S Miluškou Voborníkovou a Petrem Spáleným jsme se sešli u mě doma. Nejdřív přijela Miluškav poněkud obstarožní škodovce, kterou si hýčká po dědovi; na cesty mezi Říčany a Prahou jí prý bohatě stačí. Petr dorazil ze studia, kde dokončoval své nové CD s názvem Jen mě, lásko, vyzvi na souboj. V Praze bývá často, má totiž malé nakladatelství a vydavatelství, k tomu odborníka na účty, protože bez něj by ho, jak sám říká, už dávno zavřeli.
Bydlíte už dlouho na malém městě, doufám, že se v Říčanech neurazí. Jak jste se tam zabydleli?
Miluška: Všichni jsme si zvykli. Okoukli jsme se vzájemně už před patnácti lety, sousedé záhy zjistili, že žijeme poklidným, normálním životem, a myslím, že nás mají rádi. Když do nás uhodil nečekaně kulový blesk, ochotně nám pomáhali. Dnes máme hodně dobrých přátel.
Jste stále spolu. Jsou manželé, kteří si nemohou vynachválit, že každý z nich má své povolání a zájmy, takže i po letech jsou si vzácní.
Petr: To pak ale nevím, proč se brali. Je sice pravda, že jsou dny, kdy si s Miluškou moc nepokecáme, i když jsme v jednom baráku.
Miluška: Petr má totiž svou pracovnu, kde může být sám se sebou. V jednom koutě si dělá muziku, ve druhém grafiku, takže jsou dny, kdy o něm moc nevím.
Petře, pokud jde o grafiku - souvisí nějak s tvou původní profesí knihaře?
Petr: Tohle je něco jiného. Dělám obálky na knihy, grafickou úpravu knih, sazbu, a nebo taky časopisy.
Jste ještě členy Divadla Jiřího Grossmanna?
Petr: Já už dva roky ne, protože jsem všechno nestačil.
Miluška: V divadle jsem, ale hraju velmi málo.
Miluško, není to škoda, když už je tvoje dcera větší a máš teoreticky víc času, že třeba nevydáš desku?
Miluška: Víš, já když se na sebe podívám bez emocí, tak si myslím, že jsem zas nebyla nikdy tak výjimečná, aby po mně někdo plakal. Myslím, že jsem stále nejužitečnější doma, v rodině.
Vidím, že tě stále neopustila tvá příslovečná skromnost. Všichni, kdo na to jen trochu mají, teď vydávají alespoň své památeční hity. U tebe by bylo písniček hned na dvě desky!
Petr: Milušce by něco takového měl Supraphon samozřejmě vydat. Nakonec práva se dají koupit, takže to případně vydám já.
Je to tak, že práva dostaneš jen na tři roky?
Petr: To mi nevadí, tohle přece není opera.
Miluško, někdo mi kdysi vyprávěl, že v době, kdy jsi jezdila s kapelou, jsi ráno vstala a šla koupit kapele k snídani čerstvé rohlíčky...
Miluška: Asi se to občas stalo, ale zajímavější je, že já, která neumím vzít pořádně jehlu do ruky, jsem dokázala na jednom dlouhém zájezdu klukům založit džíny.
Co všechno tě ještě život naučil?
Miluška: Nevím, čím bych se pochlubila. Naučila jsem se vařit, což ale dodnes beru jako nutnost.
Někteří muži mají vaření jako koníčka. Jak je na tom Petr?
Miluška: Když ho to chytne, tak na chatě vaří. Třeba skopové nebo jehněčí.
Petr: Ovšem za použití všeho nádobí, co je v baráku.
Miluška: Je to trochu pohroma, ale zase co uvaří všem ohromně chutná.
Vaší dceři Báře je třináct a je hezká. Je taky chytrá po rodičích?
Petr: Po rodičích ne, ale po Milušce jo.
Má už nějaké výrazné zájmy? Věnuje se třeba taky muzice nebo chodí do nějakého kroužku?
Petr: Já nechci, aby někam chodila, ani do školy bych ji nejraděj nepouštěl. Je muzikální a na piano hraje dobře. Je šikovná i na počítači. Nejdřív ji ale musí přejít ty panenky.
Miluška: Miluje taky zvířata. Máme doma psa a kočku, i když dlouhé procházky se psem v lese, to je spíš Petrovo. Je to jeden z mála důvodů, kdy celkem rád opouští domov.
Proč vy dva jste tak málo vidět ve společnosti a nic se o vás nedočteme?
Petr: Každý to vidí jinak, mě tohle nikdy moc nepřitahovalo. Když si koupím noviny, kde se dozvím, že paní Magdalena změnila účes, nebo pan Jan si zlomil nohu, tak mě to moc nezajímá. Když nemám nějaký konkrétní důvod, třeba práci, kterou jsem udělal, tak nevím, co bych vyprávěl. Že mám novýho psa nebo plochý nohy?
Miluška: To je celý Petr, nechce připustit, že to některé lidi zajímá.
Petr: Tak tedy - plochý nohy nemám! Jen jsem udělal novou desku, ze které mám radost, a ,,Andělé" se dočkali dokonce reedice. Někdo žije z toho, že je ho vidět, pro mě je to málo. Navíc mě lidi znají po skoro třiceti letech, co muziku dělám, usmívají se na mě i na ulici. Opravdu jsou hrozně milí.
Miluško, jaký je Petr jako manžel, nosí ti občas dárečky?
Miluška: Dárečky? Teď mě zrovna nic nenapadá.
Petr: A kdo ti kupuje mastičky za pět set na hlavu, na uši a na nos?
Miluška: A kdo se s nimi maže?
Petr: Chceš říct, když tam nic jiného není? Zkraťme to. Já jsem ideální manžel. To se potvrdilo v každém mém manželství.
Miluška: Chce to pravda dost oboustranné tolerance, protože třeba já jsem ranní ptáče, zatímco Petr vstává nerad a má vůbec trochu delší rozjezd. Myslím, že se mi často daří být ráno nenápadná, ale někdy se zapomenu a chci řešit nějaký problém. Kdysi mi jeden známý vytiskl poučku, kterou mám na ledničce. PO RÁNU NA MĚ NIKDY NEMLUV! Ale pořád mi to moc nejde.
Petr: No prostě je to u nás harmonický.
Kde jste vy dva nejšťastnější? Doma, v létě na Kanárech, nebo v lese na houbách?
Miluška: Troufám si říct i za Petra, že nejšťastnější jsme v Jevanech. My totiž máme chatu dvanáct kilometrů od domu.
Petr: A protože je v lese, houby nám rostou i pod pingpongovým stolem.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1995
