Jste spíš herečka nebo spíš fejetonistka?
Já si nejvíc připadám jako stárnoucí ochechule. Ale mám-li odpovědět na vaši otázku seriózně, přece jen se pokládám pořád za herečku. Jednak mám na to lejstro, a pak jsem toho do dneška o moc víc zahrála, než napsala. Ale protože poslední léta jsou v našem divadle pro herečky mé generace léty hubenými, vrhla jsem se na psaní. Na to lejstro nemám. Jsem fejetonistka-samozvanec. Ale je pro mě pořád snazší uveřejnit fejeton, než chytat lidi na ulici za knoflík a škemrat: „Helejte, paní, počkejte chvíli, já vám něco zahraju!“ Tak píšu a pořád čekám, že mi někdo vzkáže: „Ševče, drž se svého kopyta“. I když… V poslední době dostávám od čtenářů dopisy začínající Vážená paní redaktorko! Takže je možné, že ševče drž se svého kopyta na mě někdo zahaleká, až se vyhrnu na jeviště jako Lízalka.
Kdy jste přišla na to, že umíte skvěle psát?
Tak… já jsem na to ještě nepřišla. Ale naplňuje mě tichou radostí, že si to, jak se zdá, myslí čím dál víc lidí. Psavec jsem byla odjakživa. V dětství jsem napsala spoustu básniček, ba i divadelní hru se zpěvy a tanci, která se hrála ve školní tělocvičně, založila jsem spolek OZS – Otužilost, Zdraví, Síla (Úplnej Tyrš!), patrně jen proto, abych mohla sepsat stanovy a hymnu, organizovala jsem večírky s recitací a komickými výstupy. Vidíte, už tenkrát jsem pracovala na dvou stavech. Nejdřív jsem scénky napsala a pak v nich s kamarádkou hrála.
Ovšem, moje literární sklony měly i svůj rub. Ve škole jsem byla občas přinucena, abych svou kompozici z češtiny přečetla v jiné třídě. Paní učitelka při tom vždycky nabila takového hrdého vzezření, ale já jsme si připadala jako cvičený medvěd. Zvlášť třeskutý úspěch jsem měla s kompozicí na nezáživné téma Týden dopravní bezpečnosti Jak by ne! Zatímco ostatní dívky paní učitelce snaživě radily, aby nepřecházela na červenou, v mém bestselleru mluvila i cibule, vypadlá z tašky zbrklé hospodyňky. Zvláštní věc, moje matematická cvičení páni učitelé po třídách neukazovali. A že tam bylo nad čím žasnout!
Později jsem vášnivě ráda psala dopisy, z nichž leckteré si známí schovávali. I můj šestnáctiletý syn si uschoval dopis začínající My, Ivanka IX z Boží milosti královna česká… Dnes vidím, že jsem tímto způsobem ukájela potřebu psát a zachycovat, jak tomu říkám, „načechrané myšlenky“. Také od té doby, co publikuju, jsem na dopisy skoupá. To věřím, to by se jim to četlo, adresátům! Zadarmo.
Co říká vašemu psaní syn-novinář? Bere vás jako konkurenci? Kritizuje vás?
Můj syn novinář je padouch, před nímž nutno mít se na pozoru. Jen tak, mezi vařením, mu vyprávím historku – a za měsíc si přečtu páně synáčkův fejeton na zmíněné téma, ke kterému jsem se sama ještě nedostala. A že by mě kritizoval? Pchá! On mě ani nečte. Čas od času pocítím potřebu být uznávaná i pro něco jiného než houskové knedlíčky s jehněčím a špenátem, i zmíním se nesměle o nějakém tom úspěchu. Synek labužnicky přežvykuje a snová v mysli novou reportáž. Když jsem si jednou posteskla, že by mohl projevit trochu žádoucího úžasu nad tím, jak si matka vede, utrousí: „To je přece samozřejmé.“ Tak nevím, jestli mám naříkat nad nedostatkem ocenění, nebo se těšit z té bezmezné důvěry.
Jak vidíte svou budoucnost – u psacího stroje nebo na jevišti?
Svou budoucnost vidím tak černě, že se to neodvážím ani vyslovit, protože by to bylo považováno za nejapný vtip. Moje zdánlivě bezproblémová povaha je totiž také rozporuplná a extrémistická. Jednu chvíli se šplouchám na prosluněné mělčině v hravých vlnkách a vzápětí tonu u dna v bahně. Dokážu proměnit v tragédii i vysloveně potěšující skutečnost. Když mi před odjezdem do lázní paní doktorka vyložila můj EKG slovy: „Máte to báječné. Srdce jak dobře trénovaný sportovec“, zbledla jsem a hlesla: „Ježíšmarjá, to je strašné!“ Paní doktorka myslela, že jsme ji špatně rozuměla, a tak mi to zopakovala. A já na to: „No právě! Víte, jak se mi s takovým srdcem bude těžce umírat?“
Z důvodů, o kterých nechci mluvit, vidím svou budoucnost spíš u psacího stroje. K tomuto řešení se kloní i můj syn. Aspoň, když jsem nedávno nářky na bolesti v kloubech zpestřila nářkem nad ulomeným kouskem zubu, prohlásil: „No tak budeš psát, no.“ A dodal, podle svého názoru optimisticky: „K tomu nepotřebuješ ani nohy, ani zuby.“ To jsou vyhlídky! Já se jen bojím, aby to nedopadlo tak, že divadlo nebudu hrát kvůli ztuhlým kloubům a psát kvůli změklému mozku.
Jste ráda na světě? Teď raději než dřív, nebo naopak?
Na světe jsem moc ráda. Možná že mi to někdo bude mít za zlé, ale na světe jsem byla ráda vždycky, tedy i za totality. Ono by to taky bylo zpropadeně náročné, otravovat se na světe od třinácti do čtyřiapadesáti. K tomu by musel být člověk zvlášť nerudný. Takže, dřív jsem se radovala z mládí, zdraví a lásky a žehrala na poměry, dnes se raduji z pozitivních změn poměrů a žehrám, kdeže je mládí, zdraví a láska. Musím bohužel dodat, že poslední dobou mi svět připadá jako velmi nevlídné místo. Je v něm příliš mnoho nenávisti, násilí a bezpráví. Ale to je velmi široké a závažné téma, které na tomto místě nechci rozebírat.
Co si myslíte o českých ženách, to je téma přesně pro Vlastu, ne?
Inu, téma přesně pro Vlastu to je, jestli pro mě, to nevím. Znám příliš málo žen španělských, francouzských a amerických na to, abych mohla vynášet soudy o ženách českých. Ostatně, jsem jedna z nich. Mám své chyby a přednosti a myslím, že ostatní jsou také takové. Řekla bych, že jsou dobré matky a kuchařky a mnohé z nich jsou velmi šikovné a nápadité, pokud jde o oblékání. Jedno však vím jistě. Díky pochybnému způsobu realizování emancipace jsou to ženy tak houževnaté, odolné a zocelené neustálým bojem s komunálními službami, že agent 007 je proti nim změkčilý mazánek. Připadají mi jak vyšlechtěná odrůda broskvoně, která je s to rozkvést a přinést plody na ledové kře.
Slušelo by jim, podle mého názoru, zejména těm starším, více tolerance. To je nějakého pohoršování nad každou módní vlnou, která zachvátí mládež, to je nějakého křiku kolem náušnice nebo pramínku vlasů v týle! Vždyť on Přemysl Oráč také nenosil ježka. To se mi právě líbilo vždycky v cizině, že za mladíkem, který má na půl hlavě vlasy černé jak havran a na půl modré jak švestka, se nikdo neohlédne. U nás by ho ženské chtěly ukazovat po poutích v kleci. Mě se nelíbil ten dvoubarevný mladík, mě se líbila ta absolutní svoboda, která mu pošetilou dvoubarevnost umožňovala. Myslím, že tahle úzkoprsost vyvěrá z dob, kdy bylo žádoucí, abychom se navzájem podobali jeden druhému jak sardinky. Běda, když chtěl být někdo úhořem. Ryby ho zavrhly.
A co o českých mužích?
O mužích? Co je to – ti muži? Ach, už vím, vy myslíte ty tvory, co se živí pivem a v nejparnějším létě nosí kalhoty místo hedvábné sukně? Tak o těch nic nevím. Občas vídám nějaké exempláře v televizi a na ulici, jenže… Ani nevím, jak bych to vysvětlila. Kdysi dávno jsem vnímala muže jaksi celistvě, některý byl sympatický, jiný protivný, onen atraktivní, a tento bezbarvý. Teď se mi muži rozpadli na prvky. Už nepotkávám muže. Potkávám brýle, pleše, bundy, břicha, saka, plomby a vousy. Nějak se mi nedaří sestavit z toho kompletního mužského. Navíc se mi zdá, že jsou čím dál plašší. Ještě před pár lety mi zobali z ruky a dnes, jen se přiblížím, jako když do vrabců střelí. Připouštím, že sem tam mě zaujme vydařený jedinec, zabývající se, dejme tomu, finančními otázkami v celostátním měřítku. Nu, dámy, kdybych já měla knír, teď by byla chvíle si jej zálibně nakroutit.
Kdybyste byla prezidentkou, co byste udělala jako první?
Nejdřív ze všeho bych si koupila báječné letovisko u moře, které bych zalidnila kvalifikovaným personálem včetně maséra, chiropraktika a kadeřnice, a tam bych přijímala hosty, které bych pak ostouzela ve svých fejeton. Předpokládám, že máte na mysli prezidentkou nějaké mamutí, vysoce aktivní akciové společnosti? Nic jiného totiž nepřipadá v úvahu. Vysoká politika není můj koníček a být dnes prezidentem je pro mě asi tak lákavé jako stát se mučednicí.
Kdybyste byla ministerskou předsedkyní, vyhovovalo by vám to víc?
Ne, to by mi z výše uvedených důvodů nevyhovovalo o nic víc. Ani národu by to nevyhovovalo. Myslím, že je syt neschopných lidí. Moje schopnosti stačily právě tak na funkci úsekové důvěrnice bez politické příslušnosti. Škoda. Kostýmky paní Thatcherové jsou velmi šik.
Zůstanete Vlastě věrná?
Zůstanu. Vždyť Hvězda – předchůdkyně Vlasy, byl první časopis, ve kterém jsem si ještě v předškolním věku slabikovala a Vlasta první časopis, ve kterém jsem v dospělém věku publikovala. A pak je tu ještě jeden zvláštní důvod. Moje celé jméno zní – Ivana Stanislava Vlasta Devátá.
Zdroj: časopis Vlasta, www.vlasta.cz
