Přesto ale nic v pořádku nebylo. Docházelo mi čím dál víc, jak sama pro sebe hraju divadelní představení, které jsem si nazvala „Šašek a Královna“. Obě postavy jsem hrála já. Královnu vždycky, když u toho byl někdo jiný: kolegové v práci, spolužačky, rodiče, příbuzní. A Šaškem jsem byla pokaždé o samotě, kdy jsem vedla dlouhé samomluvy. „Jo, tak slečna je ohromně šikovná, strašně chytrá, hotovej poklad. Fakticky, bez ní by to tady celý spadlo, komplet radnice i se starostou,“ říkala jsem si jízlivě tehdy, když naše kancelář připravovala nějakou smlouvu pro město. To bylo ten večer, co jsem šla na procházku s mámou a potkaly jsme sousedku. „Naše holka teď dělá pro starostu, to víš, museli to dát tomu nejlepšímu,“ vykládala a já ji sice chápala, ale bylo mi megatrapně. „Však ji brzo povýší, bude společníkem,“ rozkládala dál a sousedka se láskyplně zeptala: „No a Haničko, vdávat se nechceš?
To víš, práce není taky všechno a máma by určitě už ráda vozila kočárek.“ Něco jsem zablekotala a zdrhla a nechala tam mámu, ať si to s ní ještě půl hodinu rozpráví. A pak doma u zrcadla jsem se na sebe šklebila: „Depák, paní Mráčková, to se nebojte, všecko zvládnu, budu dělat smlouvy i pro parlament a u toho budu mít sedmerčata. Bude se o mě psát v Guinnessový knize rekordů.“ To, co máma povídala, byl úplný nesmysl. Naopak jsem v práci byla páté kolo u vozu, nic důležitého mě nenechali dělat, měla jsem pocit, že si myslí, že jsem úplně neschopná. Jenže odejít někam jinam jsem se bála, co když jsem opravdu k ničemu? Co když si mě tam nechávají jenom proto, že něco ve sbírce zákonů najít umím a jsem skoro stejně levná jako messenger, když je potřeba někam něco doručit? Vždyť jinou praxi jsem neměla, kdybych se měla někam hlásit, neměla bych co nabídnout. A pokud jde o vdávání, to si mohla paní Mráčková taky nechat. Dobře věděla, že jsem se rok předtím rozešla s přítelem, se kterým jsme chodili od gymnázia. Lépe řečeno, dobře věděla, že on se rozešel se mnou. Moje máma to oplakala víc než já a s paní Mráčkovou to donekonečna rozebíraly.
Petříček, ten zlatý chlapec s budoucností, slušně vychovaný, takový citlivý, si nabrnknul slečnu z baru, co sice nevystudovala práva, ale holt ho zaujala něčím jiným. Když jsem ji poprvé viděla, došlo mi hned, že s ní nemám ani zkoušet soupeřit. Já ve svých elegantních kostýmcích a na seriózních nízkých podpatcích, s brýlemi a krátkým sestřihem, proti samičce s výstřihem až po pás a pushupkou? Nemluvě už o tom, že jsem byla spíš ráda, že to za mě rozhodl Petr, náš vztah už byl dávno spíš kamarádský než milostný. Lepší se rozejít, než aby mě s někým takovým v manželství roky podváděl.
I máma nakonec usoudila, že mě čeká někdo vhodnější než ten nevděčník, co se nechal svést hezkým zadkem a z našeho rozchodu udělala přednost: „Ty máš na někoho lepšího, se svojí postavou a vzděláním.“
Takže to jsem byla já, Šašek a Královna. Ozdoba malého města, paní doktorka, dívka s budoucností a rozhledem, navenek celá šťastná. Vevnitř ale nespokojená a s čím dál větší nechutí takhle žít dál. Měla jsem pocit, že nic z toho, co dělám a jak žiju, nemá smysl. Nelíbilo se mi naše město, ono na něm nic k líbení není, žádné historické domy, žádné parky, spíš nevzhledná změť staveb. A už vůbec se mi nelíbila vyhlídka na to, že zůstanu v naší kanceláři, kde se možná někdy došourám k nějakému důležitějšímu pracovnímu zařazení. Nelíbilo se mi, že když jdu večer domů, můžu se stavit tak akorát ve fitku v paneláku, a když k nám má nějaké divadlo zájezd, můžu si koupit vstupenku a sedět mezi honorací. Chtěla jsem žít jinak, ačkoli jsem to nepřiznala ani svojí nejlepší školní kamarádce. Nechtěla jsem ji totiž urazit, ona tenhle život žila ráda a město se jí líbilo.
Kdybych si stěžovala, tak by to bylo, jako bych pohaněla ji i celou její rodinu za to, že jsou takhle spokojení. Ona tady taky měla práci, taky bydlela v paneláku a taky chodila do toho stejného fitka. Jenže na rozdíl ode mě se už vdala a měla dítě, tak to asi způsobilo ten rozdíl. Já jsem si pak při pohledu na ni připadala jako ještě větší lúzr. Jojo, Královna, co nemá ani pořádnou práci, ani rodinu. Chtěla jsem něco změnit, čím dál tím víc, ale bála jsem se. „On na tebe někde někdo tak čeká, nabízí báječný místo a celej se třese, aby ti dal plat, ze kterýho zaplatíš drahou hypotéku, abys nemusela spát na nádraží. Jo, a taky ti tam položí do postele pěknýho frajera, co má tři zámky a porsche,“ šklebila jsem se na sebe při jedné ze svých samomluv. Bylo to bezvýchodné.
Pak jsem jednou seděla u našich v kuchyni jenom s tátou, máma byla někde po nákupech. „Děvče moje, tak mi řekni, co tě bere. A nepovídej mi, že nic, že je všechno v pohodě, to bych tě nesměl pár let znát, abych ti věřil,“ vyzval mě. Podívala jsem se na něj a pochopila, že mu můžu všechno říct. Že se bojím, že nic neumím, že i kdybych uměla, bojím se, že mě nic jiného nikde nečeká a že i kdybych někam chtěla odejít, tak se bojím, že by to máma nepřežila. „Mámu nech na mně,“ řekl rovnou a pak jsme to začali rozebírat bod po bodu. Styděla jsem se, že jsem tak slabá, měla bych být přece dávno dospělá, a ne hledat jako malá holka pomoc u rodičů. Táta mámě zavolal, ať ještě domů nechodí, že musí se mnou něco důležitého probrat, prý dárek pro ni k narozeninám, vymyslil si narychlo. Zlatej táta. A pak mi vymyslel i plán. Že se na mě nemůže dívat, jak jsem se tady zahrabala, a že kdyby byl mladší, taky by zdrhnul. Ať se koukám přihlásit do každého výběrového řízení, které mě zaujme, ale hlavně ať je ta práce někde, kde se mi bude líbit. Až prý vyřeším tohle, zbytek se vyřeší taky. Tak jsme se domluvili a pak rychle probrali i ten dárek pro mámu, abychom se měli na co vymlouvat.
Udělala jsem to, jak mi radil. Začala jsem hned druhý den a během dvou měsíců jsem mohla dát výpověď a nastoupit do nového místa. Moje nová práce mi dává smysl, týká se ochrany životního prostředí. Máma byla opravdu na mrtvici, když jsem jí oznámila, že byt pronajmu a za ty peníze si zase budu jinde platit pronájem já, ale táta ji zklidnil. A teď už může paní Mráčkové nahlásit i to, že se budu vdávat, protože v novém městě mě čekal i nový muž. Nikdy nepřestanu být tátovi vděčná, že mě dokopal k tomu, abych měla odvahu ke změně. Teď už jsem ve svém životě konečně jenom Královna.
ZDROJ: časopis Vlasta
