Zastihla jsem vás po dovolené v Dubaji. Záliba v cestování je patrná i ve vašich knihách, všechny se odehrávají v cizině.

K: Je to tak, už si dokonce říkám, že je to takové moje poznávací znamení. První bylo Holandsko, druhá Kréta, teď Thajsko.

Láká vás exotika?

K: Do Dubaje jezdíme velmi často a začínáme to tam považovat za druhý domov na zimu. Chtěla bych se teď ještě podívat do Saúdské Arábie a Jordánska. Pro nás to jsou místa velmi vzdálená, i kulturou, ale fascinující.

V Dubaji jste si oba vyzkoušeli adrenalinové sportovní aktivity. Baví vás?

R: Nejsem moc adrenalinový typ. Elektrický waterboard byla jediná věc, na kterou jsem byl ochoten přistoupit a kterou jsem tam vyzkoušel. Jinak tyto trumfy drží v ruce Karin, ta se nebojí ničeho. Zkouší všechno, zatímco já jsem jen takový pozorovatel nebo její doprovod.

Karin, vy jste si zkusila zipline, jízdu na laně ve velké výšce. Nebála jste se?

K: Dostala jsem to jako dárek k narozeninám od mých kamarádek a bylo to opravdu vysoko, asi 170 metrů nad zemí. Ale vůbec mě nenapadlo se bát. Za mě se nervuje Ríša.

Právě vám vyšla nová kniha Tsunami, kde píšete o vzpomínkách z minulosti. Neměli bychom se spíše zaměřit na přítomnost?

K: Ano, žít přítomností je samozřejmě to nejlepší, ale minulost nás utvořila. To, co žijeme teď, je důsledek toho, jak jsme žili předtím a jaké zkušenosti si neseme. Je dobré si tu zkušenost odnést, zpracovat ji a říct si, že dnes jsem moudřejší, než jsem byla včera. To je pro mě poselství minulosti, se kterou bychom měli nakládat moudře. Ne se v ní zbytečně rýpat a trápit se tím, co už stejně nezměníme, ale neměli bychom popírat.

Jaké popírání máte na mysli?

K: Ať už je to popírání naší vlastní osobní historie, nebo historie určitých událostí, které se dřív staly. To teď vidíme často. Zakazují se některé filmy, které například vyprávějí příběhy o otrokářství. Tím se ale naše historie popírá. Popírá se tím i pohled na ony události z perspektivy určitého období, ve kterém dané dílo vzniklo. S tím se musí pracovat velmi opatrně. Je potřeba, abychom životem procházeli jako silné bytosti poučené vlastní minulostí.

Čtěte také

Smrt Mashy Amíní vyvolala protesty po celém světě

Čtěte také

Jak se žije ženám v Íránu: Bílé manželství, vražda ze cti nebo zákaz vycestovat

Myslíte, že jsme poučitelní?

R: Asi ne. Tváříme se jako „nejmoudřejší moudrost“, ale vypadá to, že jsme tou nejhorší nemocí. Možná se pletu, a přestože se snažím mít otevřenou mysl, přestávám rozumět té hyperkorektnosti, která nás obklopuje a tváří se, že být „bezpohlavní“ a zároveň přecitlivělý na každý prd je v pořádku.

Kromě nové knihy vás čeká i premiéra televizního seriálu Gumy, kde hraje nejen Richard, ale taky David Švehlík. Prý jste jim ho napsala na tělo…

R: Karin celkem často chodila do divadla na naše představení Deštivé dny a strávila s námi tedy i hodně času v šatně, kde poznala Davida z té civilnější stránky. Přišel pak za Karin a poprosil ji, jestli by pro nás něco nevymyslela, když nám to těch osmnáct let na jevišti tak funguje, ale před kamerou jsme společně nikdy nestáli. A Karin se toho chytla a vymyslela něco, co možná spoustu diváků překvapí. Myslím, že pro nás oba jsou to životní role. Jen těžko by někdo našel odvahu nás do takových rolí obsadit, natož je vymyslet.

Seriál je plný černého humoru. Je vám blízký?

K: Milujeme černý a nekorektní humor. Uvidíme, jak se to bude líbit lidem, ale třeba na něco takového čekají.

Čtěte také

Hana Vagnerová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Hana Vagnerová: Vždycky jsem toužila po charakterních rolích

Češi jsou mistři vtipkování…

K: To ano, a myslím, že i Čechům leze ta hyperkorektnost na nervy.

Když jste před deseti lety natáčela Křídla Vánoc, vybrala jste si Richarda. Proč právě jeho?

K: Křídla Vánoc měl být původně muzikál. Když jsem vymyslela námět, šla jsem za producentkou a hned jsme přemýšlely, kdo by měl být hlavní hrdina. A Ríša v sobě spojuje herectví i hudbu, a tak na něj padla volba. Když jsem pak začala psát scénář, muzikál z toho nakonec nebyl, ale tu roli už jsem stejně psala přímo pro něj. A to jsem ani nevěděla, jestli ji nakonec přijme.

Jak se Richard režíruje?

K: To, že je Richard dobrý herec, jsem věděla dávno, ale nevěděla jsem, jak skutečně dobrý je. Citlivý, profesionální, vždy připravený, ochotný, nikdy neremcá a nikdy se na něj nečeká. Splňuje tolik věcí, takže je vlastně ideální. A takový je pak pro nás i ve střižně. Na některé herce si střihači stěžují, že dělají pokaždé třeba jiné pohyby během replik a ono se to potom nedá na sebe stříhat. Richarda si ale nemůžou vynachválit. A takový je i David Švehlík. Kluci jsou prostě profesionálové a je radost s nimi spolupracovat.

Čtěte také

Markéta Stehlíková

Čtěte také

Markéta Stehlíková: Mám stínového manžela

Uvědomujete si, že režírujete manžela?

K: Když s Ríšou točím, oprostím se od toho, že pracuji s manželem. Pro mě je v ten okamžik herec a já jsem režisér. Akorát ho k tomu navíc miluji.

Berete si práci i domů? Nebo spadne klapka a doma o práci mlčíte?

R: My spolu vlastně pracujeme tak nějak pořád. Jsme jako dvě puzzle, které se doplnily. Já neumím věci, které umí Karin, ona zase neumí věci, které umím já, ale oba je milujeme. Tím pádem se můžeme perfektně doplňovat. Když napíše knihu, já ji jako herec načtu. Nejsem schopný napsat pro sebe sám scénář nebo ho vymyslet, to je míč na její straně. Já jí zase ale můžu pomoct se skládáním nebo výběrem hudby do jejích projektů. Samozřejmě že to nikdy nekončí tím, že to uzavřem na place, jdeme domů a už se o ničem nebavíme. Naopak. Tím, že nás to oba naplňuje a baví, tak nám to vůbec nevadí a diskutujeme a vymýšlíme pořád a pořád dál, ať jsme kdekoliv.

Čtěte také

Barbora Bočková

Čtěte také

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik

Respektujete Karin, nebo jí do toho někdy mluvíte?

R: Respektuji. Ona je na place režisérka, já jsem její nástroj k tomu, abych splnil ve filmu její představu. Ovšem takhle to mám všude, i v divadle nebo když točím s jinými režiséry. Jsou pro mě svatí. Karin ale vyniká v tom, že přesně ví, co chce, a to se taky nestává vždycky. S ní od začátku vím, do čeho jdu, co po mně chce, co ze mě chce vymačkat, a to se pak herci pracuje lépe.

Jak se vám načítají její knihy?

R: No někdy pozvednu obočí kvůli odlišnému slovosledu, než bych použil já…

Takže jí řeknete, aby to třeba přepsala?

K: Já jsem na slovíčka háklivá, on ví, že mi je nesmí přehazovat.

R: To bych si nedovolil. Jsem její „čtenář-fanoušek“. Baví mě, co píše. A vím, že v tu chvíli jsem spíše takový její zkušební králík v procesu psaní. Když dokončí nějakou kapitolu, tak jsem první, kdo to čte po večerech nahlas. Karin to poslouchá a zároveň si dělá poznámky. Jsem takový její předčítač.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michaela Tomešová: Nepotrpím si na velká gesta

Má to nějaký důvod, proč to čtete nahlas?

K: Když čte nahlas, sleduju jeho emoce. Vidím, jestli se tady zasmál nebo se zasmál na jiném místě. Potřebuji vědět, jestli se strefuji tam, kam se chci strefit. A Ríša je neuvěřitelně citlivý, nestydí se dávat najevo, co cítí, takže se při čtení i rozbrečí nebo se upřímně zasměje. A to je pro mě vodítko.

To máte hezké večery...

R: Přiznám se, že se vždy těším. Nikdy dopředu nevím, co napsala. Skrývá to přede mnou, takže neznám její hrdiny, jejich osudy ani kam se příběh posouvá. Je to pro mě vždy překvapení, a navíc spolu trávíme společný čas. A je vždy fajn.

Vrátím se ještě k filmu Křídla Vánoc. To byla taková pohádka pro dospělé, kde bylo dost mysteriózních prvků. Věříte na osud?

K: Pro mě to není pohádka, pro mě je to realita, kterou žiju a kterou se řídím. A i mnoho let po prvním uvedení Křídel se mi ozývají lidé, kteří mi říkají, že jim ten film změnil život, že si z toho vzali základní krédo o tom, že přání se sice mohou vyplnit, ale že bychom si zároveň měli dávat pozor na to, co si přejeme. Protože dobře si přát – to je umění. Ukazují mi třeba fotky dětí, které se jim na základě toho narodily. Takže pro mě to nemá s pohádkou nic společného.

Čtěte také

Sleduji, jak se lidé tváří, jak se zachovají, ukládám si to a pak používám ve svých postavách. Samozřejmě beze jmen.

Čtěte také

Z manažera spisovatelem. Štěpán Javůrek: Babičky by mi nejradši daly nobelovku

Spřízněné duše jsou takoví spolucestovatelé životem. Považujete se za ně?

R: Nedávno jsme o tom zrovna mluvili. Že spolu trávíme vlastně veškerý čas a že právě třeba na dovolených mnoho párů zjistí, že jim to někde skřípe. My jsme spolu nejen v práci, ale potom ještě doma s prací a doma bez práce, máme společnou talk show, s kterou jezdíme po republice, jezdíme na dovolené, kde trávíme společný čas na mnohakilometrových procházkách po pláži a je nám spolu dobře. Takže asi ano, jsme spřízněné duše. Jsme spolu deset let, a naopak se nám zdá, že je náš vztah ještě intenzivnější.

Asi je taky důležité správné načasování.

R: Otázka je, jestli to ale časujeme my. Když bychom si neprocházeli určitými věcmi v minulosti, tak bychom nedošli do bodu, do kterého máme dojít. Lidi se můžou potkat ve dvaceti a může to být ve správný čas nebo se mohou potkat jako my později, a teprve tehdy to bude ve správný čas. Věci se dějí tak, jak se mají dít.

K: My se nějakým způsobem s Ríšou prolínali i předtím, ale ve dvaceti bychom spolu asi nevydrželi. Přišlo to ve správný okamžik. Jak já říkám, dostali jsme se za odměnu. Pořád si myslím, že jsme jedna část, kterou tam nahoře někdo rozpůlil, a když jsme si to zasloužili, dal nás opět dohromady. Všechno to tak nějak do sebe zacvaklo a zase jsme to jedno ze dvou částí.

Čtěte také

Lívia Klausová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Lívia Klausová: Klaus je Klaus, není lehké s ním vyjít

Hodně píšete o tom, že je důležité plnit si sny. Ženou i vás dopředu?

R: V Dubaji máme takovou pláž, kde nachodíme několik kilometrů. Při tom probíráme všechny naše sny. A všechny naše sny, které jsme si tam za poslední čtyři roky spolu vymysleli, už jsme zrealizovali. Teď jsme si tam nakladli před sebe další, tak za pár let si povíme, jak se nám je podařilo zrealizovat.

Musíme věřit tomu, co si přejeme?

R: Bez vize nemáme kam jít. Když si dáte vizi a jednáte v souladu, tak můžete dojít kamkoli chcete.

K: Realizovatelné je všechno. Je mi blízká kvantová fyzika a myslím, že si opravdu vytváříme naši budoucnost a za všechno, co se nám děje, si můžeme sami. Někdy to zní šíleně, ale opravdu si myslím, že se nám děje to, co si zasloužíme a to, k čemu jsme svůj život nasměrovali ať už činy, nebo myšlenkami. Jakmile budete pochybovat a říkat, že se to nesplní, tak se to nikdy nesplní.

Žijete v Praze, ale taky v Krkonoších. Tam jste nedávno koupili dokonce místní kostel. To byl jeden z vašich snů?

R: Kostel byl mnoho let zavřený, církev ho přestala využívat. Ale byl krásný, takže to Karin přišlo líto. Jednou přišla z procházky se psy a řekla, že to tak nemůžeme nechat a že bychom tu po sobě měli zanechat něco ještě jiného, než jsou písně, knihy a filmy.

K: Ríša je báječný v tom, že když mě napadne nějaký šílený nápad, hned ho začne realizovat. Pak to samozřejmě ještě nějaký čas trvalo, ale nakonec se to povedlo. Ale ten kostel nepovažujeme za náš, chceme, aby dál sloužil lidem a abychom do něj přilákali třeba i mladé lidi. Rekonstruujeme ho a chceme z něj vytvořit jakousi kombinaci moderního a starého umění.

Čtěte také

Yvetta Simonová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Yvetta Simonová: Vážný důvod ke vdávání zatím nemám

R: Shodou okolností se nám ozval popartový umělec Pepa Rataj, který nám věnoval obraz Ježíše, a to nás všechny tak okouzlilo, že jsme si řekli, že těch obrazů a různých dalších jeho uměleckých děl tam postupně umístíme víc. Možná to bude úplně první popartový kostel na světě. A Josef je z toho taky nadšený. Vždyť Ježíš byl vlastně takový první „superhrdina“.

Richarde, pocházíte z Ostravy, kde máte i kapelu. Kde jste vlastně doma?

R: Jsem spíše takový cestovatel. Kotviště mám v Krkonoších, to je domov, který jsem si znova vybudoval s maminkou a bratrem na statku. Tím, že jsme opustili severní Moravu, už tam nemám pevný bod, ale je tam kapela. Když tam přijedu, trochu to se mnou zatřese. Ten kraj ze mě nevymažete, mám z něj v sobě něco, co ze mě nikdy nevykořeníte. Zároveň jsme si ale vybudovali s Karin další „hnízda“, která považujeme za „domov“, když tam zrovna jsme. Nebo spíše „přístav“, to je asi přesnější.

Kapela Kryštof slaví už třicet let. Věřil jste někdy, že byste spolu mohli tak dlouho vydržet?

R: Asi ano. Vždycky jsem klukům sliboval ve zkušebně, že se dostaneme na fotbalové stadiony a budeme hrát do konce věků. Uvnitř jsem tomu asi fakt věřil a tvrdě za tím šel.

K: Neznám moc kapel, která má i po třiceti letech pořád stejné členy. Že se kluci nerozhádali a že jsou navíc pořád kamarádi, to je až neuvěřitelné.

Herec, nebo zpěvák. Co je vám bližší?

R: Jsou to pro mě dvě odlišné věci, které se doplňují. Okolí občas tvrdí, že jsem snad lepší herec, ale srdce mě táhne víc k muzice. Snažím se to kombinovat tak, aby mě obojí uspokojovalo.

Čtěte také

Karel Gott

Čtěte také

Retro z Vlasty - Karel Gott: Lásku a hudbu může oddělit jen chladný člověk

Vzpomenete si občas na spolupráci s Karlem Gottem?

R: Dnes se na to dívám z pohledu snů a zážitků. My se předtím pořádně nesetkali, spíše jsme se míjeli a naráželi na sebe v různých situacích a nebyli jsme sami sobě ani velkými fanoušky. Pak nás spojila spolupráce na písni Srdce nehasnou a Vánoční. Zpětně můžu říct, že to byl dar a že jsem to dostal za odměnu.

Co vás čeká v nejbližší době?

R: Začínáme spolu zkoušet novou hru v Divadle Ungelt, kdy se Karin představí poprvé jako divadelní režisérka. A já si zase poprvé vyzkouším monodrama.

K: A já se těším, až se pak pustím do další knihy. Sice se už rodí nějaké nápady, ale zatím nespěchám. Měla jsem dost náročný rok, takže si po premiéře hry dopřeju asi trochu volno.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jo Nesbø: Jsem šťastný pesimista

KARIN KRAJČO BABINSKÁ (48)

  • Pochází z Hodonína. 
  • Jako dítě se objevila v řadě dětských filmů. 
  • Vystudovala FAMU. 
  • Během studia natočila několik oceněných krátkých filmů. 
  • Po škole natáčela reklamní spoty po celém světě. 
  • Na kontě má dva celovečerní filmy: Pusinky (2007) a Křídla Vánoc (2013).
  • Režíruje nejúspěšnější klipy skupiny Kryštof. 
  • Založila blog Kecy, kecy, kecičky, z něhož později vznikla kniha (2017). 
  • Je autorkou tří románů Za sny, Hvězdy na cestě a Tsunami. Na TV Voyo bude mít na konci října premiéru seriál Gumy. 
  • Z předchozího vztahu má dceru Jasmínu (14). 
  • Je vdaná za Richarda Krajča.

RICHARD KRAJČO (45)

  • Pochází z Ostravy, kde se vyučil elektrikářem. Studoval informatiku na VŠB v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř.
  • V roce 1992 založil kapelu Kryštof. 
  • Od roku 1999 působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a za roli Hamleta získal cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Od roku 2003 byl 10 let členem ND v Praze. Získal cenu Thálie. 
  • Hrál v řadě filmů a seriálů. 
  • Jeho kapela Kryštof patří k nejúspěšnějším skupinám u nás, má 12 cen Anděl. 
  • První manželkou byla zpěvačka Iva Frühlingová, s druhou, modelkou Martinou Poulíčkovou, má syna a dceru. Od roku 2013 je jeho partnerkou režisérka a scenáristka Karin Babinská, s níž se v roce 2017 oženil.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Karel Gott a Jiřina Bohdalová

Čtěte také

Retro z Vlasty – Karel Gott a Jiřina Bohdalová: Tak vy, Jiřinko, a náš Karluša?

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jo Nesbø: Jsem šťastný pesimista

Čtěte také

Tanec

Čtěte také

Sport podle znamení zvěrokruhu: Raci, věnujte se tanci, Střelci, nazujte lyže