Jiřinu Bohdalovou prý uměl nejvíc "odbourat" Vladimír Menšík. Jedna z jejich klasických scének zde:
Smích je kořením života, říká se. Něco na tom bude. V těžších chvílích nás humor drží nad vodou a jak podotýká herečka Jiřina Bohdalová, slzy štěstí a smíchu jsou tou nejopojnější drogou pro herce. A nejen pro ně...
Co je to vůbec podle vás smích?
Smích je podle mě to jediné, čím se lišíme od zvířat, alespoň tak se to říká a zvířata (prý) z toho mají obavy… Nedávno jsem viděla smát se koně, vážně, a nevěřili byste, jak mu to slušelo. Takže nevím…
Je smích v životě člověka potřebný? V jaké míře?
Smích potřebný je. Dočetla jsem se v učených knihách, že smích uvolňuje jakési šťávy, které jsou pro tělo člověka příznivé. Pro duši jde o proces ještě příznivější. Proto si myslím, že je smích nezbytně potřebný, pro obojí.
Smějete se ráda?
Děkuji za optání. Jo, směju se ráda.
Jak? Komu? Čemu?
To přijde na to. Směju se ráda naplno, bez zábran, a to především vtipným lidem, komickým situacím. Ale taky třeba blbosti, hlouposti a nadutosti se směju. A nesmí mi chybět síla smát se sobě.
V divadle?
Ach, tam jsem si už užila, nemáte jinou otázku?
V televizi?
Jakmile ji zapnu. A pak vypnu.
Ve filmu?
Tam mám lásek! A těch vrásek!
V rozhlase?
Vy nedáte pokoj?
Ve výtvarném umění?
Hlinomaz, jo, to byl borec…
V hudbě?
Vy něco slyšíte?
A co takhle doma?
Doma mám právě exportní příležitost vysmát se do sytosti. Můj vnuk Marek se „pobabil“.
Kdo se vám nejvíce líbí, když se směje?
Že se ptáte. Teď jsem o tom mluvila: Marek.
Co je to „nakažlivý smích“?
Jediná infekce, kterou beru!
Zažila jste záchvat smíchu na jevišti?
Hlavně mi to, prosím vás, nepřipomínejte! V tom je právě záchvat smíchu zákeřný, že je neovladatelný rozumem. Takový záchvat totiž dokáže klidně zbourat nejen člověka, ale i představení a následně i divadlo. A to vše – jaksi mimo nás – ve sféře neovladatelné. Záchvat smíchu z člověka dělá pitomce, který se zmítá v křeči a vůlí nezmůže nic… Ne, nepřipomínejte mi tu slast!
Co to znamená: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“?
Tak to nevím… Je to jistě proto, že se sama směju spíš první, než poslední – a určitě nejlépe. Ne, v tomto směru vám nemohu ani teoreticky sloužit.
Kdy jste se při práci nejvíce nasmála?
S Menšíkem, protože to nebyl člověk, ale přírodní úkaz, něco jako bouřka nebo krupobití, ne - uragán, uragán to byl… S Jiřinou Jiráskovou se směju taky ráda, protože náš společný smích má hluboké podtóny, které ovládáme jen my dvě. Ale jinak jsem blahem bez sebe, když se směje víc publikum než herci.
Může se člověk, který to neumí, vůbec naučit smát?
Na člověka, který se neumí smát, je velmi smutná podívaná. Člověk bez humoru je člověk bez šťávy. Jsou však i tací lidé… žel, není jich tak málo, jak málo by jich mělo být. Alespoň podle mého gusta.
Je vaše dcera – stran smíchu – po vás?
… a ještě přidává!
Jak chutnají slzy smíchu?
Slzy smíchu jsou nejopojnější droga pro herce. Slzy smíchu jsou řádem na hercově hrudi. Jsou to veskrze poctivé slzy.
Komu byste vy osobně dala „řád úsměvu“?
Mojí mamince. Mojí mamince, která mě naučila se smát. Navíc by jí takový řád i slušel.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1991
