálil kat Geoffroy Thérage. I přes praskání ohně a hluk zástupů prý bylo slyšet, jak Jana z Arku naříkala a dovolávala se svatých. Pak hlas utichl a dívka zmizela v ohni a dýmu. „Když měli za to, že oheň, který hrdinskou pannu ze všech stran obklopoval, ji již zasáhl a zcela jistě zadusil, část hořícího dřeva byla odstraněna, aby byl lid zbaven pochyb. A když ji dav již dosti viděl uprostřed ohně, že je mrtvá připoutána ke kůlu, přihrábl kat oheň zase k ní…“ cituje autor knihy Historie trestu smrti, Martin Monestier, anonymní dílo „Spravedlnost a soudy ve Francii“.
Podle anonymního kronikáře 15. století zvaného Měšťan pařížský vzešel tento krutý nápad přímo od lorda Bedforda, anglického regenta francouzského království, který byl Janiným hlavním soupeřem. Bedford tak chtěl vyvrátit protimluv vzniklý z toho, že odsouzená byla považována za čistou pannu (což potvrzovalo svědectví čtyř žen, jež ji prohlédly ještě před započetím jejího válečného tažení), ale současně byla odsouzena za „obcování s ďáblem“. Takový rozpor a z něj plynoucí řeči nechtěl anglický představitel připustit, a proto rozhodl, že francouzský lid musí vidět, jak pohlaví Jany z Arku hoří. Pak prý uvěří, že s ďáblem opravdu obcovala. I proto byla hranice tak nezvykle vysoká.
Padne-li Orléans, padne Francie
Když Jana z Arku poprvé vstoupila do světla dějin, psal se rok 1429 a Francii již déle než tři čtvrtě století ničila válka, která byla později nazvána stoletou.
Po bitvě u Azincourtu, v níž 25. října 1415 podlehlo francouzské vojsko invazním silám anglického krále Jindřicha V., okupovala severní část země anglická armáda. Francouzský král Karel VI. byl donucen podepsat v roce 1420 smlouvu v Troyes, která zaručovala anglickému panovnickému rodu Lancasterů dědičné právo na francouzský trůn. Také Francie však měla následníka – byl jím králův syn Karel z Valois, v roce 1429 již poslední žijící potomek francouzské královské dynastie.
Francii nyní rozdělovala řeka Loira vlastně na dvě země – všechno od řeky na sever patřilo Angličanům nebo s nimi sympatizujícím Burgunďanům, země od Loiry na jih podléhala Karlovi z Valois. Klíčovou roli tak hrálo město Orléans ležící na pravém loirském břehu, jež představovalo poslední velké město na této řece pod správou Francouzů a současně vstupní bránu k jižním územím, protože jím procházely všechny hlavní cesty, které na jih vedly. Angličané tedy převelice toužili toto město dobýt – a Francouzi zase věděli, že padne-li Orléans, padne celá Francie.
Francouzská armáda město ještě stále bránila. Velel jí sotva šestadvacetiletý hrabě Jean z Dunois, známější pod přezdívkou „Bastard Orléanský“, pramenící z toho, že vzešel z nelegitimního vztahu Louise Orléanského. Dunois byl přes své mládí zkušený válečník, který v roce 1427 porazil Angličany v bitvě u Montargis.
Když v únoru 1429 přepadli Angličané v tzv. „slanečkové bitvě“ u Rouvray francouzský zásobovací konvoj a zmocnili se všeho proviantu určeného pro hladovějící město, zdálo se, že Orléans už může zachránit jedině zázrak. Ten ale opravdu nastal. A vzal na sebe podobu sedmnáctileté dívky.
Ve jménu Božím
„Ve jménu Božím, Roberte de Baudricourt, říkám vám naposledy, váháte poslat mě ke králi, ale tím škodíte Francii. Vinou vašeho otálení bylo před Orléansem právě poraženo francouzské vojsko a bude poraženo znovu, když mě za ním hned nepošlete,“ naléhala právě v tu dobu na francouzského místodržitele města Vaucouleurs zvláštní, neodbytná vesnická dívka.
Guvernér Baudricourt téhle podivné dívce, která se představila jako Jana, dcera Jakuba z Arku, dlouho nevěřil a dal ji dokonce jednou vyhodit, ale zpráva o výsledku slanečkové bitvy ho nakonec přesvědčila, že to tajemné děvče možná ví, o čem mluví. Poslal ji tedy s malým vojenským doprovodem do Chinonu, kde v té době Karel z Valois pobýval.
O tom, kdo opravdu byla tato mladá žena a z čeho pramenila její silná víra, příliš mnoho nevíme. Podle dostupných pramenů se narodila 6. ledna 1412 jako jedno z pěti dětí v rodině rolníka Jacquese ďArc. Od svých 13 let slýchala hlasy a měla opakovaná vidění, v nichž se jí zjevovali andělé a světci, zejména archanděl Michael, svatá Kateřina a svatá Markéta. Svatí ji přesvědčovali, že je schopna zachránit Francii tím, že osvobodí Orléans a dovede Karla z Valois do korunovačního města Remeše, kde mu bude na hlavu vsazena koruna francouzských králů.
Zázrak před Orléansem
Původní plán francouzského krále byl zřejmě použít Janu jen jako symbol a nechat velení na zkušených válečnících. Tento úkol splnila mladá dívka dokonale, rychle se však začala prosazovat i jako skutečná velitelka. Ještě před Orléansem se tak dostala do kompetenčního sporu s jeho vrchním obráncem Dunoisem. Ten nechal spolu s ostatními francouzskými kapitány dojít vojsko k městu od jihu, kde ještě nebyla cesta obsazena Angličany a zdála se bezpečnější. K dopravení zásob do Orléansu však bylo třeba překonat Loiru proti proudu. A to v danou chvíli nešlo, protože foukal ostrý protivítr.
Jana naproti tomu chtěla překročit řeku již dříve a při příchodu rovnou napadnout anglické pevnosti na severním břehu. Proti přivedení na jižní břeh ostře protestovala a její autoritě napomohl jeden z mnoha „zázraků“ provázejících její cestu – krátce po jejím příchodu se náhle otočil vítr a zásobovací lodě mohly konečně vyplout k městu. Pro všechny přítomné to byl důkaz, že ji posílá skutečně Bůh.
Následoval boj s Angličany. Klíčovým úspěchem francouzského vojska pod Janiným velením bylo dobytí anglické pevnosti Tourelles. Jana sama je zaplatila vážným zraněním, nepřátelský šíp ji zasáhl zhruba mezi krk a rameno. Zranění však přispělo významně k francouzskému vítězství. Angličané totiž zprvu uvěřili, že se jim podařilo „ďáblovu děvku zabít“, a když se dívka objevila znovu živá v sedle koně, zcela je to demoralizovalo a jejich pevnost padla.
Anglické vojsko pak nabídlo Janě ještě bitvu v otevřeném poli, kdy se sešikovalo proti Orléansu, avšak francouzská velitelka nedovolila svým lidem do pole vyjet. A přišel další zázrak. Po napjatém čekání na útok se Angličané náhle otočili, přešli do pochodové sestavy a bez boje od města ustoupili. Orléans byl konečně svobodný.
Ke konečnému Janinu vítězství přispěla další šťastná náhoda, ustupující zadní voj anglické armády netušil, že Francouzi se mu přiblížili na doslech, a když z lesa vyrazil náhle jelen, nechali se jeho vojáci zlákat k loveckému pokřiku. Tím ovšem prozradili Francouzům svoji polohu. Následný přepad je dokonale rozprášil. Po této bitvě již byla cesta ke korunovaci volná. Dne 16. července 1429 vstoupil Karel z Valois po boku Jany z Arku do Remeše, aby zde slavnostně přijal pomazání a stal se králem Karlem VII. Jana z Arku splnila své poslání.
Zajetí, smrt a svatořečení
Korunovací však Janiny úspěchy skončily. Její obrovská popularita začala Karlu VII. vadit, protože se obával, že může ohrozit jeho pozici. Rozhodl se jí tedy svěřovat stále méně důležité úkoly, a postupně ji zbavoval vlivu. Když se rozhodla zaútočit na Paříž, čímž chtěla zasadit Angličanům poslední ránu, ústně ji sice podpořil, ale následně jí odmítl poslat jakékoli posily. Jana se poté rozhodla pomoci městu Compiègne obléhanému Burgunďany, ležícímu na francouzské zásobovací trase. Před městem však byla dne 23. května 1430 zajata. Burgundský vévoda byl spojencem Angličanů, ale Janu byl zřejmě ochoten prodat coby zajatkyni tomu, kdo dá víc. Francouzský král však nezasáhl, a tak francouzskou hrdinku koupil za deset tisíc liber anglický regent Bedford. Angličané odvlekli Janu do Rouenu a následoval rok trvající zmanipulovaný proces, v němž byla nakonec odsouzena jako čarodějnice a kacířka a skončila 30. května 1431 na rouenské hranici.
Její smrt však konečně probudila bojechtivost francouzského krále. Jeho vojsko tak dobylo v roce 1436 Paříž a v roce 1449 i Rouen. O několik let později už nezbývalo Angličanům ve Francii nic než přístav Calais. Souběžně se svými vojenskými úspěchy začal král usilovat o Janinu rehabilitaci, protože jeho postavení ohrožovaly řeči, že byl dosazen na trůn čarodějnicí. Požádal proto o obnovení církevního procesu a prohlásil Janu za oběť justičního omylu. Jana byla díky tomu brzy v plném rozsahu rehabilitována. Její posmrtné smíření s církví se pak završilo ve 20. století, kdy ji nejdříve prohlásil papež Pius X. za blahoslavenou (v roce 1909) a dne 16. května 1920 papež Benedikt XV. za svatou.
Zdroj: časopis Vlasta
