Říkala jsem si, že tohle bude nejlepší způsob, jak vstoupit do nové etapy. Projdu si vzpomínky na minulost, konečně na to budu mít dost času, teď se můžu bez omezení dojímat nad každou fotografií a suvenýrem. Fotky s rodiči, první úsměv bez předního zubu. Lenka, má panenka z porcelánu, nádobíčko, malá kuchyňka. Všechno to a mnoho jiného ukládala na památku má maminka, teď se ty věci vynořily zpod silné vrstvy prachu a zázračně mi darovaly vzpomínky na nejlepší období mého života.

Tohle vzpomínání se mi opravdu líbilo a pokračovala jsem dál. Teď jsem se pustila do věcí své dcery, už se vdala a odstěhovala, čeká každým dnem miminko, ale pořád tu mám její dívčí šatičky, knížky, oblíbeného plyšáka. Jednu po druhé beru do ruky maličkosti, které v dětství znamenají všechno. Mou pozornost přitáhla krabička s nápisem „Mamince“. Otevřu ji. Vykoukne na mě srdíčko, nakreslené tehdy ještě nejistou rukou malinké Anežky. Červené srdíčko... Vzpomínám, jak jsem jednou ráno, kdysi pradávno, ten zmačkaný obrázek našla pod svým polštářem. Prohlédla jsem si ho co nejrychleji a potom nechala ležet na posteli. Vždyť začínal nový den, určitě přinese nové starosti, spoustu věcí k vyřízení. Teď ráno musím rychle připravit pro Anežku svačinu a letět do práce. Ale večer jsem ten obrázek na peřině už nenašla a zapomněla na něj.

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Glosa Hany Halfarové: Kemping už je mimo? Zhýčkaní dobrodruhové sází na glamping

Vytahuju další obrázek a k němu je připsáno „Mám tě ráda, maminko“. Usmívám se, takový rukopis měla, když se učila psát. Pořád se jí pletl tvar písmenka r, učila se ho správně psát snad do třetí třídy. Na dalším obrázku je nakreslená kytice a k ní nápis „Pro mou nejmilovanější maminku“.

Myslela jsem si, že se všechny ty obrázky ztratily, ale vidím, že ne, že je Anežka ukládala jako poklad do krabičky. Možná doufala, že někdy přijde vhodnější čas na to, aby maminka hlouběji pocítila projevy její lásky. Že přijde čas, kdy si je bude moci pořádně prohlédnout a pochopit, co říkají?

Ach, má Anežko, mé dítě. Vždyť já tě mám také ráda. Jenže každodenní starosti mě pohltily, spolkly jako bažina, vždyť to zná každá zaměstnaná máma, která na dítě zůstala sama. Díkybohu, že tys byla nadaná holčička a všecko jsi zvládala lehce, snad jenom to písmenko r ti dělalo pořád potíže. Jsem na tak tebe hrdá. Vůbec nelituji, že jsem měla tři zaměstnání, abych mohla zaplatit tvou hudebku, tvůj balet, tvou výtvarku, tvou školu, kde vyučovali angličtinu a matematiku ti nejlepší učitelé.

Čtěte také

Královská svatba Diany Spencer a prince Charlese

Čtěte také

Dechberoucí video. Před 41 lety si princezna Diana a princ Charles řekli „ano“

Teď sahám po fotoalbu, pěkně tradičním, s opravdovými fotkami. Dávala jsem si mezi tím vším shonem záležet na tom, abych fotila a fotky nechala vyvolat. V tom hle albu je celý Anežčin život od samého narození do promoce. Opravdu byla a je darem z nebes, i když nás její otec hned opustil. Nikdy jsem s ní neměla starosti, všechno zvládala sama. S pýchou jsem se podívala na kopii obrazu smutných dam od Modiglianiho, co visí na zdi. Dostala jsem ji k narozeninám od dcery. Proč vlastně vybrala právě tohohle malíře a tenhle obraz, vždyť mám ráda i jiné obrazy od jiných malířů, proč on?

Má radostná nálada se prohlížením stupňovala a pak jsem objevila svazek povídek, psaných Anežčinou rukou. Zajímavé. Netušila jsem, že něco psala. Snad se nebude zlobit, když si to po těch letech přečtu. Jaká krásná čeština, jaký krásný sloh, písmenko r jí už nedělalo problém. Jenže moje pýcha a radost skončila, jakmile jsem začala číst povídku s názvem Dášenka. Četla jsem šokovaně tyhle řádky:

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra

„Dášenka leží v postýlce. Je sama v (ne)bezpečí svého pokojíčku. Ale právě že ne tak úplně sama. To je ta potíž. Paní Tma a Fantazie si zase hrají. Potvory. Velká květina zabrala půlku místnosti svými zelenými vlasy. Vodník láká svými pentličkami blíž, aby mohl svou oběť stáhnout pod hladinu, sedí v rohu s pokřivenou tváří, v ruce drží hůl, se kterou si ťuká o dřevěnou podlahu, a pohupuje se v rozvrzaném křesle. Maminko, pojď za mnou, prosím. Nenechávej mě tu. Jsou všude kolem. Mami, maminko, kde jsi? Ráno Dášenka pomalinku otevře jedno oko, druhé... Rozhlédne se po pokoji... Uff... Nikde nikdo. Šťastná Dášenka si spěchá pro pomazlení, alespoň na chvíli touží pobýt v bezpečné náruči, cítit teplo, které se rozlévá po celém těle s mateřskou láskou. Musí ale do školky. Mami, kde jsi? Na stole namazaný rohlík a čaj. Maminka už šla do práce. Dášenka si utře slzičku do rukávu a jde rychle pro malý papírek. Červenou pastelkou nakreslí srdíčko a utíká ho schovat mamince pod polštář. To aby ho našla, až půjde spát. Babička ji vede do školky. Ve školce to ubíhá pomalu, pomaličku. Dášenka se teskně dívá z okna. Kéž by se už objevila známá načesaná hlava a místností se nesl parfém, který tak dobře zná.“

Čtěte také

Maminky umí být kritické

Čtěte také

Kvůli mamince jsem nedokázala dát výpověď. Táta mi odstartoval nový život

Dál nemůžu číst. Ke krku mi stoupá nekonečně velký knedlík. Mé srdce skoro puká žalem. Netušila jsem, že Anežka tak strašně prožívala samotu. Netušila jsem, že jí chybělo mé objetí. Netušila jsem, jak toužila po mé pozornosti a lásce. Konečně rozumím, co znamenaly obrázky pro mě. Teď vím, proč jsem od ní dostala k narozeninám Modiglianiho a Malého prince... Až teď to chápu a bolí mě, že pochopení přišlo příliš pozdě. Už vím, že jsem se chovala jako byznysmen z planety ve vesmíru Malého prince, když jsem jen a jen počítala peníze na živobytí. A někdy zas jako unavený lampař, sotva stíhající zhasnout a rozžehnout pouliční osvětlení. Den a noc se i v mém životě střídaly příliš rychle a vedle zatím rostla malá osamělá princezna, která se snažila být hodnou mé pozornosti a lásky. Věděla jsem, že ji zajímá umění, ale trvala jsem na tom, že musí studovat práva, protože je to spolehlivější obživa. Bylo po mém. Univerzitu dokončila, pracuje jako advokát. Můžu být pyšná matka, ale přesto se dnes má pýcha rozbila na drobné kousíčky. To, na co jsem tolik let dřela, se v okamžiku přečtení té povídky rozpadlo. Najednou jsem si vzpomněla i na své dětství. Na to, jak jsem i já toužila po pozornosti maminky a radovala se z každého okamžiku s ní, z každého objetí, z jejího pohlazení, z její pochvaly... Proč jsem na to zapomněla?

Čtěte také

Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál, který otřásl českými zeměmi.

Čtěte také

Sexuální skandál Elišky K. Smiřické s kovářem ukončil výbuch střelného prachu

Bliká a bzučí mobil, volá dcera.

„Mami, jsi babička! Julka je na světě a jsme obě úplně v pohodě! Přijeď za náma! Jsi tam? Proč nic neříkáš?“

„Já nemůžu, holčičko...“

Ale ve skutečnosti jsem chtěla říct: „Už tomu všemu rozumím a tak strašně chci vrátit čas. Už chápu, proč máš ráda příběh Malého prince. Teď máš svoji malou holčičku a já budu žít jenom pro vás. A hlavně s vámi budu.“

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Lásku najdete často nečekaně

Čtěte také

Se zlomeným srdcem z Česka do Itálie. Letní láska mě přenesla až do Anglie

Čtěte také

Žralok bílý

Čtěte také

Na pokraji vyhynutí: Žralok je oběť, která si občas jen "kousne" a odplave