Promiňte, že začínám takhle, ale připadáte mi fakt hodně hubený, není vám něco?
To já byl vždycky, akorát jsem trochu spadl se svalovou hmotou, a to je zvlášť v mém věku hned vidět. Ale je hrozné to slyšet, musím se nad tím zamyslet... Před pár lety jsem měl úraz, sletěl jsem ze žebříku, propíchnul si plíce a zlomil žebra, spal jsem čtvrt roku jen tři hodiny denně, a když nespím, tak hubnu a nechodím tak často do posilky jako dřív.
Ví se o vás, že jste, při vší úctě, dost hypochondr.
No to jsem. Načítám si kdeco o nemocech, proč a kde se berou, všechno zkoumám, hlídám se, a jakmile mě zaškrábe v krku, letím k doktorovi, protože se bojím o hlasivky. Z novin třeba vím, že v Česku máme největší procento rakoviny tlustého střeva, jakmile si to přečtu, přijdu! Nedávno jsem u doktora exceloval takovými znalostmi a odbornými termíny, že přestal psát a řekl mi, že u něj bych měl při zkouškách tak za jedna, dvě. A prosil, ať už to nečtu.
A poslechnete ho?
Ale když ze všech stran se hrne prevence, prevence... Samozřejmě, že bych to neměl číst. Když o nemoci nevím, je to dobré, ale jak si ji načtu, tak mám skalní jistotu, že ji buď mám, anebo se musím u doktora ujistit, že ji nedostanu. Nemoc vás vyřadí, byl bych bez práce a nazdar! Když jsem měl ten úraz, věděl jsem, že v divadle lidi tři týdny stojí, nemůže se hrát, protože hraju asi v osmi věcech. Nemohl jsem ani číst, soustředit se, pořád jsem se zaobíral tím, proč a jak se mi to stalo... Tak jsem zavolal Karlovi Heřmánkovi a po třech týdnech šel hrát. Bylo to sice hrozné, ale dal jsem to.
Nejste navíc trochu nervák?
Spíš cholerik, vylítnu, ale za chvíli o tom nevím. A v autě, jak já nadávám a řvu! Odnáší to ti, co jsou tam se mnou, ale já se hned zase uklidním a jsem v pohodě. Můj táta byl taky takový, geny neumlátíte, doženou vás vždycky. Na druhou stranu syn to po mně nemá, aspoň myslím.
Skoro se bojím zeptat, co vaše žena?
Ta už se s tím nějak srovnala, už má svoje auto a nejezdíme spolu. Ohluchla na levé ucho, do kterého jsem řval, jak seděla vedle mě.
To si děláte legraci?
Ne. Jsem hrozný řidič, většinou spěchám a nadávám, ale jen zařvu, a víc z toho není. Okolí je vyděšené, navíc když se koukáte na cholerika v afektu, vypadá trošku jako debil. Manželka říká, že vyšiluju. Třeba se v autě poleju kolou a exploduju, ale to je prkotina. Pak přijdou důležité věci, něco se stane, a to jsem v klidu, uvažuju, nešílím. Samotného mě štve, že mě vytáčejí blbosti, ale jinak jsem klidný.
Manželství vám vydrželo přes čtyřicet let, klobouk dolů.
My jsme se kvůli mé práci vídávali spíš málo, víkendové manželství, v začátcích to bylo „ty furt nejseš doma“, v určitou dobu ale nastal zlom a přenesli jsme se přes to. Manželka je naštěstí kliďas, ona je zase po svém tátovi.
On by s vámi asi nikdo jiný být nemohl.
To jsme si taky říkali. Svým způsobem mě trochu drží v lati, ví přesně, jak na mě. Kdybych měl přehánět, je to až trošku autistické: lpím na svém, a když se to vychýlí, jsem nervózní, celý nesvůj. A třeba úřady, tak to musím absolutně mít doprovod, já nechápu, co to po mně vlastně chtějí, opravdu jejich řeči a požadavkům nerozumím. Z úřadů mám čirou hrůzu a připadám si tam jako blbec.
Nepřekáží vám choleričnost v práci?
Když vám v tomhle řemesle něco nejde, musíte tomu věnovat víc času, a mně ten vztek pomáhá. Mlátím textem a vím, že to musím udělat, že to půjde, že se k tomu musím dostat. Vztek je energie, drajv, můj motor.
Zmínil jste Karla Heřmánka, viděla jsem vás s ním v představení Garderobiér a bylo skvělé! Jak se hraje více než dvousté představení?
Ona je to trochu jiná role než obvyklé komedie, když mi ji Karel nabídnul, šel jsem do toho rád. Rozhodně se ani podvousté nenudím, to ani omylem, role Garderobiéra je hodně expresivní, střídá se spousta poloh, něco je do breku, něco k smíchu, afekt. Je trochu jiná, než jsem zvyklý hrát, a bolí mě z ní i palice, ale vyčerpává mě v dobrém slova smyslu. Zkoušení bylo tvrdé, textu hromada, na jevišti jsme s Karlem pořád, ale díky tomu, že se známe nějaký pátek, tak nám to myslím klape.
A víte, že je to vidět? Máte mezi sebou takovou chemii, navázanost nebo jak to říct...
Tak tohle mi ještě nikdo neřekl! Ale já se o práci s nikým vlastně moc nebavím. A když mě chválej, tak se vždycky stydím.
Role Garderobiéra mi na vás jako na herce změnila pohled, já vás měla, odpusťte, zaškatulkovaného „jenom“ jako komika.
A přitom jsem měl na škole samé dramatické role!
To je tím Cardou Retardou.
Hrál jsem i v prvním komediálním seriálu na Nově a v Tele Tele jsem holt získal nálepku. Od spousty režisérů zpětně vím, že mě na casting na jinou než na zábavnou nebo komickou roli vůbec nepozvou, což mě sice štve, ale nenaříkám si.
Nelitujete?
Tele Tele mě dostalo do médií, to je jasné, a bylo to šest skvělých let. Dívám se na to z druhé strany: mohl jsem možná mít velké dramatické divadelní role, ale bůhví, jestli bych dnes byl v Divadle Bez zábradlí... A když to řeknu natvrdo, a ne že bych se nějak žral, asi by mě ani nikdo neznal. Víte, třeba když Veronika Žilková začala dělat Tele Tele, už za sebou měla dramatickou rovinu, už ukázala, že je výborná dramatická herečka, ale když je to obráceně, jde se od toho špatně, dramatickou roli vám už nemusí nikdo nabídnout.
Ta přezdívka vám nevadí?
Lidé pokřikují pořád, to mi nevadí, ale někdy je to fakt přes čáru, dlouho jsem se těžko vyrovnával s neomaleností.
Třeba?
Třeba nedávno na mě nějaký chlap naplno při nákupu řval Retardo, já se neotáčel a rozjelo se „hele, ty seš nějakej frajer nafoukanej“, tak jsem mu řekl, že nafoukanej frajer rozhodně nejsem, jen nemám rád, když na mě někdo řve. V tu ránu je to samozřejmě ještě horší, ale člověk se někdy neudrží. Obvykle takhle nereaguju, ale tenhle chlap řval opravdu hrozně.
Řekl jste, že jste sice workoholik, ale kdybyste si znovu měl vybrat, dělal byste něco jiného...
Víte, ono herectví je strašně stresující zaměstnání. Na jednu stranu máte radost, když vás obsazují, na druhou stranu práce skončí a bojíte se, co bude dál, jesli něco vůbec, pořád trnete. A nejste pánem svého času, visíte jako loutka na háku a nevíte, jestli vás sundají, nebo nesundají. Navíc kvůli věku rolí ubývá. Dnes se obsazují spíš buď mladí, nebo dejme tomu čtyřicátníci. Ženy to podle mě snášejí mnohem hůř, některé se přešaltrují, ale často taky ne.
Původem jste měl být optikem, to byste měl podstatně klidnější práci.
Táta ochotničil a dělal v rozhlase, jako malý jsem s ním hrál, taky vždycky recitoval a vždycky jsem chtěl být hercem, ale sám vlastně nevím proč. I když jsem se za život naučil spoustu věcí, nemohl a neumím dělat nic jiného. A určitě bych se nemohl živit rukama.
Josef Carda
- Herec, moderátor.
- Pochází z Ústí nad Labem.
- Absolvoval brněnskou JAMU.
- Hraje ve filmech (Revizor, Ulovit miliardáře...) a v seriálech (Ohnivý kuře, Doktoři z Počátků, Tele Tele...)
- Vystupoval v řadě divadel (Husa na provázku, Divadlo Rokoko...)
- V současné době je v angažmá v Divadle Bez zábradlí.
Zdroj: časopis Vlasta
