Bylo to dávno před druhou světovou válkou a moc vědomostí o tom, co a jak chodí mezi mužem a ženou, jí nikdo nedal. Vlastně jí nikdo nedal žádné, protože pocházela z rodiny, kde se o takových věcech zásadně nemluvilo, protože to nebylo slušné. Madlenčini rodiče velice dbali na morálku, a tak žádné z jejich dětí nemělo zdání, jak se dělají děti, dokud na to sami nepřišli. Madlenka pracovala jako, dneska by se řeklo, asistentka a písařka ve firmě na výrobu cukrovinek a její šéf nevěděl nic lepšího než tohle skoro ještě dítě svádět. Šlo mu to lehce, od rodičů dostala jenom varování, že s muži si nemá začínat, ale když je vám sedmnáct a nemáte žádné zkušenosti, těžko se vám odmítá starší muž, kterého máte navíc ve všem poslechnout. Ona by ani snad nevěděla, že je těhotná, ale její matka to nakonec poznala, když pozorovala, jak je dceři špatně a denně bez důvodu zvrací. Strhl se povyk, aby Madlenka řekla, „s kým to má“. Coura, to bylo ještě tak nejslušnější slovo, které si vyslechla. Stalo se ale něco nevídaného, Madla svého milence zapřela. Nevím, jestli její rodiče někdy napadlo, že to byl právě její nadřízený, kterého znali a kterému důvěřovali. Asi je nenapadlo podezírat tak důvěryhodného pána. A on, pan počestný? Dal Madlence peníze a adresu, kam si může zajet do Prahy, aby ji dítěte zbavili. Nebudu tvrdit, že si ty peníze hrdě nevzala. Tak pitomá zas nebyla, rychle musela dospět a došlo jí, že bude každou korunu potřebovat. Reakce rodičů byla totiž jasná: „Jestli okamžitě neřekneš, kdo to byl, sbal si kufr a odejdi.“

Čtěte také

Dvě tety

Čtěte také

Měla jsem dvě tety. Jako malá jsem to nechápala, teď už mi rodiče vše prozradili

Zní to neuvěřitelně, ale její rodiče jako by vůbec nezajímalo, co s ní a s dítětem bude. Radši přišli o dceru, než aby jim kazila dobrou pověst rodiny. Nebo jim opravdu šlo spíš o morální chování než o pověst? Kdo ví, rozhodně zakázali i jejím čtyřem sourozencům, aby se s ní jakkoli stýkali.

Madlenka se sebrala a odjela do Prahy, rozhodně ale nezamýšlela jít na tu potratovou adresu, kterou jí doporučil milenec. Ještě na ní nebylo vidět, že je těhotná, a počáteční zvracení už taky přestalo, takže si našla nové místo. Práce v kuchyni velkého hotelu stačila jen na spolubydlení v malém bytě se dvěma jinými dívkami. Měla ale štěstí, ty dvě si ji vzaly pod křídla jako mladší sestru a udělaly pro ni, co mohly. Sehnaly jí podporu pro matky v nouzi od dobročinného spolku, a když se dítě narodilo, střídaly se u něj jako vlastní tety. A navíc, když už bylo starší, dokázaly si zorganizovat zaměstnání tak, aby pracovat mohla i Madla, a začít si také hledat nějaké slušnější místo. O tom, že se jí narodila holčička, napsala jenom své sestře, tajně. Začala se učit anglicky a vylepšovat němčinu a našla práci. V písárně strojírenské firmy, která měla dokonce pro své zaměstnankyně i školku. Slečna z písárny vzbudila mezi pány ve firmě zájem, ale jen do té doby, než zjistili, že si každý den po práci vyzvedává ve školce holčičku. Zatímco jiné dívky měly jednu schůzku za druhou, Madlenka nic. „Neboj se, však on se někdo slušný najde,“ utěšovaly ji její ochránkyně, ale ona odpovídala, že děkuje pěkně, že už má zkušeností s muži dost. Jenže tak úplně pravdu neměla, bylo jí přes dvacet a sotva jí holčička povyrostla a ona se o ni nemusela každou minutu starat, došlo jí, že by nějakého spolehlivého partnera ocenila. A právě tehdy k nim nastoupil nový inženýr. Ukázalo se, že ten se cizího dítěte nebojí, že ho povinnost starat se taky o holčičku, kdyby měl zájem o Madlenku, nijak neděsí. Pozval ji na schůzku, druhou, třetí, a nikdy se nevyptával na to, kdo je otcem její dcery. Nakonec ji požádal o ruku a ona souhlasila. Když se o svatbě dozvěděli její rodiče, usoudili, že vdanou dceru už přijmout zpátky můžou a napsali, že se smí i s rodinou ukázat. Udělala to, ale to, co se hodně pokazilo, se napravit nedalo. „Nechtěla jsem brát dceři dědečka a babičku,“ vyprávěla později a dodávala: „Ale pro mě to už byli cizí lidé, ne rodiče, když mě opustili, když jsem je nejvíc potřebovala.“

Čtěte také

Řídit se pouze srdcem není vždy rozumné

Čtěte také

Pohádkám nevěřte: Manžela mám ráda, ale ne tak, abych si kvůli němu ničila život

Mohlo by všechno snad být krásné, kdyby se její manžel pár let po svatbě nezměnil. Snad to bylo všeobecnou krizí a nejistotou kolem nich, ale začal pít, což nikdy předtím nedělal. A pití v něm probouzelo ďábla. Najednou se začal ptát: „S kým tu holku máš? Víš to aspoň nebo spala’s s celou vesnicí?“ Když to Madlenka slyšela poprvé, zastavil se v ní dech i srdce. Bylo to přesně to samé, co slýchala od rodičů a co málem nepřežila. Manžel si sice druhý den nepamatoval, že něco takového říkal, ale opíjel se nejmíň jednou do týdne a pak i častěji. Vždycky pak předváděl žárlivé scény a brzy se to začalo projevovat i v práci. Vyhodili ho. Madlenka už byla silná a požádala o rozvod. Rodičům to neřekla, aby zase nezakázali, aby k nim s dcerkou přijela. „Kvůli sobě jsem to nedělala, jenom kvůli ní,“ vzpomínala.

Byla ještě mladá, ale řekla tehdy, že žádné muže už k životu nepotřebuje. Dodržela to, až k stáru, když už byla sama dávno babičkou, se s jedním spřátelila. Hráli spolu šachy a jezdili na výlety, ale to bylo všechno. Pokud vím, žádal ji o ruku nejmíň třikrát, ale pokaždé odmítla. „Nechme to, jak to je, aspoň se to nepokazí,” říkala, a protože ji měl rád, souhlasil. Nikdy tak spolu ani nebydleli, jen se pravidelně třikrát týdně scházeli. Těžko říct, jestli byla v životě šťastná, ale já myslím, že nakonec ano. Snad pro ni to, že neměla s nikým trápení, bylo štěstí dostatečné.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Někdy láska nevydrží

Čtěte také

Bratr si našel zlatokopku, která jej vyždímala. Teď má další. Jak mu to říct?

Čtěte také

Po smrti manžela jsem se už nevdala

Čtěte také

Když se mi zabil manžel, zamilovala jsem se znovu. Nemohla jsem to ale přiznat

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí