Psala jste si někdy deník?

Psala, ale raději jsem ho vždy zlikvidovala, aby ho nikdo nenašel. To by mě asi trefil šlak – a ne jenom mě… Mám údajně talent na psaní. Už ve škole jsem psala slohy nejen za sebe, ale ještě pro několik spolužáků, a vždycky jsem se snažila psát tak, jako by to psali oni… a vždycky nám to prošlo. Asi bych měla psát. Třeba jednou sepíšu paměti. A pak se rychle odstěhuju na Mars.

Nevylučujete tedy, že se na to jednou vrhnete?

No, bylo by kde brát. Nasbíráno mám hodně, smysl pro humor by také byl, chybí jen odvaha. Nedávno jsme se sešli s rodiči dětí s různými handicapy, něco jako terapie a povídání v jednom. Na konci večera mi říkali, že taková sezení pořádají mnoho let, ale ještě nikdy se u toho tak nezasmáli. Takže i život s dítětem s handicapem je téma na zábavnou knížku. Smysl pro humor je základ, člověk by se neměl brát pořád vážně. Na každé situaci najdete komiku, někdy spíš tragikomiku, ale to nevadí.

To podepisuji!

A ženy se smyslem pro humor muži stejně milují ze všech nejvíc! S těmi, které se moc milují, moc se sledují, nejedí, nesmějí se, v koupelně jsou pět let, s takovými je trochu nuda. Často v okolí slýchávám, že i přes svůj věk ještě stále „žiju“, a to je dobře. V dokonalosti úspěch nehledejte. Musíte mít v hlavě srovnáno, vědět, co se životem, co sama se sebou. Je třeba mít život rád, pak je jedno, jestli je vám třicet, nebo šedesát. Když muž necítí z ženy charisma, velikost XXS to nezachrání.

Samy jsme si nejkritičtějšími soudci. Vy jste vždycky věděla, že komplexy jsou ve vztazích k ničemu?

Mně se změnil život s narozením Márinky, to mi zásadně přeházelo a ustálilo hodnoty. Také je to tím, že je Márinka nestandardní dítě, mám s ní jiné starosti a radosti. Máme svůj život, radujeme se z věcí, které lidé s běžnými dětmi třeba vůbec nezaregistrují. Je mi v tom našem životě už krásně a klidně. Ale k tomu klidu to byla dlouhá cesta a hodně proplakaných nocí.

Přes všechny trable žijete pohodový život?

Umím už žít sama. Nic si nenamlouvám, už se samoty nebojím, vidím v ní i klid a nezávislost. A do jisté míry zaručuje i moje pohodlí. Jsem nezávislá, nepotřebuji finanční pomoc, nemusím tak dělat kompromisy. V mém věku je, myslím, ideální dýchat a nechat dýchat, můžete i milovat, ale bydlet odděleně je už asi nutnost...

Nikdy žádný ústupek?

Hodně ústupků dnes a denně dělám, ale jen pro svou dceru. Na sebe a na muže jsem velmi přísná. Měla bych s tím možná něco dělat. Jsem prý dost nesnesitelná.

Nezdáte se mi nesnesitelná. Říká se, že magická hranice je pět let. Pokud pět let žijete sama, už si svůj klid nechcete nechat vzít. Byla jste s někým delší čas?

Víc než pět let jsem žila jen s Márinky tatínkem. Asi 10. Jsem docela složitá. Když přežije partner první večeři a přeskočí jiskra, vím, že to půjde. Mívám krizi po roce, když hormony zamilovanosti přestanou působit. Říkám tomu náhlá smrt. Pak stačí zdánlivá blbost, špatně položená vidlička a vím, že už nám tiká čas. Je to se mnou složité, vím to.

A stejně se najdou další, kteří se vydávají do arény.

Vždycky varuji předem. Od začátku upozorňuji na to, že to je se mnou těžké. Ať nedělají chyby, protože jsem problematická, mlčím, ale vše, i úplné detaily, vnímám extrémně citlivě.

Nikdy vás ta vaše tichá vnitřní revoluce nemrzela?

Častokrát, ale v mých letech už se těžko změním. Nejhorší je setrvávat ve vztazích, které vás nedělají šťastnou – z lítosti, ze slušnosti, z touhy, ze strachu nebýt sám…

Teď jste to řekla asi přesně, samota mnohé děsí.

Je to pochopitelné, ženy neumí být samy, chtějí mít blízko ochrannou náruč. Bezpečí. To je biologická potřeba. Jsem už vycvičená roky samoty, umím být sama, samota mě už i těší. Mám pověst té, která má smůlu na chlapy, ale oni mají spíš smůlu na mě. Jsem teď nějak moc upřímná, až si tohle povídání přečtu, možná se zabiju. Když tak na pohřbu chci Seala a Stinga, kdybyste to mohla zařídit. Děkuji.

To myslím nebude potřeba. Tohle nezažíváte sama. Napadá mě ještě, že jste jedna z mála, která se nebála vztahu s mladším mužem. To je v naší společnosti odvaha, mužům se za to poplácává po zádech.

Měla jsem mladšího partnera jen jednou, mně bylo 40 a Jonymu 24. Byl to Brazilec, špičkový capoeirista a tanečník. Ve svých čtyřiadvaceti letech byl vyrovnaný dospělý muž, protože žil v Evropě od šestnácti let sám. Ani jeden z nás nečekal, že z našeho setkání bude víc než jeden hezký víkend. Byly z toho krásné tři roky. Paradoxně to byl vnitřně nejdospělejší partner, s jakým jsem kdy žila. A nejvíc velkorysý. Tři roky jsem si vedle něj připadala jako princezna. Dodnes jsme kamarádi. Je-li někdo mladší o pět let, tak to nepovažuji za žádný věkový rozdíl. V posledních letech byli moji partneři stejně staří jako já, ale málokdo o nich věděl. Umím za ty roky v tom bláznivém světě, kterému se říká showbyznys, dobře mediálně mlžit.

Když poslouchám nespokojené hlasy svých kamarádek po rozvodu, které hledají nový vztah, nejčastěji jim vadí, že u nich muži nehledají lásku a důvěru, ale spíš servis a že jim připomínají věčné děti.

Věčné děti, to je úplně přesné. Muži jsou zvyklí na servis od maminky, pak mají doma manželky a k tomu si pořizují milenky. Milenku muži už ani neschovávají. Lidé jsou na to tak nějak zvyklí, už to ani neřeší, pro nikoho to není tabu, nikomu to není trapné. Děs. Manželky mužům všechno tiše trpí, doma uvaří a vyperou, protože jsou v drtivé míře na mužích závislé. Následuje tichá dohoda. A všichni mlčí. Já ničí utajená milenka nebudu. Nastavuji ve vztazích jasná pravidla, už mám na to roky.

Znovu vdávat se asi nebudete, jak vás tak poslouchám…

Představit si to vážně nedovedu. Nepředpokládám, že by se našel někdo, komu by se povedlo „spoutat“ mě do manželství. Stát se to ale může. Nikdy neříkej nikdy. Ten mejdan by ovšem stál za to. Už se vidím celá v bílém s věnečkem na hlavě a s francouzskýma holema!

Ze vztahů jste vždycky odcházela vy, ne?

Ne vždy, ale rozpad vztahu byla téměř vždy má vina. Ve vztazích je to se mnou obtížné, obstojí jen ti nejstatečnější. Jsem dominantní a přecitlivělá koza.

A k tomu máte Marínu. Jak si na její jinakost partneři zvykali? Nechtěl vám někdo z nich mluvit do výchovy?

To by si nikdo nedovolil.

Reagovali nějak na to, že potřebuje násobně víc péče, než je běžné?

Zní to možná nepravděpodobně, ale většina mých partnerů se do mě poté, co mě poznali jako maminku, zamilovala ještě víc. Otevírám duši jen mužům, kteří mají veliké srdce. Mari mají všichni lidé mému srdci blízcí upřímně rádi. Nikdy jsem nenechala dojít svoje vztahy tak daleko, aby si myslela, že do naší rodiny patří někdo další. To je důležité ohlídat. Márinka je andělská duše, lidem v její společnosti je moc dobře, uklidňuje je, umí z lidí dostat to nejlepší, co v nich je. A já mám to štěstí, že s ní můžu být každý den.

Teď to zní, jako že je to skoro idyla. Ale tak jednoduché to není, ne?

Je to často velmi únavné. Bez ní jsem ale úplně ztracená. Teď strávila víkend mimo domov, v pátek jsem si libovala, jak si odpočinu, ale v sobotu už jsem cítila úzkost. Z nás dvou jsem to já, kdo si musí dávat pozor na nezdravou závislost. Potřebuji ji víc než ona mě. Což je dobře, chci, aby byla šťastná i beze mě. Jednou to bude moc potřebovat.

Dceřina epilepsie vám zase znovu přeskládala život.

Myslela jsem si chvíli, že to nezvládnu. První tři měsíce jsem ji nedokázala ani pustit do školy. Je to mnohem horší než všechny její dosavadní handicapy, ale život nekončí tím, že máte doma epileptika. Kdo se bojí, se.e v síni. Musíte paralyzující strach přeprat. Prostě musíte. Po dvou letech už jsem si troufla sama s Mari na noc autem k moři na Makarskou. A život jde dál. Nenecháme se blbou nemocí tlačit ke zdi.

Takže máte docela naloženo…

Chci Mari dělat život barevnej. Kdybychom si vypolstrovaly celý dům, nebudeme šťastnější, nemůžeme žít v kleci. Rozhodla jsem se, že budeme žít stejně, jak jsme žily. Už s její nemocí umím pracovat lépe než na začátku, vím, co mám dělat. Jednou jsem hledala nějaké informace na internetu v diskusní skupině rodičů epileptiků a ptala jsem se jedné maminky, jestli ji mám nechávat sedět v autě vpředu, nebo raději vzadu. Ona mi odpověděla, že má dvě děti, dceru a syna, oba mají epilepsii, oba jsou autisté a syn je k tomu slepý. Vepředu si raději nechává syna. Zastyděla jsem se. Myslela jsem si, že mám starosti, ale tohle byla skutečná starost. Máme možná komplikovanější život než rodiny se zdravými dětmi, ale vlastně jsme úplně v pohodě.

Je dobře, že o tom mluvíte nahlas.

Lidé se někdy bojí o těchto věcech mluvit, ale to není žádná hanba, mít handicapované dítě. Mluvit o tom je osvobozující, jedině tak se zbavíte úzkosti, přijde smíření a s ním pokroky. Naše děti sají naši energii, a když máte v duši klid a štěstí – klidné a šťastné jsou i naše děti. Když jsem bez Mari u moře a chci si odpočinout, plácnu sebou na deku, stejně jsou všechny děti z celé pláže do deseti minut kolem mě. Vždycky! Najdou si mě. S dětmi to umím. Je mi s nimi moc dobře.

Nemrzí vás tedy někdy, že máte jen Márinku?

Márinky je opravdu dost, bohatě stačí jedna. Ale abych toho neměla málo, začala jsem před dvěma lety pracovat jako dobrovolník u Spolku Rarach (nezisková organizace pro rodiče, pedagogy, která se snaží o integraci dětí s různým typem postižení, pozn. red.).

Jak se to stalo?

Před dvěma lety jsem Marínu poprvé pustila na výlet samotnou s jinými dětmi. Když jsem ji přivedla na sraz, nadchlo mě, jak fajn lidi to pořádají. Zadarmo ve svém volnu a místo dovolené jsou ochotní dělat zábavu a program pro děti, se kterými to není zrovna jednoduché. Chtěla jsem toho být součástí. Napoprvé jsem jim tak trochu ze slušnosti nabídla, že kdyby něco potřebovali, ráda pomůžu, a oni, že jim na tábor vypadl jeden vedoucí, a že to bych se jim docela hodila.

A vy jste asi nabízela spíš pomoc s propagací než tohle, předpokládám…

Přesně tak, ale nejsem srab, takže jsem kývla. První tři dny byly náročné, ale to jsou pro každého, kdo je na takové akci poprvé. Lidé prý buď utečou, nebo už zůstanou navždycky. Já zůstanu. Je to společenství, kde jsem bytostně šťastná. Vážím si toho, že mě mezi sebe vzali. Od září jsem právoplatný člen a jsem na to pyšná. Mí kamarádi z Rarachu mě toho i hodně naučili.

Můžete být konkrétní?

Třeba nebýt slepičí matka nebo profesionálně reagovat na velmi těžké a intimní situace bez hysterie. Vnímám jejich lidskost a statečnost, stále se učím. Je pro mě hodně důležité posouvat se v tom, jak s Mari lépe pracovat. Ona je pro mě nejdůležitější na světě.

Napadlo vás někdy s hraním seknout a být poprvé neviditelná?

Jojo, to je můj sen. Začalo mi dost lézt na nervy, jak se k herectví začaly přidávat propagační akce. Dřív byl herec herec, dneska jsem někdy jako cvičená opice. Nedovedu si na to zvyknout. Divadlo miluju, jak spolek Háta, tak Činoherní klub jsou moje doma a mám tam ty nejbližší přátele, svět divadla je jiný než to, co vás čeká, když točíte film nebo seriál. Tam už musíte kromě hraní vynaložit spoustu času na propagaci, a u toho trpím. Patří to ale k dnešní době. Teď mě čeká natáčení s panem režisérem Rapošem Ženská pomsta. Manžela mi bude hrát Marek Vašut, což byl můj první milenecký partner ve filmu, když mi bylo osmnáct, a teď si to dáme znovu. A brzy nastupuju do Ordinace v Růžové zahradě, ta je fenomén, tam je mým exmanželem Robert Jaškow. Taky extra třída. Těším se!

Neříkejte, že vás ani trochu netěší, když vám to na propagačních fotografiích sluší?

Producírování samo o sobě je mi protivné. Normální člověk to nedělá. Čím jste rozumnější, tím o sobě víc pochybujete. Sociální sítě jsou stejný případ, tu posedlost sebeprezentací nechápu. Fotky jsou tam vyretušované, většinou tedy vylhané, možná, že dospělí tu hru hrají vědomě, ale vyrůstají v tom také děti. Copak je pro pubertální dítě zdravé sledovat přenádherné vychrtlé úspěšné bohaté „přátele“ a jejich životy na nejluxusnějších místech po celém světě? Děti se úplně zbytečně trápí, že nežijí stejně šťastné životy, že necestují, nemají tu pravou velkou lásku, luxus, nejsou tak krásní, úspěšní, a přitom je to všechno jenom fotka. To je přece šílenost. Realita je vždycky úplně jiná, znám to.

Nejen děti, i dospělí. Ale Jirka Krampol v jednom z rozhovorů tvrdil, že věta „až budu stará, tak se zastřelím…“ je vaše. Moc mi to k vám nesedí, když vás slyším.

To jsem samozřejmě myslela jako situační fórek, když se mě ptal, co budu dělat, až budu stará a ošklivá. Ne, že by mi bylo jedno, jak vypadám, ale je mi takhle dobře. Střílet se neplánuju.

Kdy jste si připadala nejkrásnější?

Když jsem vážila před porodem 99 kilo… Ve věku ani ve váze štěstí není, jde o to, jaký jste člověk, a ne kolik vážíte. Jestli vás chlap nevidí takovou, jaká jste, tak to není ten „váš chlap“ a šup od toho. Nemá cenu se kvůli tomu trápit. Ti, kteří počítají partnerčiny centimetry v pase, s těmi nemá cenu ztrácet čas. Pokud vás muž miluje, vidí vás jinýma očima. My jako bláznivé hubneme, cvičíme, kupujeme si drahé prádlo, ale to je v lásce přece úplně vedlejší. Každé ženě se někdy v životě stalo, že právě když byla přesvědčená, že vypadá strašně, stejně slyšela vyznání lásky. Důkaz, že se deptáme zbytečně. Když milují, jsme pro ně ty nejkrásnější. Když milují... a jinak to nemá smysl.

Sama jste někdy trpěla mindráky?

Měla jsem tisíce mindráků. Třeba když mi bylo patnáct z toho, že se za mnou muži pořád otáčeli, že na mě dělali lascivní posunky, pískali na mě… Měla jsem prsa, v pase 60 cm, chtěla jsem mít kamarády, a každý mě chtěl jenom dostat do postele. V té době jsem začala chlapy nenávidět. Hromadně, všechny…

... ale přešlo to, ne?

Začala jsem chodit na terapie, kde mi vysvětlili, že to takhle bude celý život. Lascivnost a vulgaritu ale nenávidím dodneška. Vypadám jako dračice, ale jsem jemná holka. V kině klopím oči, když se tam objeví erotická scéna. Všechno špatné, je pro něco dobré. Když muž není schopen vidět moji křehkost a něhu, tak ke mně nepatří. To jsem se tehdy naučila vnímat.

Co na vás funguje?

Smysl pro humor. Kde je smysl pro vtip, tam je i intelekt. Zevnějšek neřeším, jestli má bříško, holou hlavu, je chudej jako kostelní myš, to je mi fuk, jen smysl pro humor se neokouká.

Říkáte o sobě, že máte šestý smysl. Platí to i na muže?

Nemám šest smyslů, ale mám jich asi osmdesát. Nevím, proč mi to maminka a tatínek udělali, dost to komplikuje život. Asi nejvíc to ve mně otevřela moje Máňa. Dobře se mi s ní komunikuje beze slov. Až mi někdy přijde škoda, že je mi tolik, kolik mi je, protože kdybych tohle v sobě objevila ve dvaceti, na hraní se vykašlu a jdu studovat dětskou psychologii. Byla bych užitečnější. Pochvala od kolegů nebo od režiséra je fajn, potlesk plného sálu je moc příjemná věc, ale když vás vezme za ruku autistický kluk, který měl paniku z lidí, a vy jste první cizí člověk, ke kterému měl důvěru, to se ničemu nevyrovná. Nikdy nebudu vést normální život, ale když nejste zbabělec a sobec, tak i s dítětem s handicapem můžete mít plno štěstí a ryzí lásky. Je to vlastně dar.

Mahulena Bočanová (55)

 

  • Herečka a moderátorka, v divadle vystupuje se spolkem Háta, hraje i v Činoherním klubu.
  • Je hvězdou obrazovek od útlého dětství.
  • Narodila se v rodině krasobruslařky a architekta.
  • Byla dvakrát vdaná, má dceru Marínu.

Zdroj: časopis Vlasta