Mé o poznání kratší manželství tak šťastné a spokojené není. I když bych měla upřímně přiznat, že nic zásadního v něm nechybí. Myslím, že stejně je na tom i má sestra Alena.

Celá naše rodina spolu fungovala báječně. Několikrát do roka jsme se při různých příležitostech scházeli a společné chvíle jsme si dokázali opravdu užít. A mělo to tak být i o posledních Vánocích. Už ve dveřích jsem měla pocit, že vstupuji do jiného světa. Celý dům zářil a voněl. Všude bylo teplo a útulno. Maminka dokázala, ostatně jako vždycky, vykouzlit tu správnou atmosféru. Den příjemně plynul, nálada byla uvolněná a bylo nám spolu dobře.

Tak jako každý rok došlo na společnou vánoční fotografii. To byla moje parketa. Focení byl můj koníček už od dětství. Vše jsem pečlivě naaranžovala, rozesadila rodinu a zmáčkla spoušť. Nevím, jak se to mohlo stát, ale můj foťák v tu nejméně vhodnou chvíli vypověděl službu. Při představě, že by nám chyběla tradiční vánoční fotka mi bylo do pláče.

Čtěte také

Veronika Žilková

Čtěte také

Zlomené srdce, láska a vnouče Veroniky Žilkové. Kdysi měla našlápnuto k hudbě

Maminka, která nikdy nic nevzdává, na mě houkla, ať si vezmu její mobil. Konečně, fotky z něj byly vždycky vydařené. Nebyla jsem z té představy příliš nadšená, ale nedalo se nic dělat. Děti už začínaly být nedočkavé, vrtěly se a chtěly se co nejdříve dostat k dárkům, které jim Ježíšek nadělil. S povzdechem a drobnou nevolí jsem se chystala pořídit fotky maminčiným mobilním telefonem. Vše bylo připravené, zbývalo jen stisknout spoušť. A právě v tu chvíli se to stalo. Mamince přišla esemeska. Nikdy nečtu zprávy, které mi nepatří a ctím soukromí každého. Ale tuhle zprávu prostě nešlo ignorovat. Bylo v ní totiž poděkování za minulou noc. Tu evidentně moje vlastní matka strávila v náručí jiného muže. A podle všeho nešlo o jednorázovou záležitost.

Několik následujících hodin jsem se dokázala ovládat. Nechtěla jsem kazit všeobecné vánoční veselí a rodinnou pohodu. Při nejbližší příležitosti jsem ale vylákala svou sestru Alenu na skleničku na čerstvý vzduch a se vším se jí svěřila. Mlčela, celá ta záležitost ji zjevně šokovala méně než mě. Pak tiše a naprosto klidně pronesla: „Co bys chtěla po třiceti letech?“

Čtěte také

Marta Kubišová s dcerou

Čtěte také

Marta Kubišová o kouzelném dědečkovi, mateřství a první lásce Pepině

Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou a nechápala jsem, jak snadno maminčinu zradu přešla. Alena pokračovala: „Mamka se mi několikrát svěřila, že v určitých ohledech je s tátou docela nuda. Chápeš, co mám na mysli, ne?“

Ano, chápala jsem to. Ale ne, nerozuměla jsem tomu. „Proč si někdo v pětapadesáti hledá milence? A proč chce zadupat a zničit tak hezký vztah?“ štěkala jsem na Alenu a nechápala její ledový klid.

„Ty seš v tomhle ohledu jiná. Já mámu docela chápu. A rozhodně nemám pocit, že by chtěla něco ničit. Prostě si jen užívá života. Je to pořád ještě kus ženský. Na rozdíl od táty, kterej je strašně fajn, ale nejlíp je mu doma v ušáku, v papučích, s knížkou a čajem. Důležitý je, že se mají rádi a funguje jim to!“ Tím byla pro Alenu celá věc uzavřená.

Čtěte také

Rodinný výlet

Čtěte také

5 tipů, aby rodinný výlet děti bavil: Plňte přání a dopřejte pocit důležitosti

Zbytek večera jsem přežila, ale radost jsem z něj rozhodně neměla. Najednou mi všechno připadalo jako pečlivě připravená a nazkoušená divadelní hra. Nevěřila jsem našim ty úsměvy na tváři. Nevěřila jsem té pohodě, kterou se snažili vytvořit.

Šla jsem spát dřív než ostatní, ale usnout jsem stejně nemohla. Pořád jsem se převalovala a nemohla přijít na to, co je správné. Říct tátovi, co jsem zjistila? Nebo si o tom promluvit s mámou? Byla jsem bezmocná.

Vstala jsem brzy ráno. Bolela mě hlava a vlastně celé tělo. V domě bylo hrobové ticho. Udělala jsem si kafe, vytáhla z knihovny fotoalbum a prohlížela si staré fotky. Rodiče na nich vypadali spokojeně, usmívali se jeden na druhého, drželi se za ruce. Vypadalo to docela opravdově, ale já už tomu nedokázala věřit.

„Proč nespíš?“ vyrušila mě z přemýšlení maminka. „Nejde to, mami. Já jsem totiž včera na něco přišla.“ „Čekala jsem, kdy s tím přijdeš. Četla jsi tu zprávu, viď?“

Čtěte také

Jiřina Petrovická měla podmanivý hlas a kromě hraní i skvěle zpívala.

Čtěte také

Hvězda normalizace Jiřina Petrovická: Má pouta byla na jevišti

Přikývla jsem. Maminka mě objala a začala mi vyprávět svůj příběh.

„Já tvého tátu skutečně hluboce a upřímně miluju. A on mě také. Není na světě nic, co by nás rozdělilo. Co by zničilo náš vztah. Jeden druhého si vážíme a jsme šťastní, že jsme svým dvěma báječným dcerám dokázali vytvořit klidný a bezpečný domov. Problém je, má milá, v tom, že tvůj otec to má trochu jinak.“

„Co má jinak?!“ odsekla jsem.

„Tvůj otec má raději muže, Klárko.“ Zalapala jsem po dechu a nevěřícně sledovala matku, která se usmívala a pokračovala.

„Náš intimní život za moc nestál už před svatbou. Myslela jsem, že se to časem změní, ale to se nestalo. Pak přišel den, kdy mi to došlo a táta se mi nakonec přiznal k tomu, jak to má. Odpustila jsem mu a pochopila ho, protože ve všem ostatním jsme si skvěle rozuměli. Nějak se nám to podařilo a narodily jste se vy dvě. Ty a Alenka. Až na neshody v sexu jsme žili a pořád žijeme nádherný život. A věř mi, že kdybych znovu stála před rozhodnutím vzít, nebo nevzít si tvého otce, udělala bych to stejně. Je to skvělý muž a charakter a já vím, že se na něj můžu ve všem stoprocentně spolehnout.“

Čtěte také

Ne vždy je těhotenství plánované

Čtěte také

Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhnali. Pozvali mě zpátky až když jsem se vdala

„Takže jste se třicet let přetvařovali?!!!“ vykřikla jsem a nebyla si jistá, jestli chci něco dalšího slyšet.

„Říkej tomu, jak chceš! Já jsem s tvým otcem šťastná. A on se mnou taky! Rozcházíme se jen v té jedné jediné věci, Kláro! A naučili jsme se s tím pracovat a žít. Tvůj otec ví, že mám poměr, a já vím o tom jeho! Občas odcházíme jinam, jestli to tak mohu říct, ale pak se vrátíme domů a žijeme dál náš obyčejný, spokojený život. Jsi dospělá, Kláro a já doufám, že to pochopíš. Stejně jako Alena.“

„Takže ona o tom ví?“ zeptala jsem se a připadala si zrazená dvojnásob.

„Ano, ví a nemá s tím problém. Je na tobě, jak se k tomu postavíš, a jestli své vlastní rodiče přijmeš takové, jací jsou. A teď promiň, musím udělat snídani.“

„Pro nás nemusíš. Jdu vzbudit děti a Tondu a odjíždíme!“

Uběhl rok. Se svými rodiči jsem se od té doby neviděla ani já, ani manžel, ani naše děti. Před nimi celou věc úzkostlivě tajím, hledám výmluvy a neberu telefony nikomu z té naší báječné rodiny. Pořád tu věc vnímám jako obrovskou zradu a nejsem s to přijmout své „nové rodiče“.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Těhotenství je náročné období

Čtěte také

Bez dětí? Tajně jsem vysadila antikoncepci a otěhotněla. Manžel se odstěhoval

Čtěte také

Dvě tety

Čtěte také

Měla jsem dvě tety. Jako malá jsem to nechápala, teď už mi rodiče vše prozradili

Čtěte také

Dlouholeté manželství

Čtěte také

Přežila jsem manželovu milenku i lži. Teď s manželem slavíme Zlatou svatbu