Napadlo vás někdy, proč tolik lidí s tak ohromným gustem vaří? Přemýšleli jste o tom, proč si tak rádi povídáme o jídle a vedeme spory o kulinářství? Čím to je, že kdejakého umělce chytíte jak na vařené nudli na téma jídlo? Je to docela prosté a ledacos napovídají přísloví. Jak k jídlu, tak k dílu – Sytý hladovému nevěří – Kde se dobře vaří, tam se dobře daří…

Jídlo se dostalo do světové literatury, ale recepty najdete i v bulvárních listech. Bez jídla to zkrátka nejde. Aby ne. Takový prostřený stůl plný lahůdek, to je přece odjakživa symbol pohody. Pochoutkami nemyslím snad ústřice, naopak, vybaví se mi škvarková placka, cmunda, lepenice či bramborový salát…. Píšu o tom proto, že podobný názor sdílí většina lidí, které jsem už na téma vaření a jídlo zpovídala. S nostalgickou slzou v oku vzpomínali na jídla prostá, jednoduchá, na to, jak vařila babička, teta, maminka… A na to, jak bylo kolem domácího krbu krásně. Ano, to všechno, a ještě daleko víc umí a zvládne jídlo.

Zdroj: Youtube

Co vy na to, paní Jano Hlaváčová?

Samozřejmě souhlasím, jídlo je mocná čarodějka a naše rodina si rodinný stůl velmi považuje. Všichni totiž k jídlu máme ten nejupřímnější vztah – k plotně nás to táhne v pravidelných intervalech. Z našeho týmu nejlépe vaří hlava rodiny, můj muž. Je opravdu výborný kuchař, třebaže i v tomto oboru je zcela svůj a originální. K vaření přistupuje s jistým básnickým rozletem, s notnou dávkou fantazie. Nic mu není nemožné, chutě a vůně kombinuje barevně a po svém. Jistě, i on ctí jisté zákonitosti, ale není jich mnoho. Například i tak prostou věc jako hovězí guláš umí vyvést ze všednosti. Do hrnce vrazí veškerou zeleninu, a ještě něco ostřejšího. A najednou to má chuť, vůni, šmrnc… Takže, ano, samozřejmě, moc ráda se dávám pozvat. Luděk vaří nejen s fantazií, ale i s láskou, a je to na výsledku vidět. Můj muž při vaření vlastně aktivně odpočívá, neumí nečinně sedět a kolem auta se nemůže točit věčně. Zkrátka – k plotně ho ráda pustím. Riskuji jediné, horu nádobí. Ale dobře vím, že si určitě pochutnáme a bude nám dobře.

Jaký vztah k vaření máte vy?

Protože vařím pravidelně, entuziasmus a nadšení opadlo. Ale se sporákem se kamarádím, to ano. Vařit jsem se naučila už dávno, takže dnes už nijak neexperimentuju. Vařím to, co moji strávníci rádi. A peču. Byly doby, kdy jsem pekla i několikrát denně. Copak doma, doma je všechno snadné, ale já musím vařit i na cestách. A to na plotýnce v obytné Avii svého muže, když jezdíme na závody. V Avii je místa jak v hodinkách a musím uvařit rychle a chutně pro několik hladových krků. To žádná legrace není. Šidím je občas nějakou konzervou a musím to udělat tak, aby si mysleli, že právě usedli v Alcronu. No, i tohle jsem se už naučila. Takže vaši otázku shrnu – k vaření mám vztah vřelý.

Je to tedy váš koníček?

Ale ne, tak bych to neviděla. Koníček předpokládá trochu vášně. Koníček, to je pro mého muže jeho Tatra. Moje vaření je záležitost jisté nutnosti. Někdy i otrava, někdy příjemná zábava.

A když se vás zeptám na koníčka, co odpovíte?

Dlouze bych mohla mluvit třeba o štrikování, ale ani to by nebyla tak úplně pravda. Mým koníčkem je divadlo. Moje práce.

Odešla jste z Národního divadla, nestýská se vám?

Ne, protože jsem divadlo neztratila ani na chvíli. Hraju stále. S partou kolegů jezdíme za diváky s pěkným zájezdovým představením a já se navíc za publikem dostávám i při besedách. Je to ohromně zajímavé, něco, co jsem dříve neznala.

Ale přece jen, je to velká změna, jak ji prožíváte?

V dnešní době přece mnoho lidí změnilo či ještě změní svůj život, práci, pohled na svět. Podle mých dosavadních zkušeností to není marné a je to dokonce přínosné. Zkusit vlastní síly, postavit se na vlastní nohy, dělat to, co chci, vybírat si, zkusit něco nového. Samozřejmě při tom všem nelze zapomenout na nezbytnost – zázemí. Musí být pevné a pořádné. A to je rodina, opory, zájmy, záliby, koníčky, a třeba i ta plotna a prostřený stůl, na který jste se ptala. Život stojí za to, aby člověk poznal všechno, co se mu nabízí. Nemusí to vždycky vyjít, ale šance, když už jsou, se nemají promarnit.

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1991

Související články