Vyrůstala jste v předválečné Bratislavě, jak na ni vzpomínáte?
Já jsem byla temperamentní dítě. Maminka chtěla, abych měla po škole nějaký kroužek, tak mě přihlásila do baletní školy k Elle Fuchsové-Lehotské. Hodně často jsem s maminkou chodila do kaváren. Ona měla takovou zásadu, že tam každé odpoledne musí zajít. Jenže co se mnou, abych se nenudila? Řekla číšníkovi, aby mi přinesl něco k prohlížení, tak jsem si moc ráda listovala časopisy. Tenkrát mě ale víc než písmenka zajímaly obrázky.
Vaše původní jméno Carmen vymyslela babička. Co dalšího vám předala?
Měla jsem to o prázdninách rozdělené, za jednou babičkou do Trenčianských Teplic a další měsíc za druhou do Piešťan. A právě ta piešťanská mi vymyslela jméno. Milovala opery a také se jí líbilo, že se z Carmen nedá udělat zdrobnělina. Čas od času jsme šly na procházku na piešťanský ostrov a ona mi říkala: „Vidíš ty stromy? To je Bůh!“ Tehdy jsem si její vyprávění vůbec nespojovala s vírou. Prostě jsem to brala tak, že co je krásné, to je boží.
Často jste vzpomínala na angažmá v Žilině, jak se vám tam žilo?
Měla jsem hodně skromný podnájem, kde se topilo uhlím. Takže většinu toho, co jsem vydělala, šlo na nájem a na uhlí. Když jsem se pak přestěhovala do Prahy, tak to byl také velmi jednoduchý byt. Hrála jsem v Rokoku dvakrát denně, dokonce i o víkendech, strávila jsem v divadle víc času než v pronájmu, kde ani netekla teplá voda. Pak jsem se náhodou potkala s Jankem Roháčem, a ten měl byt s ústředním topením.
Jenže nešlo jen o topení, ale hlavně o lásku!
To máte pravdu.
A jak na vás Praha v 60. letech působila?
Víte, co? Mně už se nechce vzpomínat. Raději se bavme o jídle!
Tak sem s tím!
Já hrozně ráda jím. Jednou začas mě vnuk Matouš veze do nemocnice na kontroly, a když skončíme, tak se jdeme odměnit někam do restaurace. Na to se pokaždé moc těším! Buď mám chuť na něco studeného, nebo si dám vepřo knedlo zelo. Jím skutečně všechno, klidně i orientální kuchyni. Já jsem v tomhle punktu vskutku odvážný člověk.
Vařila jste i vašim vnukům a chutnalo jim?
Já myslím, že to by vám řekli oni, co jim chutnalo. Mám velké štěstí, že se o mě Matouš stará, díky němu mám dvě překrásné pravnučky Beátku a Adinku. Jezdí za mnou i druhý vnuk, ten bydlí v Bratislavě. Mám je takhle federálně rozdělené. Však i ve mně se to všechno míchá, celá Rakousko-uherská monarchie. Jedna babička pocházela z Českého Krumlova, druhá z Vodňan, takže to je česká strana. Pak jsem měla dědu z Maďarska a určitě mezi příbuznými byl i nějaký Slovák. Chtěla bych zjistit, jakou mám vlastně DNA. Třeba si někdy nechám udělat test.
A co by vás nejvíc zajímalo?
Ráda bych se dozvěděla prostě něco víc o naší rodinné historii. Jednou jsem s někým řešila minulé životy a on mi řekl: „Vy jste tady potřetí a už naposled.“ Netuším, co jsem byla v minulém životě, ale doufám, že pes. Mám je hrozně ráda. Moc mi chybí moje fenečka Babuška, kvůli ní jsem tady na terase nechala udělat trávník.
Jak se vám vlastně bydlí v centru Prahy?
Naštěstí vůbec nevnímám hluk z ulice. Mám okna do vnitrobloku a díky tomu je tady úžasné ticho. Když jsem se sem nastěhovala, tak bylo potřeba byt předělat hlavně kvůli světlu. V našem bratislavském bytě jsem totiž zvyklá na velký prostor a hodně světla, v tomhle pražském mám aspoň francouzská okna. Je tu jen malá ložnička a kuchyňka, ale to mi nevadí. Většinou sedím v obývacím pokoji a dívám se z okna na terasu a střechy. Nejvíc času trávím doma a poslouchám rádio. První rádio mi dali, když jsem souhlasila, že půjdu na svaté biřmování. Vůbec se mi tam nechtělo, ale když za to bylo rádio, tak jsem šla. A s rádiem žiju celý život. Poslouchám ticho nebo si pustím klasiku, občas taky jazz. Měla jsem ho puštěné i v srpnu ´68, aby mi přehlušilo ten randál kolem. Ten fakt, že jsme obsazeni.
Mluvily jsme o minulosti, ale na co se těšíte v budoucnosti? Teď se pro vás chystá narozeninový koncert, kde budou čeští a slovenští zpěváci zpívat váš repertoár.
Beru to jako velkou poklonu, že tihle báječní umělci budou zpívat moje písničky. Je to veliký dárek k narozeninám, podívám se na koncert ze záznamu. Víte, já už jsem tu svoji kariéru uzavřela. Však všechno v mém životě byla jen náhoda. Kdybych bydlela v bytě s ústředním topením, tak nemusím řešit, z čeho zaplatím uhlí a nedostanu se ke zpívání. Původně jsem vůbec nechtěla do divadla. Snila jsem o vysoké škole, že půjdu studovat jazyky.
A jak to bylo s těmi náhodami?
To je náhoda za náhodou v mém životě. Na gymnáziu jsme měli kněze, který nás nemohl učit náboženství, ale měl takzvaně vyvíjet nějakou činnost. Tak si vymyslel, že budeme hrát divadlo, a nějak si zkrátka všiml, že mi to jde. Po maturitě jsem chtěla na vysokou, ale kádrováci mě nepustili, takže jsem musela do výroby. Pracovala jsem v loděnici v Komárně, ale to mě strašně nebavilo, jenže jak se odtamtud dostat? Řekli mi, že mám jen dvě možnosti: buď se vdám, anebo půjdu studovat nějaký rekvalifikační kurz. Vdávat jsem se nechtěla, takže mě napadlo, že si najdu ten nejdelší kurz, co existuje. Byl na výběr rentgenologický, laborantský nebo divadelní. Ten byl na dva roky, tak jsem šla.
Jenže kdyby vás to nebavilo...
Já vím, já vím, však jsem vám říkala, že hraní pro mě byla velká výzva. A snad jsem měla i trochu talentu. A potom máte zase další náhodu. Šla jsem s kamarádkou z konzervatoře a všiml si mě režisér Krejčík, který hledal hlavní herečku do filmu Frona.
A „náhodou“ jste šla do Prahy!
Možná vám to zní neuvěřitelně, ale to byla zase další náhoda. Účinkovala jsem v Tatra Revue a tam jednou přišel nějaký pán a nabízel mi, že by mě angažoval jako zpěvačku do cirkusu. Mluvil o honoráři, který neměli ani herci v klasickém divadle.
Takže jste mohla skončit klidně někde úplně jinde?
Ano, jenže mně se mnohem víc líbilo, co říkala paní produkční Eleková, která s tím cirkusákem přijela. Vyprávěla mi, že v Praze zakládá nové divadlo, Rokoko, a jestli bych nechtěla do angažmá k nim.
Prožila jste roky na scéně, máte za sebou stovky koncertů, ale před osmi lety jste zpívala naposled...
Ani nevíte, jak jsem ráda, že už se nemusím stresovat. Každý si myslel, jaký jsem suverén, ale já se bála zvednout ruku s mikrofonem, aby lidé neviděli, jak se u toho zpívání klepu trémou. Před pár lety jsem byla na operaci a pak už jsem nemohla zpívat. Jsem ale ráda, že na konci kariéry byl se mnou ten nejlepší tým Petra Maláska.
Věřila jste, že jednou doba komunismu skončí?
Muselo to přijít. Však jsme byli poslední, kde ten režim zůstával. A jsem šťastná, že jsem se dožila toho, že můžeme jet přes hranice a nikdo nás nekontroluje. My, kteří jsme zažili tu nemožnost pohybu, máme velkou výhodu oproti dnešní mládeži. Oni nechápou, proč se tak těšíme z té svobody. Pro ně je už naštěstí normální, že jezdí po světě, kam chtějí.
A co vás ještě těší?
Já jsem úplně nenáročný člověk. Nic zásadního není potřeba. Hlavní je, že mám svoji rodinu a tenhle byteček. Občas myslím na svou maminku, jezdila jsem za ní do Hurbanova, to je pár kilometrů od rakouských hranic. Jednou jsme si povídaly na zahrádce a ona mi řekla: „Třeba se toho dožiju, že se za ty hranice někdy podívám.“ Zato můj tatínek, ten byl spíš realista, ale taky si ze sebe uměl dělat legraci. Když měl jít někam na schůzku, tak lidem říkal: „Poznáte mě snadno, vypadám jako ortodoxní žid.“ On měl vůbec takový židovský humor. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl, že šel na voňavou mši. To je taková, kam se chodí po obědě a všichni jsou navonění. Tatínek tam potkal svého kněze, který se podivoval, proč je tak smutný. Zeptal se ho: „Ako sa máte, pán Farkaš?“ a tatínek odpověděl: „Zle, pán farár, zle. Hriechy ma opúšťajú!“
Tak to je jak nápis na váš náhrobek!
No to možná, ale já už mám beztak všechno promyšlené. Až umřu, tak bych chtěla, aby můj popel vysypali do Dunaje. A ta prázdná urna bude na hrobě, kde je moje maminka a můj syn. Určitě ji někdo ukradne, ale to mi vůbec nevadí. Já nechci, aby tam lidé chodili a říkali: tady je hrob Hegerové. Já prostě vyšumím.
Hana Hegerová
- Narodila se v Bratislavě. Po maturitě na gymnáziu nebyla z politických důvodů přijata na VŠE.
- Získala role ve filmu. Hrála v divadle. Zpívala v bratislavské TatranRevue. Po přestěhování do Prahy působila v divadlech Rokoko a Semafor. Hrála ve filmech. Stala se československou legendou šansonu.
- Každý si myslel, jaký jsem suverén, ale já se bála zvednout ruku s mikrofonem, aby lidé neviděli, jak se klepu trémou.
Zdroj: časopis Vlasta
