Jedna ze slavných scének geniální komediální dvojice, Ivy Janžurové a Felixe Holzmanna:
Co je vůbec – podle vás – smích?
Věc samozřejmá. Vybuchnete, smějete se. Museli jste, jinak to nešlo. Něco lupne v mozku a z hrdla se vám vyderou více či méně kultivované zvuky (u mě spíš ty druhé).
Je smích v životě člověka potřebný? V jaké míře?
Na tuto otázku zná správnou odpověď každý, ale ne každý dělá všechno, co by mohl udělat. Tuto šalamounskou odpověď bych ráda, abyste chápali v celé šíři možných vysvětlení – od mého názoru, že už malým dětem ve škole by se měla vnukat osvobozující hodnota smíchu jako projev kultivovaného člena vyspělé lidské společnost, až k otazníkům, zda ti, kteří stojí na mnoha významných místech na poli kultury, nepodceňují své poslání svou nepatrnou přízní k těm, kteří smích dovedou rozpoutávat, darovat… Nemyslím teď na sebe, ale protože se uculujete, prosím, teda i já: necítím se nedotčená, to vůbec ne, ale rozhodně se cítím kupříkladu nevyužitá, v tomto smyslu.
Smějete se ráda?
Ano. Potřebovala bych se smát víc. Jako každý.
Jak? Komu? Čemu se smějete? V divadle? V televizi? Ve filmu? V rozhlase? V hudbě? Ve výtvarném umění?
Teď to vezmu hopem. Nedonutíte mě jmenovat – jsem roztržitá, určitě bych na spoustu svých miláčků zapomněla. A tolik věcí nestihnu vidět, poznat…
Smějete se doma?
Doma se smějeme často. Dcery jsou často „hubaté“ a já je k otcově zoufalství moc nenapomínám. Zjistila jsem, že se v hloubi duše raduju z každého jejich humorného počinu. Teď už je mi hej, protože děvčata jsou velká a smějeme se stejným věcem. Ale i můj muž mě umí rozesmát. Před dvěma lety jsem mu ušila kalhoty (dokonce k narozeninám) z roletové lněné látky, v pase nabrané podle poslední módy. Když si je oblékl, dostala jsem záchvat smíchu, tekly mi smíchy slzy, jak děsně v nich vypadal a jak užasle se tvářil. Když jsem se konečně dokázala ovládnout, šla jsem hned zjevné chyby opravit a o půlnoci bylo konečně všechno vylepšené. Muž se vrhnul do kalhot s novou nadějí. Vypadalo to samo sebou trochu jinak, ale jen jinak nemožně. Dostala jsem nový záchvat smíchu. Od té doby si myslím, že je v nich zakletý nějaký šotek smíchu. Až bude nejhůř, půjdu v nich na jeviště.
Kdo se vám nejvíc líbí, když se směje?
Mnohé ženy se smějou krásně, děti, no to je bez debaty – miminka například, ale mně se nejvíc líbí, když se smějou mužský. A z takový nepodstatný dívčí ctižádostivosti. Říkám dívčí, protože to už v sobě shledávám od dívčího věku, vždycky jsem směřovala ke snaze rozesmát muže. Tatínka, své dva starší bratry. To, jak se mi smávali v našich rodinných miniestrádních představeních, budu mít zapsáno „za ušima“ nadosmrti, přesné tóny, trylky, hudbu těch decibelů – maminka smíchy plakala, nakláněla se kymácivě dopředu a tiskla si ruce dohromady s koleny…, ale já byla pyšná na ten chlapský smích.
Co je to „nakažlivý smích“?
Já vím, co myslíte, ale vzpomínám si na něco trochu jiného… Na jeden večer, kdy jsem byla na návštěvě v rodině jednoho z mých spolupracovníků a setkala jsem se tam poprvé s jeho manželkou. Popili jsme, byli jsme báječně pohoštěni a jak se nálada stupňovala, paní domu se stále častěji ozývala jakýmsi kdákavým smíchem, který byl vždy stejně rytmický a v přesných melodických intervalech. Rozhodně by šel zapsat v notách. Zpočátku jsem se vždycky trochu polekala, později jsem u vytržení žasla. Začala jsem se přistihovat, jak už na ten zvuk nedočkavě čekám. A po hodince jsem zničehonic začala hostitelku doprovázet jako ozvěna. V mé hlavě se začal prosazovat jakýsi opičí mechanismus, ale proti mé vůli. Paní domu zakdákala a já hned za ní. Cítila jsem, že to ostatní začali vnímat a oceňovat jako výsměch, a proto jsem se velmi snažila tomu zabránit. Marně. Povedlo se mi místo toho, že mé zakdákání přišlo napřed před jejím, a myslela jsem, že se tak ona octne v mé nezáviděníhodné pozici, ale to už se ona smát přestala… Několikrát jsem ještě kdákla, a pak jsem radši rychle sypala domů… No už mě nepozvali – taky nakažlivý smích, nebo ne?
Trochu jinak. Když jsem si pak vymyslela ten smích do Valdemary Krapsaté (televizní seriál Fantom operety), byl o něco jednodušší než trylek z onoho večírku, ale zase se s úspěchem nakažlivě masově šířil. Jeden známý mi vyprávěl, že jel hrozně namačkanou tramvají, ráno, lidé zamračení a popudliví, mladí seděli, staří viseli na tyčích, mlhavo, deštivo, pošmourno venku i uvnitř, a na přední plošině se strhla hádka. Ale v té chvíli se jeden z jejích účastníků místo odpovědi zasmál tím klokotavým smíchem (ostatně, uměly ho i děti, co chodily naším parkem do školy) a celé napětí v tramvaji rázem povolilo. Všichni se začali pochechtávat. Každý po svém, ale každý diametrálně změnil svou náladu… To se mi příjemně poslouchalo o užitečné nakažlivosti smíchu, kterou jsem si tak trošku mohla připsat na své konto.
Související články
Zažila jste na jevišti záchvat smíchu?
Ano, ano. Někdy se to stává. Mě většinou, když jsem přetažená z únavy. Ale je to jen tehdy šťastný moment, když divák nahlédne k příčině toho hereckého „selhání“, k neovládnutí se, a směje se s vámi. Přeskočí i na něho jakási bezmoc poručit si v tu chvíli. S obrovským pochopením se řehtá, jak vidí váš opravdový, a přece po určitou dobu marný zápas o vážnost. Říkáme tomu „odbourat se“ a nelze to výstižněji nazvat. Ale skoro totéž je být „odbourána“, někdy kolegou, ale mě se už několikrát stalo, že mi tuhle „újmu“ způsobil divák. Nedávno nějaký muž. Seděl takhle vlevo ode mě asi tak ve čtvrté řadě. Zaregistrovala jsem ho po zvuku, měl neuvěřitelně komický, srdečný, ale tak jakoby skřítkovský smích. Drobný, ale pekelný. Vůbec jsem se neodvážila podívat se jen tím směrem, kde seděl, ale sotva se ozval, byla jsem v koncích. Šíleně mě rozesmával. Dusila jsem svůj smích, ale co je proti tomu nechtít kýchnout! Ta snaha mi lomcovala celým tělem. Vycházely ze mě kvílivé vzdechy, a když jsem musela dál mluvit, slyšela jsem, jak se slova ve mně proměňovala v mňoukavé zvuky, v něco jako je kocouří zpěv o jarní noci. Cítila jsem, že nebudu schopná takhle hrát celé představení. Nezbylo mi než sice s velkou lítostí, ale cílevědomě začít přehrávat komedii na vážnější záležitost. Několikrát se na obávaném místě neozval a postupně jsem na něho zapomněla, ale asi jsme spolu ten večer společným dílem trochu ošidili ty ostatní v hledišti…
Co to znamená: kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe?
To je přísloví, ale mě se moc nelíbí – je v něm obsažena jakási hořkost, strategie a očekávání naplnění vyšší spravedlnosti. Myslím, že se smíchem, o jakém si povídáme, nemá nic společného.
Související články
Jsou vaše děti stran smíchu po vás?
Každá trošičku jinak, ale zhruba asi ano. Víc neprozradím, zakázaly mi, abych o nich mluvila v tisku.
Jak chutnají slzy smíchu?
Úplně jinak, než ty druhé!
Autorka rozhovoru: Slávka Kopecká
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1991
