Není jednoduché dělat rozhovor s někým, koho znáte léta a navíc o něm věčně slyšíte nějaké drby. Kdekdo Pavlíně Wolfové předhazuje, jak to měla jednoduché, když je dcerou Pavlíny Filipovské a Petra Spáleného. Když začala pracovat v České televizi, také se šuškalo o protekci. V televizi ne, tam všichni věděli, že slečna Spálená začala od píky jako všichni studenti žurnalistiky na prázdninové praxi. Šplhala nahoru, a když byla smetena z postu zahraniční zpravodajky, odešla. Po týdnech beznaděje začaly její nové televizní kapitoly v TV NOVA.
Nebyl dědeček zklamaný, že ani jedna z jeho vnuček nectí uměleckou tradici?
Myslím, že zklamaný nebyl. Dbal spíš na to, abychom byly se sestrou vzdělané.
Mluví se o výhodách dětí slavných rodičů. Jaké jsou zápory?
Až do listopadové revoluce jsme se sestrou bydlely u mámy v dědečkově domě a všichni si mysleli, že budeme mít protekci. Pravda je, že dědečkovi určitě nedali u řezníka špatné maso, ale také jeho vnučku nevzali na konzervatoř. Naopak. Čekali, že přijde talent od Boha se skvělou školou od dědečka a od mámy a přišla jsem já. Talenty dědečka, táty a mámy se mi vyředily: zpívám mizerně a hraju také mizerně. Dědeček nemohl pochopit, jak to, že mě nevzali, vůbec o mně nepochyboval. Mě také ve čtrnácti nenapadlo, že já, která mám doma Františka Filipovského, bych mohla být špatná.
Co tě přivedlo od herectví k novinařině?
Češtinářka a třídní paní profesorka Holanová na gymnáziu. Naučila mě milovat literaturu, co v knihách hledat a najít. A fandila mi - jsem vypravěč a ona mě v tom podporovala. Probírala se mnou moje slohové práce a ve třetím ročníku se zeptala, co vlastně chci dělat. Uvažovala jsem o právech a žurnalistice. Přihlášku jsem si pak podala jen na novinařinu.
Na žurnalistiku ses napoprvé nedostala. Nebyla to další rána pro tvoje sebevědomí?
Každý karambol prožívám stejně: prvních par dní pro mě končí svět a kamarádi mě sundávají z okna, ať proboha neskáču. Pak se naštvu a dokážu se vybičovat k neuvěřitelným výkonům. Dodneška třeba nevím, jak jsem mohla udělat přijímačky z francouzštiny (moje francouzštinářka to také nepochopila).
Nemrzí tě, že jsi školu nedokončila, když bylo tak obtížné dostat se tam?
Jsem bakalář a tím to pro mě končí. Na školu vzpomínám ráda, ale nesnáším buzeraci. Studovala jsem televizní specializaci, a bohužel jsme si s jedním kantorem nepadli do oka. Začalo ho pobuřovat, že jsem zkusila dělat Na vlastní oči, a počkal si na moji první chybu: neodevzdala jsem včas reportáž na půldruhé minuty a on trval na tom, aby mě vyhodili ze školy. Po několika odvoláních mi umožnili další termín a k bakalářským zkouškám jsem se dostala. Dodneška mě ta lapálie mrzí. Studuju dál sama věci, které mě na fakultě nadchly, a čtu spoustu knih. Nebudu sice ani magistr, ani doktor, ale nechat po sobě šlapat (a ještě k tomu na akademické půdě), to nesnesu.
V novinařině, a zvlášť když jsi na volné noze, potřebuješ dost ostré lokty...
Motivuje mě, když mě někdo podrazí, nebo mám pocit, že jsem něco zkazila. Myslím na moudrost: Když jdeš nahoru, musíš všechny pěkně pozdravit, aby s tebou ještě mluvili, až poletíš dolů. Ostré lokty se nerozpakuju použít, když potkám „lidské zmetky", od zločinců po arogantní úřednici. Kdo je za beránka, neobstojí a zemře v chudobě. Pro mě jediná cesta, jak se prosadit, je být pilná. Máma by se teď smála, protože doma jsem nikdy pilná nebyla, ale do práce se dokážu zakousnout. Hodně se učím od svých kolegů - jsem takový malý parazit.
Zraňují tě pomluvy?
Když se člověk objeví na obrazovce, musí se smířit s tím, že se o sobě časem leccos dozví. Nemám čas vyvracet drby o tom, s kým chodím nebo nechodím, že tohle jsem nikdy neřekla. Drb je jako vystřelený šíp, který se nedá vrátit. Kdo mě zná, ví, čeho jsem schopná a čeho ne.
Jsi na nějaká vydání Áčka víc pyšná než na jiná?
Je samozřejmé, že některá se povedou víc. Nikdy jsem nechtěla být moderátorkou a pořad Áčko jsem vzala původně na měsíc, protože se v konkurzu nenašlo dost moderátorů. Byla jsem tele, které se zoufale motalo po studiu. Dneska jsem suverénnější. Nejdůležitější je najít míru, s jakou k hostům, lidem z ulice, přistupovat, abych je nepolekala. Sázím na intuici, a občas se stane, že to nevyjde. Jedno z nejsledovanějších, nejlepších a nejužitečnějších Áček pro mě bylo Hledám své dítě. Občas se vracím ke svým oblíbeným tématům, jako jsou únosy, rasismus... prostě konfliktní věci.
Před dvěma lety ses provdala za zpravodaje MF Dnes na Slovensku. Jaké jsou výhody a nevýhody manželství na dálku?
Jsou to spíš výhody. Oba jsme dost zaměstnaní, navíc svérázní. Když jsem byla zpravodajkou České televize na Slovensku, byli jsme spolu od rána do večera. Pak jsem začala dělat Na vlastní oči. Jsem přes noc nebo o víkendech pryč, k tomu přibylo Áčko, takže se mi stane, že se domů dostanu v noci, jen abych se vyspala. To by bylo problematické, kdyby můj muž byl doma, protože jemu pracovní den většinou končí uzávěrkou. Jezdí na víkend, někdy i na čtyři pět dní. Užíváme se, ale po pěti dnech začínáme být nervózní, že nám utíká práce. Moje práce je tady a jeho na Slovensku. Teď jsme platili osm tisíc za telefon, protože když nejsme spolu, aspoň si často voláme.
Jak dlouho to takhle může trvat?
Klidně až do smrti, pro naše povahy je tento způsob manželství ideální.
A nezačínáš na ulici nahlížet do kočárků?
Ne. Všichni mluví o biologických hodinách, které se ohlásí. Buď je nemám, nebo jsem divná. Pořídili jsme si dva psy a pro nás jsou jako děti. U kamarádek, které děti mají, vidím, že člověk musí dítěti odevzdat svůj život. To může udělat, jen když ví, že toho ani na okamžik nezalituje. Já nechci o svou práci přijít a skloubit publicistiku s mateřstvím mi připadá stejně nemožné, jako být zdravotní sestra a zároveň nájemná vražedkyně.
Prakticky celý život jsi prožila v Praze, jak sis zvykla na nový domov na venkově?
Jsem tam šťastná. Podle toho jsem poznala, že jsem duševně strašně unavená. Přijedeš tam, sedneš si s kávou na terasu - ticho, les, skály, z dálky slyšíš Sázavu.
Ten dům postavil tvůj dědeček. Nepřepadá tě tam sentiment?
Když si sednu na zahradu, dívám se na starou vrbu a myslím na to, že na stejném místě seděla před padesáti lety babička. Přehnaným sentimentem ale netrpím. Spíš mě mrzí, že jsem nestihla říct dědečkovi a babičce spoustu věcí a od nich se toho hodně dozvědět. Jejich dům, který si dali postavit jako letní sídlo v roce 1936, jsme vůbec nezměnili, a vím, co mi babička na kterém místě říkala. Se sestrou jsme tady strávily několik let, chodily jsme tu i do školy. Když jsme se s Karolem vzali a chtěli jsme bydlet sami, zjistili jsme, že se musíme zadlužit a ruinu, do které se dvacet let nejezdilo, opravit.
Mamince se nelíbily tvoje odchody z domova. Jak spolu vycházíte teď?
To, že jsem chtěla být samostatná, náš vztah poznamenalo, ale smířila se s tím. Můj odchod do Bratislavy se jí vyloženě nelíbil. Teď spolu vycházíme moc dobře, ale bojí se o mě. Stává se terčem lidí, o kterých jsem třeba natočila nelichotivou reportáž. Nezavolají mně, ale mámě domů, co to vychovala za svini. Naše vztahy nebyly vždycky ideální, máma byla hodně zaměstnaná a byla s námi sama. Když jsem dospívala, byla ze mne na nervy, protože jsem jezdila s kapelou a kouřila marihuanu. Jako na vysokoškolačku na mě byla pyšná. Pak jsem se vdala a úplně se mezi námi vyjasnilo. Totéž s tátou. Byla jsem vůči němu zahořklá, že s námi nebyl, když si založil novou rodinu. Teď za mnou jezdí, já jezdím k němu. Asi jsme všichni dospěli - jak já, tak oba rodiče. Čas otupil hrany a mám konečně pocit, že mám tátu i mámu pořád.
Vždycky jsi hodně mluvila o sestře Johance.
Je pro mě důležitá. Čím jsme starší, tím víc si rozumíme. V pubertě byla větší, bila mě a já jsem se ji snažila intelektuálně převýšit. Když nám umřela babička, která byla mou největší kamarádkou, zjistila jsem, že další největší kamarádka je mladší Johanka. Teď se o mě stará, nadává mi za věci, které dělám špatně, radí mi a vychovává mě. Potřebuji ji. Je veterinární technička - skvělá a hlavně šťastná. Já jsem šťastná novinářka. Dědeček už bohužel nestihl vidět nás šťastné v povoláních, které jsme si vybraly.
Zdroj: www,vlasta.cz časopis Vlasta 1998
