Každý rodokmen je ve své podstatě detektivka. Nikdy nevím, kam mě zavede, co všechno mě při pátrání čeká. Někdy to jde samo, jindy se člověk musí prohrabat desítkami knih, aby se posunul o jednu generaci. Narazíte na spoustu zajímavých informací, ať už přímo o dané rodině, nebo v matrikách, kde se rodina vyskytovala,“ vysvětluje Blanka Lednická, genealožka, kterou sestavování rodokmenů živí.

Historii vystudovala, a když před odchodem na první mateřskou dovolenou hledala něco, co by jí pomohlo zůstat finančně nezávislá, rozhodla se pro koníček, který ji vždycky bavil. Jako úplně první rodokmen sestavila ten vlastní, začala s ním už v patnácti letech – a dodnes není úplný. „Je to totiž běh na velmi dlouhou trať a vždycky je něco dalšího, co je možné najít. Vzhledem k tomu, že v posledních letech mám na vlastní rodokmen čas většinou jen mezi Štědrým dnem a Novým rokem, tak postupně pátrám po dalších a dalších liniích hlouběji do minulosti. Někde se mi povedlo dostat do 16. století – to se týká telčského panství, kde jsou dobře zachované pozemkové knihy. Jinde jsem „zaseknutá“ na přelomu 18. a 19. století, protože mi chybí informace, které by mě zavedly dál,“ vysvětluje historička.

Čtěte také

Jiří Suchánek reprezentuje Česko ve stolním tenise

Čtěte také

Bronzový paralympionik Jiří Suchánek: Pálku si k ruce musí připevňovat obinadlem

Tajemství matrik

Ke svému pátrání se potřebuje vyznat ve starých listinách, číst matriky ve staré češtině, němčině a latině. Velkou výhodou je právě její titul z historie, takže má jasnou představu o tom, jak žili lidé v minulých stoletích. Třeba i o tom, že zápisy do matrik o narození dětí neodrážejí skutečný den narození, jak jsme zvyklí, ale den křtu. Protože v minulosti byla vysoká novorozenecká úmrtnost, snažily se rodiny nechat pokřtít své děti co nejdříve, obvykle do dvou dnů od narození, aby dítě nezemřelo nepokřtěné. Na druhou stranu bylo obvyklé, že ke křtu chodili lidé i s novorozeným dítětem do kostela, který byl často vzdálený i několik kilometrů od místa, kde bydleli, bez ohledu na počasí nebo roční období – což mohlo novorozeneckou úmrtnost nezamýšleně zvýšit. Taková cesta s novorozencem sněhem a závějemi ke křtu a zpět byla často riskantní.

Nejstarší matriky na našem území vznikly v polovině 16. století, byly evangelické, ty katolické jsou mladší. Až v roce 1784 se matriky staly úředním dokumentem, takže faráři měli přesně stanoveno, co musí jejich zápis obsahovat. Civilní matriky se objevují od roku 1870 u civilních soudů, nejprve do nich ale byly zapisované jen narození, svatby a úmrtí bezvěrců, většina záznamů je ještě dlouho poté dohledatelná jen ve farních matrikách. Dřív vedly jednotlivé farnosti pokřtěné, sezdané a zemřelé v jedné matriční knize, později byly takhle tři typy matričních knih rozdělené. To všechno jsou „maličkosti“, které badatelé musejí znát.

Čtěte také

Týrání ženy

Čtěte také

Násilnický partner mi udělal z dcery alkoholika. Měla jsem ho zabít

Ale nejde jen o druhy písemností, jejichž luštění je často jako šifra. Musejí vědět, že do poloviny předminulého století se dvojhláska au ve jméně zaměňovala za ou, g za j, že se moc nehrálo na tvrdá a měkká i a úplný galimatyáš je v používání u, v a w. A takové jméno Jiří se v matrikách či pozemkových knihách najde jako Jirzi, Girzj nebo Gyrzy. Nejednoho badatele laika to může zmást, když ne přímo odradit. Zádrhel nastává i s „obyčejným“ příjmením. Na některých místech až do doby vlády Marie Terezie používali lidé spíš než neměnné po otci dědičné příjmení takzvané příjmí po chalupě. Příjmí rozlišovalo jednu nebo víc osob téhož křestního jména ve vsi. Podle toho, čím se člověk živil, vyznačoval nebo co pro něj bylo charakteristické. Mohl to být Jan Jírův, tedy Jan, syn Jíry, nebo také Jan pekař. Ale klidně i Jan kovadlina, pokud šlo o kováře, nebo třeba Jan jehlička, když to byl krejčí. Je jasné, že dnešní příjmení se z tehdejších příjmí vyvinula, trvalo to ale dost dlouho, chudák Marie Terezie musela svůj výnos o používání jednoho jediného příjmení z roku 1770 ještě o deset let později zopakovat, protože její poddaní ji nebrali příliš vážně. Příjmí se navíc během života měnila. Třeba když se náš Jan, původně pekař, přestěhoval na statek ke své ženě, mohl převzít příjmí domu, kam se přiženil, takže z Jana pekaře se mohl dost snadno stát třeba Jan Šebor prostě proto, že se přiženil k Šeborům. A badatel je nahraný. Blanka Lednická vydala před několika lety knihu nazvanou prostě Sestavte si rodokmen, kde všechny tyto záludnosti vysvětluje.

Čtěte také

Pocení

Čtěte také

Zatočte s nadměrným pocením jídlem! Co jíst a čemu se naopak vyhnout?

Promluvte si s babičkami

Co všechno musí člověk o svých příbuzných vědět, když se chce vydat za genealogem a zadat mu tvorbu svého rodokmenu? „Ideální je dostat se s informacemi z rodiny na začátek 20. století. Pořád platí zákon o matrikách a zákon na ochranu osobních údajů, takže existuje stoletá ochranná lhůta – a před tu se většinou potřebujeme s klientem dostat, abych mohla začít pátrat. Nahlížet do matriky narozených mladších 100 let může jen ten, koho se to bezprostředně týká – tedy přímý potomek daného člověka, už se tedy nemůžete podívat na sourozence rodičů nebo prarodičů. Většinou se jedná o narození rodičů nebo prarodičů, jsou případy, kdy rodina tyhle informace nezná, protože je to nikdy nezajímalo. Člověk mě pak může pověřit plnou mocí, abych si ty informace z matričního úřadu sama vyžádala,“ vysvětluje Lednická. Platí tedy, že čím víc toho o svých babičkách a dědečcích vím, tím lépe pro start pátrání. Počítají se jména a příjmení všech sourozenců rodičů a prarodičů, jejich narození, úmrtí a sňatky, data, která se k nim vážou, ale i místa, kde ti lidé žijí nebo žili. Právě od toho se genealožka může odrazit, když začne hledat příslušnou matriku. „Často při vyplnění vstupního dotazníku zjistím, že klient ty informace má, jen si to neuvědomoval – povede se v paměti vyhrabat zasuté vzpomínky, informace o tom, odkud rodina pocházela. A když ne, tak pak společně oslovíme odpovídající matriční úřad a informace si vyžádáme,“ dodává genealožka.

Čtěte také

Jiří Suchánek reprezentuje Česko ve stolním tenise

Čtěte také

Bronzový paralympionik Jiří Suchánek: Pálku si k ruce musí připevňovat obinadlem

Vážení mlynáři, ovčáci i rasové

Prohledává hlavně matriky, stále častěji ale také sčítání lidu a další materiály, jako jsou pozemkové knihy, školní záznamy, kroniky. Dnes už jsou matriky online a od přelomu 18. a 19. století jsou víceméně spolehlivé, protože se jednalo o úřední materiál, i když byly vedeny církví. Nesmíme k nim ale přistupovat s dogmatickým „všechno tam zapsané je správně“. „Naši předci přistupovali k informacím jinak než my, některé věci (například přesné datum narození) si nepamatovali, protože je nepovažovali za důležité. A protože záznamy v matrikách tehdy byly založeny na lidské paměti, najdeme chyby třeba i ve jménech prarodičů,“ říká Lednická.

Čtěte také

Snímek Giny Lollobrigidy z 80. let minulého stolet v hotelu Martinez v Cannes ve Francii

Čtěte také

Gina Lollobrigida bude v 95 kandidovat do Senátu! Přijde vám to normální?

„Problematická jsou takzvaná stěhovavá povolání, tedy lidé, kteří byli svého času experti na nějakou věc a hodně se přesouvali po různých panstvích jednoho majitele. Typický příklad jsou třeba ovčáci. Nepředstavujte si ovčáky jako pouhé hlídače stáda, tehdy to byli vlastně veterináři, navíc dokázali postavit stádo na nohy, byli manažeři. Takže je najdete v jedné matrice zapsané třeba při sňatku, ale jejich úmrtí už se nepodaří dohledat, protože prostě zmizeli. I kdyby se pohybovali jen v rámci kraje, znamená to prohledat desítky matrik,“ vysvětluje Lednická. Takovým hledáním by se daly strávit desítky hodiny a výsledek nikdo nezaručí. Podobně na tom byli třeba mlynáři. Někteří sice byli vázaní k jednomu mlýnu, pokud na něj měli dědické právo, někteří ale naopak měli „jen“ know how, ale mlýn jim vrchnost pronajímala a stávalo se, že dobrý mlynář byl prostě přesunutý na prázdný mlýn a jeho stopa v matrice se tak ztrácí – a s ním i celá jeho rodina. A jde i o takzvaná snížená povolání, třeba na rasy sice lidé pohlíželi skrz prsty, ale bylo jich málo a jejich služby byly zapotřebí, takže měnili místo pobytu i několikrát za život. Pro ty, kteří tápou: ras byl pověřený likvidací uhynulých zvířat a odchytem toulavých psů a koček a jejich následnou likvidací, tedy nic hezkého. „Další velký problém v našem bádání jsou požáry matrik. Těch bylo bohužel mnoho. Takhle shořela matrika v Kamenici nad Lipou, v Dobrušce nebo v Nové Říši, kde šlo o požár kláštera. Tam byly uchované matriky farnosti i záznamy vrchnosti, takže popelem lehlo hned několik pramenů,“ vypráví Lednická. Když ji její pátrání zavede na místo, o kterém ví, že prošlo požárem, musí říct svým klientům, že dál se už nedostanou.

Čtěte také

Anna Julie Slováčková

Čtěte také

Nová Vlasta: Rozhovor s Annou Julií Slováčkovou a jak se dá natrénovat štěstí

Po meči i po přeslici

Badatel obvykle „vyrábí“ rodokmen po otcovské linii, tedy po příjmení. Nedá se říct, že je to jednodušší, ale pravděpodobnost dohledání předků je tu větší. Prostě proto, že příjmení slouží jako vodítko, u žen se příjmení měnila s každým sňatkem. Lednická přesto už několikrát stála před zakázkou zpracovat rodokmen po mateřské linii, šlo tedy o dohledávání babiček a prababiček. „Takový rodokmen si u mě vždycky objednaly ženy, které samy ve svém rodě řešily nějakým způsobem uzdravení ženské stránky, pátraly po tom, jaké byly ženy v jejich rodině, braly to trochu jako duchovní záležitost,“ dodává Lednická. Do 18. století přitom matriky zaznamenávaly jen křestní jména matek, takže třeba ve vsi, kde bylo pět Marií, se obvykle bez záznamu o sňatku nedá dohledat, která byla která – a pátrání tak končí. I tak se ale genealožka dostane obvykle na přelom 17. a 18. století a dál cesta nevede. „Pokud zjistím, že v historii rodiny byli sedláci, dají se dohledat v pozemkových knihách, ty nejstarší u nás jsou z 16. století, takže nemusím spoléhat pouze na matriky. A například Schwarzenbergové byli velmi pečlivý rod, který si vedl soupisy poddaných od druhé poloviny 17. století, takže pokud rodokmen, který dělám, vede na jejich panství, je tu pravděpodobnost, že se dostanu hlouběji do historie. Ale pokud rodina nežila tam, kde byla pečlivá vrchnost, máte prostě smůlu. I tak ale u tří čtvrtin rodokmenů končí pátrání v druhé polovině 17. století,“ říká Lednická.

Čtěte také

Houbové recepty

Čtěte také

Houbové guláše a omáčky, jak je neznáte! Pozor, i jedlé houby mohou být jedovaté

Hledáte šlechtice, najdete vraha

Svoje rodokmeny netvoří v ruce, jak by si člověk mohl představovat, používá jeden z dostupných online programů. Jmenuje se Family Tree Builder od izraelské společnosti My Heritage a využívá ho spousta Čechů, protože je jako jeden z mála programů v češtině, navíc nabízí možnost provázání rodokmenů, takže díky němu člověk může najít dávno ztracené příbuzné. „Jiná věc jsou pak rodokmeny malované na míru – spolupracuji se dvěma grafiky-malíři, kteří je pro mě zhotovují. Takže klient nemusí nutně dostat jen černobíle vytištěný seznam s „okénky“, ale krásně vymalovaný strom rodiny. Další, co genealogové umějí zpracovat, jsou rodinné historie, tedy souvislý převyprávěný text o tom, jak se rodina rozrůstala, kdo si koho bral a kde, popřípadě kam se kdo stěhoval. Takový základní rodokmen vyjde na pět tisíc, malovaný strom s převyprávěnou rodinnou historií jako kompletní balíček i dvacet tisíc. Přesto je o rodokmeny velký zájem. „Nejčastěji si lidé nenechávají dělat rodokmen kvůli nim samotným, ale jako dárek pro někoho v rodině,“ popisuje genealožka.

Čtěte také

Běhání

Čtěte také

Běhání podle rodného listu: Jak běhat, když je vám dvacet nebo padesát a víc?

Jaký nejzajímavější rodokmen zatím dělala? „To, co mě zaujme, ale většinou není nalezení nějakého šlechtického předka – ostatně šlechta se zpravidla vyskytuje jen v rodinných legendách, skutečnost pak ukáže něco úplně jiného. Mezi ty nejzajímavější rodokmeny, které jsem kdy zpracovávala, patří ten, v němž figuroval vrah židovského obchodníka. K vraždě došlo v roce 1863 v Praze a tehdy z toho byla velká aféra, kdy o soudním procesu informovaly deset dní všechny tehdejší noviny. Diskutovali jsme tehdy se zadavatelem, jestli tam mám vraha zahrnout, protože to samozřejmě na začátku byl šok – musela jsem mu to říct, on to musel zpracovat... Ale nakonec se rozhodl, že je to natolik zajímavé, že chce, aby to v rodinné historii bylo – a obdarovaný byl nadšený, že se taková zajímavost v rodině našla. Něco podobného jsem pak řešila u jiné rodiny, a oni naopak nechtěli, aby cokoli takového vešlo ve známost, takže to zůstalo mimo rodinnou historii. Jak se s tím rodina pak popasuje, je už věc jiná,“ uzavírá Lednická.

Čtěte také

Láska nezná hranic

Čtěte také

Máma si našla v šedesáti o 10 let mladšího partnera. Našla jsem v něm podvodníka

Od rodokmenu k rodinné historii

Rodinná historie je trochu víc než rodokmen. Přečtěte si ukázku z takové jedné rodinné historie, kterou Blanka Lednická sestavuje.

Rodina Jandova

Prvním dopátraným předkem je Jan Janda, narozený někdy kolem roku 1665, pravděpodobně na panství města Brandýsa nad Labem. K němu patřily Tišice vrchnostenskou správou. Toto město vzniklo na přelomu 13. a 14. století, kdy bylo založeno pány z Michalovic – nejednalo se tedy v tomto období o královské město, nýbrž o město poddanské. … Někdy před rokem 1690, kdy se narodila dcera Dorota, se Jan oženil se svou ženou Kateřinou. Mnoho toho o ní nevíme, vlastně jen to, že se měla narodit kolem roku 1668, zřejmě mimo farnost Kostelec nad Labem, ke které Tišice náležely duchovní správou, a že se příjmením jmenovala Votýpková – toto příjmení je zapsáno u jednoho z dětí, což bylo na přelomu 17. a 18. století zcela výjimečné. Sňatek Jana a Kateřiny, kde by byly uvedeny další informace, se nám ale nepovedlo dohledat. Vzhledem k tomu, že se svatby konaly až do první poloviny 20. století zpravidla v místě, kde žila nevěsta, je možné, že si Jan Kateřinu přivedl z některé z okolních farností.

Až po roce 1700

Bohužel u některých z nich začínají matriky až po roce 1700, proto se nám sňatek nepodařilo dopátrat. Druhým dítětem byla dcera Kateřina, narozená v březnu 1691, ta ale zemřela krátce po narození. Následoval Václav, narozený v září 1693. Své jméno dostal po svatém Václavu, knížeti a patronu české země, jehož svátek slavíme 28. září (proto chlapci, narození zhruba měsíc před tímto dnem, dostávali toto jméno). V březnu 1698 přišel na svět syn Jan (v roce 1719 se oženil s Annou Hlaváčkovou z Dolních Přívor), po něm v září 1701 druhá Kateřina.

Recyklovaná jména

Podobná „recyklace“ křestních jmen byla v minulosti obvyklá, naši předci věřili, že mladší sourozenec bude z nebe ochraňován starším zemřelých sourozencem. Zároveň ale panovala obava, že dítě bude osud svého staršího sourozence následovat – vždy záleželo na tom, čemu věřila konkrétní rodina. Jako šestý se narodil syn Pavel (v červnu 1703), po něm přišla v březnu 1705 dcera Rosina. Dalším dítětem se v roce 1708 stal opět syn, který dostal jméno Pavel – ten první zemřel krátce po narození. Tento Pavel se oženil v roce 1735 s Magdalenou, dcerou Jiřího Stránského z Nedomic. Václav se oženil v lednu 1724 ve farnosti Předměřice nad Jizerou s Dorotou, dcerou Václava Polívky z Kostelního Hlavna, které najdeme deset kilometrů východně od Tišic. Ves patřila ke stejnému panství jako Tišice, tedy k Brandýsu nad Labem, Václav se s Dorotou zřejmě seznámil na některém z výročních trhů nebo o pouti, kde se scházeli lidé z celého širokého okolí. Někdy po roce 1724 otec Jan zemřel, záznam o jeho úmrtí se nám však dohledat nepovedlo. Ze záznamu o úmrtí jeho vdovy Kateřiny ale víme, že v listopadu 1730 měl již být po smrti. Matrika zemřelých v Tišicích přitom žádného Jana Jandu nezachycuje, zemřel tedy pravděpodobně mimo domovskou farnost…

Zdroj: časopis Vlasta 

Čtěte také

Horoskop

Čtěte také

Horoskop na tento týden: Lvi, užijte si sexuální přízeň, Býci, buďte sebevědomí

Čtěte také

Bílkoviny jsou při hubnutí důležité

Čtěte také

Bílkoviny vám pomůžou zhubnout. Spočítejte si, kolik je pro vás vhodná porce

Čtěte také

Ukázal, jaký doopravdy je

Čtěte také

Láska? Tyranizoval syna, ze mě dělal služku a zkusil zmanipulovat mé rodiče