Co by bylo, kdyby... To se u naší nejlepší jazzové zpěvačky 20. století, jejíž hlas jako by měl černošské kořeny, vysloveně nabízí. Kdyby nežila v socialistickém Československu, ale na Západě, kdyby neměla sklony k závislostem, kdyby nebyla prostořeká a výbušná… Jenže všechno je v životě jen jednou. A ona si ten svůj tak trochu pokazila sama.

Z dobré rodiny

Narodila se 21. ledna 1934 do dobré rodiny. Její dědeček Alexandr Olmer pracoval na britské ambasádě a měl anglické občanství. Získal ho za první světové války, kdy tři roky bojoval v britské armádě u dělostřelectva. Jeho syn a Evin tatínek Jiří Olmer (1912–2001) se zabýval výrobou perleťových knoflíků, spon, pásků, kabelek a dalších doplňků, které odebíraly přední módní návrhářky, jako byla Hana Podolská nebo Marie Kabátová. Proto, když si s Evou v jejích šestnácti letech nevěděl rady, poslal ji právě k Podolské v domnění, že by mohla dělat dámskou krejčovou nebo manekýnku. V salonu vydržela sotva rok. Jako malá byla ale způsobná holčička, učila se na klavír, závodně plavala, v pražském Sokole jezdila na koni, ráda bruslila… Jenže pak se její šarmantní a stále do někoho zamilovaný otec rozvedl s maminkou, a Eva se začala bouřit proti zavedeným výchovným metodám. Zvlášť, když si ji táta vzal do péče, ale věnoval se především své nové partnerce. Na La Guardiově reálném gymnáziu na Strossmayerově náměstí studovala jen krátce (dostávala špatné známky z chování a ze školy sama odešla), nejšťastnější byla s kytarou a s kamarády trampy v Osadě oddechu v Třebsíně u Štěchovic. Tam se mohla chovat svobodně a hlavně zpívat!

Čtěte také

Velorex

Čtěte také

RETRO KVÍZ: Nejen pivo nebo traktor. Jak dobře znáte tradiční české značky?

Odmítla donášet

Bylo jí šestnáct, když se přihlásila do tribuny mladých pěveckých talentů, kterou pořádal swingový zpěvák a muzikant Arnošt Kavka ve vinohradské kavárně Jednota. Tréma ji sice svazovala natolik, že zapomněla většinu slov, ale její projev všechny nadchnul. Tehdejší člen Kavkova orchestru Ferdinand Havlík vzpomínal, že z ní byli „prostě štajf“. Tréma bohužel Evu nikdy neopustila a brzy si od ní začala pomáhat alkoholem a fenmetrazinem, podobně jako o devět let mladší zpěvák Miki Volek, který se s ní občas na vystoupeních potkal.

V roce 1951 se Eva poprvé střetla s praktikami StB. Tři dny ji vyslýchali a chtěli ji dotlačit ke spolupráci. Zajímal je nejen její dědeček s britským občanstvím, ale také strýc Otmar Kučera, jenž byl za války stíhacím pilotem u britského královského letectva. V roce 1949 byl propuštěn z armády a poslán k lopatě, aby ho pár let nato rehabilitovali a povýšili na generála. Eva měla na své příbuzné donášet. Když to odmítla, sypali na ni výhrůžky. Aby se vymanila ze všech rodinných vazeb, rozhodla se v osmnácti vdát za stejně starého kamaráda Vladimíra Falouta. Nezralé manželství jim ale dlouho nevydrželo.

Čtěte také

Hana Vagnerová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Hana Vagnerová: Vždycky jsem toužila po charakterních rolích

Jizvy z vězení

Zpívala, kde se dalo – po barech, klubech a kavárnách a do toho prožila další střet se zákonem, když ji jednou v noci začal na Hlávkově mostě obtěžovat policista v civilu a ona ho udeřila do hlavy lodičkou a údajně i zfackovala. Verze incidentu se různí, každopádně vyfasovala čtrnáct měsíců nepodmíněně za výtržnictví a urážku veřejného činitele. Prošla věznicí na Pankráci a ve Všehrdech a jako památku si odnesla jizvy na rukou, jak o ni bachaři típali cigarety. V roce 1959 získala svůj první byt na Kampě v Hroznové ulici 5, o němž se vyprávějí legendy. Třeba to, že házela z okna do Čertovky budíky, protože nesnášela ranní vstávání. Romantické bydlení na pavlači je poněkud v rozporu s tím, jaký styl života tady vedla. Pořádala divoké večírky, a když zrovna nebylo z čeho přátele pohostit, šla alespoň sama do hospody U Měšťánků, kde se seznámila se slavnými štamgasty Janem Werichem, Jiřím Trnkou a Václavem Krškou. Nějakou dobu s ní bydlel uhlíř Zdeněk Bubák, který nešel pro ránu daleko a v pití byl ještě lepší než Eva.

Čtěte také

Yvetta Simonová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Yvetta Simonová: Vážný důvod ke vdávání zatím nemám

Naděje jménem Semafor

Jednou večer v roce 1962 poseděl režisér a skladatel Karel Mareš v baru Meteor a tam zaslechl zajímavý hlas. Zanedlouho měla odcházet Eva Pilarová ze Semaforu na mateřskou dovolenou a bylo potřeba za ni najít náhradu. Mareš si na ten hlas vzpomněl, zašel za jeho majitelkou a nabídl jí angažmá snů. Eva se také při prvním vystoupení v populárním divadle málem sesypala. Brzy si ale zvykla, a když začala sklízet první úspěchy, přišel pro ni zákaz. Je zřejmé, že byla stále v hledáčku StB, ale vadila hlavně v Semaforu. V nedalekém nočním revuálním podniku Alhambře ji vystupovat nechali.

První malou gramofonovou desku natočila s krásným šansonem Jsi jako dlouhý most, který pro ni složil její objevitel Karel Mareš.

Zájem o ni projevovali vynikající muzikanti. V roce 1963 ji oslovil Pavel Smetáček se svou skupinou tradičního jazzu, v Divadle Na zábradlí zase kontrabasista Luděk Hulan, s nímž pak vystoupila i na Mezinárodním jazzovém festivalu v roce 1964, kde sklidila bouřlivé ovace. Trumpetista a kapelník Jiří Jelínek ji zase dal dohromady s Evou Pilarovou – konečně se měly tyhle dvě výjimečné Evy víc poznat a zazpívat si spolu.

Čtěte také

Lívia Klausová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Lívia Klausová: Klaus je Klaus, není lehké s ním vyjít

Zájem filmařů

V roce 1965 se podruhé provdala – za spolužáka z obecné školy Jana Dvořáka, jenž se živil jako taxikář. Byl pohledný, choval se pozorně, odstěhovala se do jeho bytu v Bubenči a nakoupila do něj nábytek a další zařízení. Jenže po pár měsících přišel šok – po příjezdu ze zájezdu našla doma jen holé stěny a manžel emigroval, snad do Austrálie. Léčila se, jak uměla – pitím, prášky, ale samozřejmě také prací. K jejím dobrým přátelům patřil režisér Zdeněk Podskalský, jenž ji obsadil do televizní komedie Svatební cesta aneb Ještě ne, Evžene! V roce 1971 si ji vybral spolu s dalšími zpěvačkami do kabaretní zpěvohry Lásky Emanuela Přibyla. Její hlas využil také Jan Němec v povídkovém filmu Mučedníci lásky. Dvojroli služky a madam jí pak svěřil Jaromil Jireš ve snímku Valérie a týden divů. O Evu byl zkrátka zájem. Není divu, že například v roce 1966 obsadila druhé místo ve Zlatém slavíku hned za Evou Pilarovou a herečka Jana Brejchová se dala slyšet, že by si paní Olmerová zasloužila první místo.

Čtěte také

Saskia Burešová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Saskia Burešová: Můj první konkurz? Na Poštovní schránku!

Čekej tiše

Jeden z nejdojemnějších textů napsal Evě Jiří Grossmann, k němuž prý měla v posledních měsících jeho života velmi blízko. Píseň Čekej tiše (v americkém originále He´ll Have To Go) se stala její vůbec nejhranější skladbou. Tehdy dostala v Semaforu životní příležitost – samostatný recitál. Měl však jen 24 repríz, protože Eva pod vlivem prášků a alkoholu mnohdy musela v polovině večera skončit. V té době se dočkala také svého prvního elpíčka Jazz- Feeling, které však vyšlo pod hlavičkou Artie jen pro export. Ona sama si ho doma nemohla poslechnout, jelikož neměla gramofon ani magnetofon, a tak jí ho pouštěla kamarádka spisovatelka Aida Brumovská přes telefonní sluchátko.

Je zajímavé, že ze všech mužů, kteří se jí dvořili, si vybírala zásadně ty špatné. Mladinkého zpěváka Michala Tučného, který pro ni skutečně zahořel, odmítala. Michal právě začínal vystupovat s Greenhorny a od Evy se kromě výrazů pohrdání dočkal aspoň cenných muzikantských rad.

Čtěte také

Karel Gott

Čtěte také

Retro z Vlasty - Karel Gott: Lásku a hudbu může oddělit jen chladný člověk

Už bylo pozdě

Největší krize pro Evu nastala v 80. letech, kdy už téměř nevystupovala, nahrávala sporadicky a pobírala invalidní důchod. V té době byla vděčná za kus šunky nebo levné bílé víno. Přibývaly také zdravotní problémy s ledvinami a játry. Přesto zažila ještě několik krásných okamžiků. V prosinci 1988 ji pozvali krajané ze Švýcarska spolu s Pavlem Bobkem, Petrem Jandou a Lídou Nopovou koncertovat do Badenu. Když se kvůli trémě začala dožadovat vinného střiku, ochotně přinesli dvě lahve – ovšem vína bezalkoholického. Eva si dala několik skleniček a předvedla skvělý výkon. Listopad 1989 přivítala s radostí. Dokonce se jednou vypravila na Hrad za Václavem Havlem, s nímž se znala ještě z éry v Divadle Na zábradlí. Toužila vyměnit svůj přízemní byt v Eliášově ulici 21 (dnes je na domě její pamětní deska) za něco lepšího. Pan prezident jí napsal přípis „Prosím, můžete-li, vyjděte mé přítelkyni Evě Olmerové vstříc.“ Papír ale nepomohl. Na jakékoli změny už pro ni bylo pozdě. Čím dál častěji trávila čas v nemocnici a zemřela 10. srpna 1993 v pouhých 59 letech.

ZDROJ: časopis Vlasta, Jaroslav Kříženecký: kniha Eva Olmerová, 2009

Čtěte také

František Filipovský

Čtěte také

Retro z Vlasty - František Filipovský a dopis k narozeninám od Louise de Funèse

Čtěte také

Jana Šulcová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Jana Šulcová: Potřebovala jsem kvalifikovanou pomoc

Čtěte také

A kdo byl vaším vzorem? Na snímku Petra Janů v roce 1986

Čtěte také

Retro z Vlasty - Petra Janů: S auty nekamarádím, spletla jsem si brzdu s plynem