Všechny rozhovory s vámi se točí kolem dvou linek: děti a divadlo. Máte vůbec prostor sama na sebe?

Když mě obě ty moje životní role tak naplňují, že žádný čas sama na sebe už nepotřebuju! Navíc, když trávím čas v divadle, trávím ho předně sama se sebou. Divadlo je přece o věčném hledání v sobě. Jsem díky svým rolím sama se sebou velmi často, je to svým způsobem psychoterapie. Vyplakáváte všechny různé osobní pocity a emoce, sice na divadle a v roli někoho jiného, ale vždycky se to týká vás a vyplakáváte tím pádem i svoje čerstvé křivdy, radosti, starosti, obavy… které zažíváte. U dobrého divadla tohle funguje a dobrý režisér to od vás chce a vydoluje to. Nikdy jsem neměla pocit, že bych potřebovala odpočívat od divadla a od dětí. Jasně, že teď nechodím na manikúru a pedikúru, nebo aspoň ne tak jako dřív. I když moje nejstarší dcera už si sem tam lakuje nehty, a to je moc prima dělat to spolu. Co mi chybí, je čas, který bychom měli s mým mužem na sebe. Poznali jsme se a hned jsme měli děti, strávili jsme málo času jen sami dva.

Byla jste si tím vztahem tak jistá?

Naprosto. Nepochybovala jsem o tom a nečekala na nic. Takže jsme už šestnáct let v zápřahu rodiny a práce. Moje kamarádka a kolegyně Pavlínka Vitázková si ze mě dělá legraci, že žiju v neprověřeném vztahu, že už těch šestnáct let letíme v hormonálním opojení. Nejprve láskou, pak těhotenstvím, kojením, dalším těhotenstvím a tak pořád dál. Jeli jsme sice spolu s manželem do Říma nebo do Valencie, ale na dva tři dny, jen sem a tam, a už nám bylo smutno po dětech a rádi jsme se vrátili. Vyrůstala jsem ve velké rodině a toužila po velké rodině, takže si nemám na co stěžovat, žiju svůj sen. Nepotřebuju víc. Jsem velmi šťastný člověk.

Čtěte také

Kateřina Macháčková

Čtěte také

Kateřina Macháčková: O psaní knih i otci, kterému se přiblížila, až když umřel

Nikdy jste nechtěla jít do pražského divadla jako tolik vašich kolegů a kolegyň?

Když já se nerozhoduju, jak žít, já jen žiju. Jakoby online, chápete? Nedělám nic, co nechci. Ani v životě, ani v divadle. Kolikrát přišly situace, které se mi nehodily, dělaly mi bolest a věci jen komplikovaly, ale prostě přišly a já jsem je přijala. To je moje správná cesta. Beru, co přichází, žiju naplno a nemám tím pádem ve skříni žádné bubáky, nic, čeho bych litovala nebo si to vyčítala, ani nějakého odchodu do Prahy. Kdybych to chtěla, tak tam jedu. Přitom kdyby mi někdo řekl, že budu pětadvacet let v jednom brněnském angažmá…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Černochová: Jak se těší na StarDance a co obnáší život samoživitelky

Nevěřila byste?

No jistě že nevěřila! Nebo kdyby mně někdo řekl, že budu vdaná, já, takové nevdávadlo. A vidíte, nevzalo mi to svobodu, jak jsem se obávala. Nevzalo mi to křídla. Mám chlapa, který mi ta křídla dává, a práci, která mi je dává. Když jsem byla několikrát za prací v Praze a třeba jsem něco točila, došlo mi, jak moc jsou kolegové na volné noze ve stresu, jak se bojí o práci, lítají mezi produkcemi, které jim platí pozdě, stresují je složenky, bojí se konkurence. Nezávidím jim. Žádné jiné divadlo u nás mi nenabízí tolik, co brněnské Městské divadlo, vždyť já můžu hrát činohru i muzikál! Dává mi to klid. Navíc během pandemie jsem měla jistotu, že nedostanu jen peníze za to, co odehraju, ale že mohu být v klidu. To je ta svoboda – i když v angažmá. Na druhou stranu, ne každé angažmá by bylo takhle dobré. Jsem rebelka a pedant na to, co žiju. Chci žít ve svobodě. A milovat, co hraju. A je to zázrak, že mám obojí, svobodu i jistotu zároveň.

Čtěte také

Zuzana Mauréry

Čtěte také

Zuzana Mauréry: Raději budu sama než osamělá s někým. To nechci znova zažít

Jak je těžké poznat, že zrovna tahle cesta je ta vaše správná, když po ní zrovna jdete?

Tak moc těžké! A tolik slepých uliček je na každém kroku! A tolikrát jsem do nich vlezla a nabila si tak, že jsem se bála, že nepřežiju. Tady ale nejsme na dovolené, že? Život není za odměnu. A já už se tak těším, až uvidím, co bude pak!

Vy se nebojíte smrti?

Ani trochu. Jen toho, aby moji milí neplakali. Aby se nebáli smrti jako já.

Je to tak, že čím jste starší, tím méně se bojíte smrti?

To si nemyslím. Spíš je to tím, jak si srovnáte hodnoty a jaký máte klid v duši. A to se trénuje každý den. Milion sil čeká, až to dešifrujete. Až se nadechnete a vydechnete a s klidem přijmete život i smrt. A všechnu tu pomoc, která je kolem každého z nás. Každý den máte spoustu pomocníků, díky kterým rostete ke klidu a přijetí. Když necháte věci plynout a nebojujete s nimi, jen je přijímáte, neuděláte v životě chybu.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Jak to máte s vírou?

Nejsem v žádné církvi. Ale dnes už vím, že může být v pořádku sedět v kostele, potkat se s lidmi před Bohem. Dřív jsem odmítala křesťanství, dnes si říkám – proč ne? Společenství ve víře má sílu, zastavení v kostele může být pro někoho podstatné. Vlastně i jen to setkání v komunitě má sílu třeba i bez Boha. Ztrácíme pospolitost, a to je chyba. Chci vědět, jestli soused už sklidil, jak se má, běžné věci, chci žít vřelost mezi lidmi. Dneska má každý vrata na dálkové ovládání, aby ani z auta vystoupit nemusel, když přijede domů, aby nemusel s nikým mluvit. Vystoupíte až v garáži v domě a nikoho nepotkáte. Přitom běžná mezilidská vřelost je nejpůvabnější a nejzajímavější, nejopravdovější. To chci žít. Ne potkávat postavy v seriálu nebo celebrity na předních stranách novin a časopisů – a to mluvím trochu proti sobě i proti vám – to, co má skutečně cenu, není novinka ze světa celebrit, ale novinka ze světa mých sousedů a přátel, to je přece mnohem podstatnější, to je to, co chci vědět. Jak se mají mí lidé, ne slavní lidé!

Příští rok vám bude padesát. Neptám se, jak se vám stárne, ale jak se vám stárne na jevišti v souboru, který tak dlouho znáte.

Já jsem tak ráda, že už nemusím hrát zamilované mladé holky a rvát si srdce! Jen ať to dělá zase někdo jiný. A klidně se ptejte, jak se mi stárne, protože já chci dobře stárnout.

Co znamená dobře stárnout?

Být šťastná. Tak je to jednoduché. Prostě být šťastná. Mnohem větší strach než ze stárnutí mám z toho, abych byla dobrá máma.

Je to těžké?

Jistě, nebýt za krávu. Já jsem tolikrát taková kráva máma! Třeba včera: manžel pracovně v Praze, moje máma nemohla hlídat, já se čtyřmi dětmi, každý jinde školu, zkoušku, představení, nejmladší Maruška už měla být v divadle, já jsem jen třískala do volantu a plakala jsem: To se nedá v jednom člověku všechno obstarat! A spustíte lavinu, když pláče matka, jede to jak domino a děti se hned chytnou a taky jsou v nepohodě. Je tam jeden takový moment, který už někdy rozpoznám, moment, kdy si řeknu: Teď se jen nadechni a vydechni a neječ! Hlavně to neříkej, hlavně nebuď za blbou mámu! Nějaké stárnutí? Kam se hrabe strach ze stárnutí, když křičíte na vlastní děti! Pak se omlouvám. A ony jen: Mamííí, klíííd!

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Jakou mají pubertu?

Holčičky báječnou. Janík je složitější, asi kdybychom začali s chlapcem, tolik by nás doma nebylo. Je tvrdý. Když řekne ne, myslí ne. Rok a půl jsem se ho bála, když by malý. Můj muž měl těžký vztah s otcem. Bohužel jsem ho už nezažila. Jestli já jsem životní optimistka, on je optimista tuplem, najde řešení ve všem, světlý bod v každém marasmu. Je veselý, smějeme se pořád, o nikom nic zlého neřekne. Jen o svém otci mluvil s rezervou. A mě napadalo: co když je Janík po něm, po dědovi. Pak jsem si řekla, že to vítám, že to, co se neodžilo v předchozí generaci, se musí nějak odžít teď. Když Janík ležel v obchodě na zemi a dělal divadlo, že mu něco nekoupím…

Řešíte to, že vás lidi poznají v takové situaci?

Já chodím nenamalovaná, tak mě nepoznají. „Vy jste té Antalové podobná!“ „To mi říkají každou chvíli!“ a usměju se a jdu dál. Nejsem moc k poznání. A ani tak to neřeším. No a můj muž přišel, když jsem se tak bála, že toho kluka nezvládnu, a povídá: „Neboj se, to vymazlíme, vypusinkujeme, vyobjímáme, neboj se toho!“ A povedlo se to, Janík je tak dobrej kluk! Byl letos na týden na táboře, držel v noci stráž a mazal chleby, vyzvedávala jsem ho a vedoucí prý: „Janík byl v obležení děvčat a je velký gentleman!“ Vodí Marušku, nejmladší sestru, jezdí s ní autobusem, nebude hňup, mám radost.

Je to rozdíl vychovávat dcery a syna?

Můj muž mě potkal, když měl z prvního vztahu čtrnáctiletého syna, takže já jsem už dnes vlastně babička. Na prvním rande mi stěhovali pohovku. Sledovala jsem, jak začíná chodit s holkama, Pepík, můj muž, byl tehdy velmi liberální. Na holky je dneska mnohem přísnější. Nejstarší Alenka mě má za kámošku, nedávám příkazy, tatínek je mnohem větší metr. Zrovna tuhle přišla, že chce tetování. Tatínek, že neexistuje. A ona vymýšlí, že se nechá tetovat, aby to nikdo, ani tatínek, neviděl. Já jí říkám, že nemůžeme, že zákaz je zákaz.

Co ta rebelka ve vás?

To jsou Alenčina křídla. Její balanc. A i hranice jsou skvělé. Kdyby bylo dovoleno všechno, neužije si to. Když mají děti všechno, nevnímají to jako radost. Mám jedinou prosbu: když dojde na první vztah, aby to měla krásné, aby měla krásnou vzpomínku na celý život. O to se, milá, postarej. Aby tě nikdo do ničeho netlačil. To je taková moje mateřská obava v souvislosti s dospívajícími dcerami.

Chtěla byste vy znovu dospívat?

Ne. Mně je v životě čím dál líp. Narodila jsem se do krásné láskyplné rodiny, ale stejně bych nechtěla znovu prožívat dětství nebo dospívání. Vyznat se v sobě bylo těžké. I v divadle je stárnutí skvělé. Najednou tolik oceňuju krásu divadla! Energii diváků, kteří sedí a dívají se na vás, cítím v každé roli to nejvíc, co chci dát.

Kterou roli hrajete dnes nejraději?

To je jako kdybyste se mě zeptala, které dítě mám nejraději. Mám je nejraději všechny. A i role mám ráda všechny. Nevyberu jednu, nikdy. Ta láska je tak nekonečná, že ji nemůžete dělit. Ale každá nová role je nejtěžší, než pochopíte, jak postava myslí, jak se jí spí, jak žije a proč tak žije. Když se dostanete ve zkoušení na určitou mez, napadají vás myšlenky za vaši postavu – tedy když je představení dobré. To je pro mě jediné divadlo, které má smysl. Když i divák myslí, cítí s vaší postavou, když zůstane uhranutý příběhem, situací. Ne, když se dívá na vás jako na herečku, přemýšlí, jak vám to sluší, jaký máte zrovna kostým, těká očima na scénu. Ale divadlo, které ho pohltí, to má smysl. Když tohle cítíte, je to nekonečná krása. A pak to zopakovat. Každý večer. S celým souborem. Ale když to klapne, sáhnete si na podstatu všeho.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

Je to vysilující, nebo naopak nabíjející, takhle hrát divadlo?

Moje maminka má celý život strach, když mě vidí v divadle. Dostávala jsem hodně rozdrásaných rolí, v životě jsem neplakala tolik, jako na jevišti. A moje maminka říká: „Ali, ty se zničíš!“

Co jí říkáte?

Že by mě zničilo, kdybych to nedělala. I když jsou to opravdové emoce, nemůžou mě nikdy srazit na kolena. Je to očišťující. Párkrát v životě jsem o sebe měla strach, bylo mi hrozně zle.

V jakých situacích?

No v láskách, samozřejmě! Dozvíte se v takové ztracené lásce, co je skutečná bolest. Pozorujete ji, protože jste herečka. Chcete vědět, jak vypadá ta emoce, abyste ji pak mohla skutečně zahrát. A víte co? Často je to jen emoce vevnitř, a navenek nikdo nic neví. Žádná velká gesta, žádný srdceryvný pláč. Jen ta ukrutná vnitřní bolest. I proto nemůžete soudit lidi podle toho, jak vypadají navenek. To, že se smějete, nemusí vůbec nic vypovídat o tom, jak vám skutečně je.

Letos jste kromě divadla vzala i angažmá v projektu Moravské zemské knihovny Jižní Morava čte, který podporuje čtení u dětí a dospívajících. Jak jste o tom projektu přemýšlela?

Říkala jsem si, že kdyby kouzlu knih propadlo mým přičiněním jen o jedno dítě víc, má to smysl. Já jsem čtení propadla až docela pozdě, nečetla jsem žádnou povinnou četbu, podváděla jsem a opisovala čtenářský deník a na chuť tomu světu fantazie jsem přišla až v dospívání. Moje děti čtou víc, ale i tam trochu podvádíme.

Čtěte také

Milan Cais

Čtěte také

Milan Cais z Tata Bojs: O síle mužského přátelství a třech dcerách

Jak?

Třeba Janíčkovi jsem kreslila čtenářský deník já. Jednou jsem jeho čtenářský deník na zkoušce dokonce podstrčila Radce Coufalové, která je nejenom famózní herečka, ale má i výtvarný talent. Tak v žertu doma říkám: „Janíčku, jestli tě nominují na nějakou výtvarnou soutěž a ukáže se, že neumíš kreslit, tak jsme v průšvihu!“ Naše děti ale naštěstí čtou a zažívají krásný čas s knihami, čas, který nenahradí nic, žádný počítač.

Je to těžké uhlídat?

Počítač je obrovská konkurence! A je to hlavně nefér konkurence. Naprosto nezatracuji digitální technologie, ale i dospělý člověk jim snadno propadne a je těžké to korigovat, je to magnet. Před lockdownem bylo mnohem snadnější uhlídat čas, který děti tráví na počítači nebo na mobilu. Doma jsme sice měli wifi, ale chytali jsme ji jen v předsíni. Jak přišla první vlna, zavřely se školy, děti seděly namačkané v té předsíni a bylo jasné, že s tím musí naše netechnická rodina něco udělat. Dnes fičíme jak blázniví, máme čtyři notebooky, každé dítě má svůj půjčený ze školy. Online by mohly být pořád – ale nebojím se o ně. A tak jako nic nenahradí knihy, nenahradí nic ani divadlo. Když přišla 3D kina, říkalo se, že divadlo přestane lidi bavit a všichni budou jen sedět v multiplexech. Dnes je jasné, že se to nestalo. Doufám, že podobně je to i s internetem. Aby si dítě vzalo knihu, musí mít vnitřně volný čas. A to je úkol nás rodičů, ten čas vytvořit. A pak, když už jsou lapeni ve světě fantazie, neuspěje ani ta nejrychlejší wifi.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

ALENA ANTALOVÁ (49)

  • Narodila se v Bratislavě, vystudovala konzervatoř a divadelní fakultu JAMU v Brně, obor muzikálové herectví.
  • Hrála v seriálu Četnické humoresky a Pojišťovna štěstí. V divadle nazkoušela desítky rolí. Má Cenu Thálie za herectví do 33 let za titulní roli v Mistrovi a Markétce. Hrála Lízu v My Fair Lady, Mary Poppins nebo titulní roli v Hello, Dolly! Čerstvě hraje roli paní Fairfexové v Janě Eyrové.
  • Je vdaná, má čtyři děti, Alenu, Elenu, Jana a Marii.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace