Kvůli Velkému Sedlu jsem se na rozhovor s vámi bála – myslela jsem si, že jste opravdu tak nemluvná.
Naopak! To jen Palyzova dívka byla němá ryba: kouká, je dramatická... A nic. Typická, režiséry oblíbená figura tajemné osudové ženy. Velké Sedlo bylo vůbec vypečené, dílů bylo devět a oni neměli z čeho brát: pořád se jen jezdilo po přehradě, vycházelo a zacházelo slunce, kvákaly žáby, občas se tam prošel Palyza a do toho já významně mlčela. Říkala jsem, že hraju vodoměrku, ta toho taky moc nenamluví. V reálu na sebe bohužel řeknu i to, co nevím.
Já taky a je to hrozná nevýhoda.
Je, a přitom já se vždycky tak snažila být tajemná, ale nešlo mi to. Když jsem na škole měnila třídu, říkala jsem si, bezva, tam mě nikdo nezná, budu nedostupná, budu tajemná! Nedostupná jsem byla, ale jenom tím, že když mi nějaký kluk nabídl třeba doprovod, řekla jsem mu, ať si trhne, a tajemná jsem vůbec nebyla, vždycky jsem na sebe všechno proflákla. Když se mi nějaký kluk líbil, říkala jsem si: musíš mlčet, musíš mlčet!, ale jak jsem před ním byla v rozpacích, nevěděla co, tak abych to utrpení zamaskovala, žvanila jsem nepřetržitě. A když se schylovalo, že by mě třeba vzal za ruku nebo něco, rozjela jsem monolog úplných blbostí a příšerně jsem se ztrapnila! Je to nejspíš dědičné, moje děti na sebe taky všechno řeknou a já matka-radilka je nabádám, aby si nechávaly taky něco pro sebe.
Váš syn Adam zrežíroval divadelní Hru o lásce, ve které účinkujete s Karlem Rodenem. Jaké to je, hrát pod taktovkou vlastního dítěte?
To napadlo Karla, aby to Adam dělal. Já bych si nelajsla doporučovat své dítě. Oni si s Adamem vždycky rozuměli, co se týče vkusu, a Karel zná jeho vkus i z domova, věděli jsme, že společná práce bude přínosná a příjemná, že si to užijeme. Vždycky když představení vzniká, dáváme do něj hodně svého, povídáme si o něm a vymýšlíme spoustu vlastních věcí. Adam si do Hry o lásce dopsal celé pasáže, předělal francouzské reálie do našich a použil hodně z vlastního života, tedy ze zkušeností s rodiči.
Například?
Jde o příběh manželské dvojice, je to komedie o lásce, která má, jak víme, spoustu podob. A tahle podoba lásky je chvílemi docela dost krutá, ale oni se vlastně milují a mají takové rituály, aby jim vztah nezevšedněl, tedy to tvrdím já. Nechat se režírovat synem bylo vlastně příjemné, tedy taky jsem si řekla svoje, ale v rámci tvorby, moc jsem neodporovala. Adam musel pracovat – jak to říct – s jistou pokorou, protože Karel je přece jen chlap a byl i rodič, tak si Adam svoje možnosti a hranice poslušnosti tak trochu zkoušel. Ale Karel byl hodnej a nechal ho. Tahle práce nás bavila i proto, že Karel tyhle situace znal.
Jako že to bylo takhle vyhrocené mezi vámi?
Ale ne, nemyslím z našeho společného života, ale z mého vyprávění o zkušenostech s Honzou Krausem, jehož rodiče byli takováhle úžasná dvojice. Byli výborní, měli doma takovou malou Itálii, ale absolutně se milovali. Krausovi byli a jsou silná rodina, Honzovi rodiče byli velké osobnosti, tatínek přežil Osvětim, měli pět dětí, a doma to měli šťavnaté, divoké, skoro nikdy nezůstávali v klidu, rodina byla velice inspirativní i proto, že to byli a jsou výjimečně inteligentní lidé. I Adam to jako dítě vnímal, respektoval a bavil se, vtipné zážitky pak použil ve hře.
Řekla jste, že když jste se do rodiny přivdala, zjistila jste, že tam vládne právo silnějšího. Mně připadáte dost mírumilovná... Musela jste se změnit?
Mírumilovná opravdu jsem, ale myslím, že jsem se i změnila. Tam se musel člověk prosadit a bránit si svoje, ne, že bych jinak neobstála, ale musela jsem určitě mít ramena a názory. Oni si ze sebe vzájemně stříleli, to mě hrozně bavilo, mám ráda, když si člověk dělá legraci z druhých, ale pozor, i sám ze sebe, to je kumšt. No a to u pánů jde někdy hůř. Ti vtipní, bystří chlapáci si rádi dělají legraci z okolí, ale když jde o ně samotné, drhne to. Já to brala tak, že když se do mě strefuje protějšek, můžu já do něj taky, měla jsem pocit, že jsme vyrovnaní partneři – můžou oni, můžu já, a občas jsem šlápla vedle.
A co ostatní ženy?
No babička Krausová, ta se tedy nedala. Muži byli a jsou v téhle rodině silní, ne že despotičtí, spíš takoví kohouti, i moje děti jsou takové. Jsou soupeřiví a přitom citliví, v mnoha věcech skoro přecitlivělí, ale že jim to pálí a jsou takoví svižnější nebo rychlí, může to vypadat, že po nich všechno steče, spláchne se pryč, opak je pravdou.
V jednom rozhovoru jste o svém bývalém manželovi řekla: „... takovej malej skrček s velkým zadkem to byl.“ Co jste na něm viděla?
Byl roztomilej, líbil se mi v dětských filmech, takovej uličník, mně se vždycky líbili lidi trochu kontroverzní, svébytní. Ve škole jsem kamarádila s klukama, ale opravdu jen kamarádila, držela jsem si je pěkně od těla, a vyhovovalo mi to, protože tahle přátelství měla v sobě dramatičnost.
Dívky dramatické nebyly?
Ty spíš různě zkoušely být dospělé, probíraly módu a pokuřovaly na záchodě, a mně to trochu lezlo na nervy a nudilo. S klukama se daly pořádat různé výpravy, ale jak jsem rostla, všimla jsem si, že v hierarchii jsem coby holka níž, chtěla jsem mít trochu navrch, ale mezi nimi jsem samozřejmě neobstála. Moc se se mnou nebabrali, v tomhle věku mi klidně jednu plácli. Dokonce když jsem si z jednoho kluka dělala legraci, vtípky, tak si na mě počkal, proplesknul mě, přivázal ke stromu a odešel pryč. Řekla jsem si: Tak, a bude boj! A taky byl.
Špatně jsem vás odhadla, tipovala jsem spíš vzornou holčičku, co má ve srovnaném penále krásně ořezané tužtičky...
Penál – to jste trefila! Vždycky jsem koukala, jak mají holky penály dokonale srovnané, tužtičky podle barev, já toho chtěla dosáhnout taky, líbilo se mi to esteticky, výtvarně, ale pak jsem penál vždycky rozbordelila, chybí mi systematičnost. Samozřejmě stejně jako ostatní jsem se různě zamilovávala do herců a vylepovala si jejich fotky a tak, ale v principu mě bavilo držet rovnoprávnou basu s klukama, o rovnoprávnost v jejich hierarchii jsem tvrdě usilovala.
A v životě?
Já si vždycky vybírala silné osobnosti, protože mi takoví chlapi přišli zajímaví, a pak jsem trošku žila jejich životy. Ale zpětně mě to neštve, zkušenost to byla dobrá. Každopádně nesnáším slabochy, ukňourané lidi. Inteligence spojená s humorem je pro mě nejvíc, podle toho jsem si vybírala. Jsem Vodnář a dělá mi dobře se přizpůsobovat, ovšem odsud-potud. Jsem svobodomyslný člověk, když mě někdo omezuje, nenechá mi volnost, postavím se na zadní. Taky nesnáším zastrašování, to je potom hodně špatné, to se nedám.
Taky jste říkala, jak jste byla pyšná, že jste Krausová...
No to jsem byla! Jednak že mám takhle vtipného muže, jednak mi připadalo, že mám vedle sebe malého démona, který byl ale něčím i dětský, křehký, měl slabá místa, která vykrýval tím rafanstvím.
Co na něj říkala vaše maminka?
Té se líbil a bavil ji, protože byl a je strašně zábavný, říkala jsem si, že s ním se určitě nebudu nudit ani minutu. Jsou lidé, kteří jsou pomalí, třeba než vám odpoví, tak to trváááá... A já vůbec nemám trpělivost, hned všechno řeknu, myslím nahlas a už to jede. Akorát jak nejsem systematická, musím se v určitých ohledech brzdit. Dřív jsem zvládala dělat deset věcí dohromady, teď už ne, zapomenu, pro co jsem šla a jsem strašně, ale fakt strašně roztržitá.
Vaši synové museli vyrůstat v pozoruhodném prostředí...
No, oni s tím tátou pořád, ne, že bojují, spíš spolu soupeří, rozhodně se nenudí, jsou to všechno kohouti. Honza má čtyři kluky, na tom si zakládá a všechno a všechny pořád monitoruje. Naši kluci podědili ze všech stran všechno po mém tátovi, po mně... David, ten starší, je hodně po mně a štve ho to, štvou ho geny, je netrpělivý a rychlý jako já, a taky nesystematický, neschopný si třeba uklidit. V binci se neorientuje, hlava mu v takových situacích vypíná, když je doma všeho moc, má pocit, že je v nějakém labyrintu, který ho zahlcuje a mate. Po cestě v Tibetu usoudil, že se zbaví poloviny hmotných statků, prostě je vyhází.
Vyrůstala jste s Vladimírem Dvořákem, jaký byl?
Výborný, rodina pro něj byla na prvním místě, velice chytrý, dost introvert, taky vtipný, náležitě cynický a sarkastický. Honzu hodně inspiroval, myslím, že si dost rozuměli. Vladimírovi jsem taky říkala tati, měla jsem dva táty: tátu Vladimíra a tátu Josefa, a připadalo mi, že jsem na tom dobře, že mám tak širokou rodinu. Neměla jsem pocit, že bych nějak strádala, že jsem z rozvedené rodiny, rodiče se navzájem ctili a byli k sobě velice tolerantní, nikdy o sobě neřekli špatné slovo, naopak. Jde přece o to, jestli se lidé respektují a mají se vzájemně vlastně rádi, že jim nevyšel společný život, to už je druhá věc. Každý můj táta měl svoji rodinu a já měla ty rodiny ráda obě. To je důležité pro děti předat jim informaci, že i rozvedení rodiče spolu dokážou vyjít, být k sobě tolerantní.
Vy jste hodně tolerantní, viďte?
Snad můžu říct, že ano, tohle byla dobrá škola tolerance. Ale kritická občas umím být taky, někdy se musím krotit, nemám ráda, když lidi soudí nebo odsuzují, podle mě jim to nepřináleží. Každý by měl začít u sebe a tak se někdy na sebe zlobím, když se mi to stane.
Co vím, původně jste k divadlu nechtěla, kvůli řevnivosti.
Řevnivost fakt nesnáším, proto jsem chtěla dělat výtvarno, protože tam je člověk vlastním pánem, v divadle pořád někomu podléhá. Já potřebuju svobodu, nechci poslouchat třeba blbé názory, se kterými absolutně nesouhlasím, nebo být nucena dělat nějaký nesmysl, který mi někdo předepíše, byla bych nešťastná.
Ale vždyť to děláte, hrajete v divadle!
Nedělám. My si tady ve Studiu DVA spolupracovníky vybíráme, nejsme nikomu přiřčeni, i repertoár si vybíráme a můžeme říct, co chceme a nechceme dělat, jsme soukromé divadlo. Měla jsem docela štěstí a té řevnivosti a takovým věcem jsem se dokázala vyhýbat, u filmu, když přišla nějaká hvězda, tak jsem jako holka šla buď stranou, ale i tam jsem měla kliku. Každopádně platí, že když jde z někoho blbá energie, tak ho obejdu.
Čtenářky by mi neodpustily, kdybych se vás nezeptala, jak to děláte, že tak výborně vypadáte?
Jednak cvičím, i když strašně nerada, nesnáším to, ale musím kvůli zádům a fyzičce vůbec, ale hlavně chodím na kliniku neinvazivní kosmetické medicíny k mojí kamarádce, tam mi dávají různé olejíčky a minerály, žádné řezání, vytahování nití ani podobné brutality, dokonale se tam vždycky zrelaxuju. Kamarádka dělá tenhle obor už dlouho, na klinice má všechny možné doktory a odborníky, a má to takové vychytané, jezdí i různě po Evropě a sbírá novinky z oboru. Je to senzační a ona je skvělá žena. Postaví mě na nohy, i když tam přijdu extra unavená, třeba po divadelní šňůře, dlouhém cestování v autě, které mě devastuje nejvíc, umí mě dát zázračně dohromady.
Dáváte přednost přírodní cestě ve všem, viďte?
To jste trefila, ano! S chemií si na mě nikdo nepřijde, a platí to i pro vlasy – chodím do salonu, kde používají ryze přírodní organickou kosmetiku.
Dobře vypadající dámy se často odvolávají na genetiku.
Na tom něco určitě je, moje máma vypadá báječně, a to jí bylo devadesát, je to babička, ale půvabná. Před časem si při zalévání kytek zlomila nohu pod krčkem, chodila o berlích, ale bravurně to dávala, mentálně je bojovník. Měla spoustu plánů, kam pojedeme, ale až nebude mít berle, protože to by pro ni bylo ponižující! Navštěvuje ji pan Petr, který jí nosí obědy a čínskou medicínu, roztomilý pán, Moravák, se kterým jsem se dohodla, aby za maminkou někdo chodil, když jsem na zájezdech. Taky jsem jí koupila počítač, tak si upravuje graficky fotky a točí videa.
Už jste také babičkou, jaké to je?
Oliver je úžasnej, vidím v něm svého tátu, je do našeho rodu, ale to není podstatné... On je jemný, něžný, takový chlapeček, říká mi: „Miluju tě dneska, babičko. Ale i zejtra.“ Blond, krásný, strašně roztomilý – ale chce být silný, chlapák! Má rád hudbu, chodí s námi na Davidovy koncerty, teď ho přítel mojí kamarádky vzal na bojové umění, vrátil se a úplně se vznášel, že bude dělat sebeobranu. Do jeho výchovy nekecám, nebo jenom trošku, když vidím, že něco neklape. Asi bych neměla, ale když je to za čarou, nenechám se odradit. Ono to jde sice Adamovi jedním uchem tam, druhým ven, ale přece jen snad něco uvízne. Do vztahů klukům nemluvím vůbec, jen když se mě zeptají. Když byli mladší, docela se mi svěřovali, ale už jsou dospělí... Počkám si na Olivera.
Jana Krausová (1954)
- Výtvarnice a herečka.
- Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze.
- Hrála ve filmech Kajínek, Hodinu nevíš, Z pekla štěstí, Krásno, Muž, Vánoce budou! a dalších.
- Mohli jste ji vidět v seriálech Kapitán Exner, Kadeřnictví, Dáma a Král, Drazí sousedé, Přešlapy, ...
- V současné době působí ve Studiu DVA, které spoluzakládala (Sex pro pokročilé, Ženy nepřežijí, Otevřené manželství, Poprask na laguně...).
- Pořádá výstavy své keramiky a obrazů.
- Má dva syny a jednoho vnuka.
Zdroj: časopis Vlasta
