„Máma mi vždycky říkala, že jsem hrozný prase a že se mnou žádný normální chlap v domácnosti nevydrží. Kdyby tenkrát tušila, že ode mě uteče manžel přesně z opačného důvodu, nevěřila by svým očím. Ano, v pubertě jsem na úklid pokoje s nadhledem kašlala, nepřišlo mi to důležité. Rodiče z toho šíleli, ale to se mnou nijak nehnulo,“ směje se Romana. „Ale když jsem se odstěhovala do svého, v mém malém bytě se to jen lesklo, možná i z toho důvodu, že jsem doma v podstatě jen přespávala.“
Svůj první malý a útulný byteček si užívala přes tři roky a pak se seznámila se Štěpánem. Po delším randění se rozhodli pro společné bydlení, ale ani do jednoho z jejich bytů se ve dvou nevešli. Pronajali si tedy dostatečně velký byt v centru Brna.
„Pronájem byl levný, ale byt dost otřesný. Původní strašidelné vybavení muselo v bytě zůstat a na mě tam padala depka. Většina lidí nechce investovat ani korunu do pronajatého bytu, ale u mě se už tehdy začala projevovat touha zvelebovat za každou cenu. Nejšílenější byla koupelna. Ta byla zralá na kompletní rekonstrukci, špína tam byla do všeho tak zažraná, že se prostě nedala vycídit ani drátěnkou a brutální chemií. Štěpán to vůbec nevnímal, chlap takové detaily neřeší,“ dává oči v sloup Romana.
V novém
V ošklivém nájemním bytě vydrželi pár let, a když se vzali a čekali první miminko, našli si větší, ale hlavně nesrovnatelně hezčí byt. Romana byla šťastná, protože zářil novotou. Byl rok po rekonstrukci a ona se do něj okamžitě zamilovala.
Posedlost úklidem přicházela pomalu a plíživě. „Začaly mě iritovat malé drobečky na podlaze, mastné otisky rukou na lince, několikrát denně jsem omývala hračky, Kubovi jsem stále utírala ruce a pusu a s každým flíčkem mu měnila dupačky. Leštila jsem stůl i v průběhu oběda a manžel se mi smál, že se z toho jednou zblázním.“ A měl pravdu!
„Dokud byl Kubík malý, moji přehnanou péči o sterilitu nevnímal, ale jakmile začal pobírat rozum, dost se mnou bojoval. Začal dokonce s naschvály, kdy tu a tam něco rozlil, pokecal, ušpinil a z mé tehdy už hysterie měl upřímnou legraci.“ To se změnilo v předpubertě a na střední šel už raději na intr, aby mu matka nestála s hadříkem a leštidlem za zády, kdykoli se někam hnul. Manžel už toho měl taky po krk, ale držel jazyk za zuby.
Osudová chyba – novostavba
Byli jsme na tom finančně dobře a já pořád hustila do Štěpána, že v úplně novém a hlavně našem bytě nebude třeba nic pulírovat a já se dám určitě dohromady. Opak byl ale pravdou, začala jsem uklízet víc než kdy předtím. Prach jsem utírala třikrát denně, dvakrát denně luxovala a vytírala. Rozčilovalo mě všechno, miniaturní šmouha na zrcadle, žmolek na koberci, sklenička bez podtácku na konferenčním stolku… Jen jsem otevřela okno, hlavou se mi honilo, kolik prachu a pylu zase nalétá dovnitř. Omezovala jsem vaření, vždyť by to mohlo znečistit novou kuchyň. Návštěvy jsem odmítala, přeci mi nebudou špinit dokonale naleštěnou podlahu,“ teď už sebekriticky vnímá situaci Romana.
Romana přiznává, že se vlastně diví, jak dlouho něco takového její manžel vydržel. Léta se ji snažil usměrňovat, dokonce sehnal i psychologa, přidal se také Jakub, ale Romaně v té době nebylo pomoci. Pak pohár trpělivosti přetekl a Štěpán se odstěhoval. Až v tu chvíli Romaně došlo, že je něco hodně špatně. „Zhroutila jsem se. Nejdříve z odchodu mého manžela, kdy jsem tři dny proplakala na gauči. A pak najednou z toho, že jsem ty tři dny neuklízela a mám doma bordel. Začarovaný kruh. Když přijel Jakub a vysvětlil mi, že mám evidentně velký problém, který musím řešit, došlo mi, že bych mohla přijít i o něho. Snažím si utřídit myšlenky, pokouším se přivírat oči nad maličkostmi, které mě dřív dostávaly do varu…
Jakub mi řekl, že pokud to nedokážu sama, trvá na návštěvě doktora, a já se kvůli němu snažím. Ale nejsem si jistá, že mám věci pod kontrolu, někdy se v noci přistihnu s utěrkou v ruce u dřezu, kde není žádné nádobí. Už dávno je totiž vyleštěné z myčky a uklizené přesně tam, kam patří. Bojím se, že nejsem úplně normální.“
Názor psychologa: Mgr. Natália Vodilová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Názor psychologa: Mgr. Natália Vodilová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Romano, po přečtení vašeho příběhu si říkám, že vám do života vstoupila obsedantně-kompulzivní porucha. Jako u každé psychické poruchy je její vznik multifaktoriální. Vstupují nám do toho genetické, osobnostní faktory, svou roli hraje prostředí a v neposlední řadě i stres. Pro obsedantně-kompulzivní poruchu jsou typické obsese – nutkavé a vtíravé myšlenky, které produkují velké napětí a úzkost. Aby došlo ke zmírnění onoho napětí a úzkosti, dochází ke kompulzím – nutkavému chování či jednání.
Co je dobrá zpráva, obsedantně-kompulzivní porucha je poměrně dobře napravitelná a dá se řešit. Dle hloubky poruchy je možné spolupracovat s psychiatrem a psychoterapeutem. Velmi dobré výsledky dosahuje kognitivně-behaviorální terapie, která se snaží o jakési rozpojení vzorce myšlenky a následného chování. Důležitým prvkem při uzdravování v terapii je schopnost naučit se zvládat svou úzkost, aby nevedla ke kompulzím. Proces terapie můžeme brát jako úspěšný po vymizení obsesí a následné psychosociální stabilizaci jedince. Nápomocná může být i skupinová terapie.
Svou roli hraje ve vašem případě i čas, kdy necháváte poruchu, aby nad vámi získávala moc. Myslím, že by ve vašem případě bylo moc užitečné nezůstávat ve svém trápení sama a vyhledat pomoc psychologa s terapeutickým výcvikem, který vám může být hodně nápomocný.
